Oblivion 2

Oblivion/Danger

Z POHLEDU TAYLOR

Odcházím z domu s tím úmyslem, že se už dost možná nikdy nevrátím.

,,Promiň," omluvím se rychle tomu malému. ,,ale musíme přivést tátu zpět. Domů. K nám."

Zamykám a klíče si strkám do kapsy kabátu. Vrhám se do nebezpečí i přesto co jsem viděla. Co to se mou je. Doopravdy mě to změnilo. No rozhodně už nebudu tak beznadějná. Život je tvrdý tak budu i já. Za každou cenu. Jen mě děsí představa, že bude ublíženo malému. Mně? Klidně, ale jemu. Ta představa je moc i na mě. V ruce mám klíčky Lukova auta. Docházím pěšky za dům do garáží. O pár minut pozděi už vyjíždím.

Auto zastavuji jako posledně na stejném místě Louis. Dívám se před sebe a chvíli váhám ale nakonec se překonám. Jsem v tom sama. Nikdo mi nepomůže. Všichni to vzdali, ale já ne. Nehodlám žít každý den s předstíraným úsměvem a lži které musím ostatním sdělovat. Stále dokola otázky kde je Luke. Kdy se vrátí. A když sděluju tu známou větu že se vrátí brzo uvědomuju si, že možná nikdy. Každý krok tím směrem je bolestivější a úzkost na sebe nenechá dlouho čekat. Žádná auta před skladem nejsou. Že by tam nikdo nebyl? Každopádně to musím zjistit. Beru do zadem a dveře jsou tentokrát celkem bez problému otevřít. Procházím stejnými místnostmi jako posledněkrát a zdá se že tu doopravdy nikdo není. Takže ani on. Trochu zklamaně skloním hlavu dolů. Co jsem si myslela? Dost možná že potom co jsme objevili jejich doupě zmizeli jinam. Když už se chystám otočit, že pojedu zpět, někdo mi zakryje ústa rukama. Ty ruce dobře poznávám a hlas také.

,,Nekřič!" zašeptá temným hlasem do mého ucha.

Comm&vote. Omlouvám se za krátké části, ale je šílené jak ten čas bývá poslední dobou strašně krátkej. Nic nestíhám a celý můj den probíhá, že se snažím vše stihnout. Takže jedna věc, rychle další, pak další atd. :DDD a když mám všechno hotový tak rychle spát a druhý den je stejný -_- hrůza. Prosím at už jsou prázdniny :DDD