Oblivion 2

Oblivion/What is it?

Z POHLEDU LUKA

Probouzím se kolem třetí hodiny ranní. A první myšlenka? Ona. Nejde ji vytěsnit z hlavy s otevřenýma očima, natož, když je mám zavřené.

Porozhlédnu se kolem a opět mě přepadává úzkost. Všude je tma a jsem tu úplně sám. Nikomu na mně nezáleží a v téhle samotě musím žít. A sice jsem říkal, že ta samota je perfektní, nalhávám sám sobě. Co bych teď dal za její přítomnost.

,,Taylor." vydechnu do prázdna její jméno. Můj ospalý a slabý hlas se rozlehne po celém skladišti.
Připadám si sám ještě o něco víc. Přivřu oči a ruku položím na druhou část postele. V té slabé chvilce se mi promítne nějaký obrázek. Asi vzpomínka.

Je plný doteků a objetí. Lásky, kterou si né každý dokáže představit. Prudce otevřu oči dokořán a už nemůžu zaspat.

Z POHLEDU TAYLOR

Odtrhnu se od Ashe. Vstávám a ze země sbírám své věci. Musím zmizet. Tohle je příliš i na mě. Ash mě chytne za ruku a přitahuje zpátky.

,,Ashi ne!" zavrčím. ,,To není správné. Jsem zmatená a ...nemůžu!"

,,Ale no tak. Moc dobře víš, že s Lukem je to marné! Chci tě jen ochránit, chtěl by to tak!"

,,Jak to můžeš říct?! Líbal si holku svého nejlepšího přítele, kterého si odepsal. A na víc si nehraj na toho, kdo ví všechno. Chtěl by pro mě ochranu, ale ne takovou! Tohle by od tebe nečekal. Takovej podraz!" zaskučím, protože Ash mě pevně zarývá prsty do rukou. ,,A aby si věděl. Nikdy to s ním nevzdám!" napřáhnu nohu a kopnu ho silně do holeně. Využívám jeho slabé chvilky a rozbíhám se z bytu pryč. Běžím přes celou ulici do té mé, ale nehodlám jít k sobě. Přišel by hned za mnou a nedal by mi pokoj. To jediné místo na které se neopováží je jet za Lukem.
               Beru klíčky a nastupuji do svého auta. Zapínám si pás a bez nějakého váhání vyjíždím. Za sebou slyším jen křik a ve zpětním zrcátku vidím stát Ashe. Je pozdě. Pomyslím si.                   

Nedokážu nad ničím přemýšlet. Ash mě naštval a zklamal. Vrhám si do skladiště, ačkoliv mám na sobě černé legíny a šedivou košili, která mimochodem patří Lukovi. Usínám v jeho košilích a tričkách každou noc. Dává mi to pocit bezpečí. Je mi i jedno, že mi je vidět mé břicho. Na ničem nezáleží.

Z POHLEDU LUKA

Zaslechnu nějaký hluk. Martinéz? Vůbec bych se nedivil, kdyby ode mě právě teď potřeboval špinavou práci. Vstávám, abych se šel podívat co se děje. Po tmě se šourám podél zdi. U dveří stojí nějaká postava až když se postaví do okna odkud jde alespoň měsíční svit, poznám ji. Nic neříká jen stojí jako tělo bez duše. Rozbíhá se mi do náruče a já mám nezvladatelný pocit, že ji musím držet. Tisknu ji pevně k sobě. Ale to co následně ucítím je zvláštní. Odtáhnu se a pozoruji její břicho. Ústa otevřu a nemám se k tomu abych něco řekl.
Je těhotná?

Comm&vote. :)