Oblivion 2

Oblivion/Present

Z POHLEDU TAYLOR

*PŘEDTÍM.*

Ta bolest je nenapravitelná. Louis mi vše vylíčil do podrobna. Řekl mi, o tom jak šel za Lukem s tím, aby si o mně promluvil. Řekl mi, jak ho našel ležet na zemi bez jediné známky pohnutí. Jak se pod ním rýsovala kaluž krve. Někdo ho zastřelil. Pro mě to, ale nebyl někdo. Pro mě...to byl Martinéz. Varoval mě, že pokud se pokusím k Lukovi přiblížit, zabije ho. A já neposlechla. Tady mám jasný důkaz. Nesu za to zodpovědnost. Nesu zodpovědnost za tuhle hanebnost a nenapravitelnost. Já zabila otce mého nenarozeného dítěte. Já jsem vražedkyně. Nic neslepí tu obrovskou díru v mém srdci. Zůstane tam a bude známkou mé neposlušnosti. Bude známkou velké bolesti a mé chyby. Chybami se člověk učí, ale ne takovými, které nejdou vrátit, už nikdy.

*SOUČASNOST.*

Držím v rukou poslední krabici s věcmi. Tak to by bylo. Konec jedné éry. Éry, která mi nadosmrti změnila život. Která mě vymanila ze spáru dobrého světa. Protože svět není dobrý, skutečný svět je jen skrytý pod vrstvou špíny a prachu. A pod ní, už každý sám zhodnotí jaké to ve skutečnosti vlastně je. Že nic není takové jak si to vysníme. Někdy je snění až moc zoufalá věc, pro ty, kteří marně doufají v to nejlepší, ale jak můžou to nejlepší najít, když jen sedí doma a sní o nemožnosti a hranicích, které nepřekročí dokud neudělají krok do prázdna. Dokud se nezvednou a neprojdou přes prách domu...protože teprve tam můžete realizovat své snění. Jedině ve světě. Škoda jen, že tento svět je plný tolika falešností a nikdo neměl odvahu odhalit jeho skutečnou tvář.
Ani já tu odvahu nemám, lidé chtějí věřit, tak jim to ponechám. A pak na to doplatí stejně jako já. Jen ať okusí bolest a políbení samotné krutosti.

,,Připravena?" ozve se ode dveří.

,,Upřímně? Já...ani nevím. Loučím se s tímhle vším. Je to...bude to jiné." Cal mě obejme ze zadu a položí si hlavu na mé rameno.

,,No tááák." zaskřehotá tím jeho vtipným hlasem. Donutí mě to se zasmát.
,,Už jsi pro toho malého vymyslela jméno?" kousnu se do rtu. Čekám chlapečka. Když zavřu oči, dokážu si ho představit. Jeho krásné oči po Lukovi. Tu bílou pleť a rozkošné úsměvy, které donutí naprosto každého vám úsměv oplatit. Maličké pěstičky a drobounké tělíčko.

,,Ano." usměju se.

,,Dobře. Zvládneš to. My všichni to zvládnem. A prcek bude mít tu nejlepší úplně nejvíc nejlepšejší rodinu."

Nemůžu zastavit očekávaný úsměv. To je snad poprvé od...no poprvé za posledni čtyři měsíce utrpení co se usmívám. Od Lukovy nehody...nehody? Vážně? Tak tomu teď budeme říkat? ptá se mě mé podvědomí. Rychle ho zaženu pryč. Beru do rukou poslední krabici a odcházím ke dveřím. Každý krok mě tíží k zemi jako bych táhla kámen přivázaný k mé noze. Nechci to tu opustit a však není na výběr. Pokud mám odejít za "lepším" životem, pak tohle je to správné.

,,Pojď." vyzve mě Cal a já se natahuji ke klice. Tohle je sbohem.

,,Sbohem Luku." zašeptám do prázdna takovým způsobem, že to nemá šanci ani Cal zaslechnout. Ty slova zůstanou jen na mých rtech a v této místnosti.

Můj porod se neodvratně blíží. Jsem v devátém měsíci a břicho mám tak velké, že mám pocit, že brzo prasknu. Má to své pro i proti.

