Oblivion 2

Oblivion/Feelings

Z POHLEDU LOUISE

Probírám se z hlubokého spánku. Vedle mě leží Christina a krom deky kterou má přes sebe přehozenou na sobě nemá vůbec nic. Plácnu se do čela a přivírám oči. Opět jsem to udělal. Opakuji své chyby. Jsem nepoučitelný. Možná bych měl cítit i vinu, ale necítím nic. A v tom to je. Nepotřebuju nad ničím přemýšlet, protože nechci. Je mi to ukradené. A i když si přiznávám že je mi to ukradené nechápu stékající slzu po mém líci. A kdo to sakra chápat má? Zasměju se. Šílený. To mě vážně vystihuje. Posadím se a začnu se oblékat. Měl bych Christině zanechat vzkaz, ale na to kašlu. K čemu? To nepotřebuje. Je to děvka, nezná způsoby normálního života. A v tu chvíli mě vlastně napadne, co když se cítila jako já a proto je tou kterou je? Co když nepocítila lásku každý s ní jen vyjebával a z úzkosti jako smyslu zbavená se dala na tuhle práci? Naučila se skrývat své city a poskytuje služby života, který si nezaslouží žádné děvče. Každopádně ať tak či jinak to není má práce starat se o druhé. A stejně to dělám. Ušklíbnu se. Pro Taylor první a poslední. Jako její poskok. A to i přesto, že to dělám doprovolně. Můžu si za to sám. Možná jsem ji nikdy poznat neměl. Časy kdy jsem chodil pozdě večer do jejího pokoje abych si poslechl její kouzelný hlas jsou pryč. Proč to dál dělám. Zoufalost mě pohlcuje tak silně až mě dusí. A mým vzduchem je hudba, chlast a děvky. Kam jsem to dopracoval. S hudbou budu vždy souhlasit, ale to ostatní mě sžírá zevnitř. Na to že je Taylor má nejlepší přítelkyně jsem ji plno věci nikdy neříkal a tohle je jedna z nich. Kluci to vědí. A Liam mi to vyčítá úplně nejvíc, byl důvod odjet pryč a na chvíli se podívat do Los Angeles. Utíkal jsem před hloupými kecy mých bráchů. Chtělo to odpočinek, místo toho jsem našel ještě horší a to nejvíc poslední místo kde bych chtěl trávit svůj čas...Možná jsem měl pravdu když jsem říkal, že mě Taylor jednou zničí.

Sesunu se na zem a tvář skryju do dlaní. Pláču. Tak tohle se nepovedlo. Nic se mi nikdy nepovedlo až na mé štěstí s kluky. Až na moji milovanou hudbu. Až na hudbu která mě nutí bojovat. Ne! Takhle to nevzdám! Najdu sám sebe, najdu smysl mého života a začnu žít.! Pomyslím si hořce a vstát mě donutí jen touha jít za něčím novým.
 

Z POHLEDU TAYLOR

Uhodil mě. Přesto si dokážu přiznat vlastní vinu. Dohnala jsem ho k tomu. Co to dělám? Využívám ho pro mé štěstí, ale nenechávám ho žít vlastní. Co jsem to za člověka. Kdy se to se mnou tak změnilo? Potřebuju čas. Najít sama sebe. Jenže jak na to? Kdo zná postup na tehle bolestivý proces? Existuje na to nějaký lék? Ne. Nežiješ v pohádce. Vše bylo jednodušší když jsem byla malá holčička. Přání být dospělou co nejdřív zmizelo rychle a už mi ho nikdo nevrátí zpět. Jestli budu mít jednou vlastní rodinu, nikdy nedopustím aby má dcera nebo můj syn vyrůstali v tom samém co já. Nikdy. Dám jim tolik lásky kolik bude třeba a nechám je najít své já. To co se mně nepodařilo. Oni najdou svůj směr. Slibuju. Možná že na něčem takovém bych měla stavět. Na budoucnosti. Pokrok. 

Z POHLEDU LOUISE

Budoucnost. To by mě mohlo držet naživu.

Comm&vote. :) Jak jste si všimli v těhle částech jsem se snažila hodně zaměřit na pocity, protože i to je celkem důležitý. Trochu se vcítit do toho jak jednotlivým postavám je. :) Děkuju za čtení :*