Oblivion 2

Oblivion/Alex

Z POHLEDU TAYLOR

*O PÁR DNŮ POZDĚJI.*

Dnes. Dnes se mi narodilo krásné miminko. Malý chlapec a přesně takový jaké ho jsem si ho vysnila. Drobounké tělíčko s krásnýma, zářícíma, modrýma očima. Přesně jaké měl Luke. Píchlo mě u srdce. Ale i přestu bolest a potěšení jsem se na toho malého usmála. ,,Všechno bude dobré. Jsi můj a nedovolím, aby ti svět ublížil. Dokud tu budu, nic zlého se ti nestane. Ochráním tě. To slibuju." zašeptám k němu a ten maličký se slabě usměje. Vykouzlý mi to velký úsměv na tváři. V tu chvíli si uvědomíte jak je vaše láska k tomu malému stvoření velká až nepřijatelná. Víte, že je váš a ovládá vás mateřský pud, ten který necítíte dokud není to malé mezi vámi. Dokud ho nedržíte poprvé v náruči. Kolikrát jsem si marně přála s Lukem, aby se čas zastavil a dal nám nekonečně moc šancí a obzorů, chvilek strávených jenom pro sebe, nesplnilo se. Na tom malém, však bylo něco zvláštního a já pocítila zvláštní déjà vu. Už jsem si nepřišla tak sama. ,,Jsi můj maličký. Jsi můj Alexi."

Z POHLEDU LUKA

*O PÁR DNŮ POZDĚJI.*

Za těch pár dnů se nic nezměnilo. Až na můj stav. Vše se začínalo komplikovat a mně bylo hůř a hůř. Nestaral jsem se o sebe. Nejedl ani nepil. Jen ležel a zíral do stropu. Už touhle dobou bych byl táta. Držel bych v náručí vlastního syna nebo dceru. Zachvěju se. ,,Je to pryč tak už s tou myšlenkou skoncuj!" okřiknu v duchu sám sebe. Jedna věc však pryč není. Martinéz...jediný způsob jak ho zastavit je zabít ho. To je ono. V duchu si přehrávám následující plán.

Comm&vote. :) Nejsem si jistá, ale blížíme se ke konci. Možná jedna/dvě části a možná i víc. Uvidíme :)