Nejdříve to PRO.

1. Máte si s kým povídat. A nejvíc super na tom je, že vám nikdo do toho nekecá, až na to kopání v bříšku, možná že to je jeho odpověď.  

2. Dělá vám velkou radost. Jistě někdy se dooprady rozčílíte, když už máte všeho dost, ale pak si uvědomíte to co vás čeká a ihned vás špatná nálada pomine.    

3. Když koukáte na televizi a v ruce držíte misku s popcornem, můžete si ji položit na své velké bříško. Ne nedělám si srandu. Je to jak osobni stolek pro budoucí matky. 

 4. Chutě na veškeré jídlo.

PROTI

1. To nejhorší ze všeho je tíha. Všechno vás bolí a břicho tomu ani trochu nedělá líp.

2. Nemůžete si v klidu dopřát spánek. Natož se přetočit na stranu.        

3. Neustálé zvracení.      

4. Neotočí se za vámi ani jediný muž. Jste jedna z těch dvou skupin budoucích matek. Buď zbouchnutá matka bez přítele. Nebo jste těhotná a doma na vás čeká manžel/přítel. Což není bohužel to co mám já. A né že bych o někoho vůbec stála. Myslím, že bude trvat než se do někoho zas někdy zamiluju...tedy jestli vůbec.

Samozdřejmě se najdou i jiné PRO a PROTI, ale to bych tu byla do nekonečna.

***

Zastavujeme u jezera. Mé oči hledí jen na něj. Je to krása. Paprsky dlunce se odrážejí od jezera a vytváří zvláštní obrazec. Pak teprve uhnou mé oči do prava a já spatřím chatu. Ale není jen tak ledajaká. Je to krásné prostředí pro mého chlapečka. Prostředí kde se bude dobře žít. Zcela pohlcena tím místem, vystupuji a nepřestávám na něho hledět s otevřenými ústy. Oči mi zaštípou a uvědomím si ten fakt, že tohle místo připomíná tak trochu Camp Rock. Ta chata. To jezero. To místo. Jen Luke tu není. Chybí...

Všichni ostatní vystoupí také a usmívají se.

,,Tak co říkáš?" ozve se Louis.

,,Myslím, že je to perfektní. Až moc perfektní a přepichové. Copak si tohle zaslou..."

,,Mlč!" zarazí mě Louis. ,,neříkej to slovo! Tohle je náš dárek pro tebe a malého. Budete se mít skvěle."

A já vím, že tomu tak doopravdy bude i přes špatnou minulost. Brzo budou Vánoce a Nový rok...a já jsem odhodlaná začít s Novým rokem znovu...Nezapomenout, to nikdy. Jen potřebuju dostat do života zpátky to co jsem málem ztratila. Práci. Rodinu. Vlastní skutečný nárok na život.

Z POHLEDU LUKA

*SOUČASNOST.*

Čtyři měsíce utekly jako nic. Nikdy se nezbavím pocitu prázdnoty a uzavřenosti. Protože všechno co se stalo je ve mně už jednou a napořád. Uzavřel jsem to zlé v sobě a vlastně nemám nic. Předtím jsem měl alespoň tu špatnou stránku a nemusel jsem trávit čas přemýšlením nad tím CO KDYBY. Jenže přišla ona...dostala mě zpátky a teď šílíl z každé myšlenky, či vzpomínky. To je tak...flustrující. Zamiloval jsem se a rázem jsem to i stratil. Mé přání probudit se s kocovinou či amnesií se nesplnil.
Zavřu oči a představa v rukou držet malé stvoření hřeje u srdce, ale i připomíná co jsem provedl. Nikdy nebudu mé vlastní dítě držet v náručí, nebudu ho učit mluvit, ani ho připravovat na jeho první školní den. Vše co bych udělal by totiž byla opět jen má vlastní chyba. Bál bych se k němu vůbec přiblížit, abych mu neublížil stejně jako jeho mámě.

Nikdy nenapravím s Taylor tu noc, kdy jsem ji znásilnil. Samé nikdy. A tak to taky je.

NIKDY.

Fíííha. 1110 slov této části. :D Moc děkuju všem za čtení.

Comm&vote. :*