Oblivion 2

Oblivion/I can't

Z POHLEDU TAYLOR

Zjevně ze mě má srandu. Rozhodně nelhal, když říkal, že si moji přítomnost užívá. Vše mu je k smíchu a není se čemu divit. Ten jed ho zkrátka otrávil. Zranil jeho mysl, zničil vzpomínky a dokonce zvládl ty vzpomínky upravit na něco nevyzpitatelného a nekontrolovatelného. Luke je tím jedem pohlcen. Má ho úplně v každé části těla, ale nejvíc to odnesla hlava a srdce. Hlava by se dala vyléčit, ale se srdcem to bude těžší. Mnohem, mnohem těžší. Luke je příliš zatvrzený a uzavřený sám do sebe před celým světem. Ráda bych se snažila pochopit jeho situaci o trochu víc, jenže nechce mi říct co se mu stalo, co mu vlastně dělali. Možná se o tom nikdy mluvit nenaučí. Nikdo z nás si nedokáže představit jaké to mučení muselo být. Ale jedno je jisté. Vždy tu pro něho budu.

Klesám k zemi po zdi a nohy si dám blíž k sobě. Mezi námi je značné napětí i lehký odstup. Po celém skladišti panuje jedno obrovské ticho. Zachvěju se. V tomhle příšerném místě bych celé dny nevydržela a samotný Luke kdyby byl sám sebou, také ne. Zápach a chladno. A to ani nemluvím o těch popraskaných a zničených zdech. Jak ráda bych ho vzala domů. Snažit se však dostat domů někoho kdo vykládá, že žádnou rodinu nemá, je zcela marné.

,,Máš svůj život. Tam venku na tebe čeká." zašeptám zdrceně. Luke otevře oči a předkloní se.

,,Jistě." poznamená ironicky.

Chvíli se zamýšlím. ,,Měl si pravdu víš, nemám nikoho a tak se upoutávám k prvnímu člověku kterému nejsem úplně ukradená." zaslechnu vlastní smích.

,,Zoufalost je svině." řekne se směsicí upřímnosti a výsměchu. Souhlasím.

,,Život je svině."

,,Přesně tak. Rychle se učíš." odpoví.

Navážu na jiné téma.

,,Jaký je to pocit nevnímat svět okolo a dělat si co chceš? Ehm, myslím tím zapomenout na věci se kterými si nemusíš už dělat starosti." poprvé mám pocit, že navazujeme na normální konverzaci. Funguje to. Povídá si se mnou.

,,Pocit? Žádný. Necítím žádný pocit, protože je to naprostá volnost. Lítáš si ve vzduchu jako pták a už nikdo tě nesestřelí na zem. Prostě roztáhneš křídla a letíš." vydechne slastně. Mírně se pousměju.

,,To nemusí být špatné."

Zasměje se. ,,To teda není."

,,Ale má to i své proti..."

,,Hádám, že mi to nepovíš."

Jemně kývne.

Vstane a rychlými a půvabnými kroky je u mě. Natáhne ke mně svoji dlaň a já nevím jestli se ho mám chytit, nebo je to jenom jedna z jeho drzostí a her.

,,Nekoušu..." chytám se ho za ruku. ,,pokud se mi nechce." dodá a já se mu podívám do očí. Stále je tam čirá a jasná temnota. Ale v něčem jako by to bylo jiné. Zasměje se a pomůže mi nahoru. Pár kroků doprostřed a nic víc. Co chce dělat?

,,Zavři oči." přikáže tvrdě.

,,Kdo mi zaručí, že se mi nic nestane?" usměrním ho.

,,Nikdo! Takže udělej co říkám. Něco ti ukážu. Bude se ti to líbit." slíbí.

Probodává mě pohledem a hádám, že nemám na výběr. Zavírám oči. Ruce mi dá do vzduchu rovně nahoru. Automaticky mi klesají dolu, ale on mi je přidrží a nepříjemně mě stiskne.

,,Teď si představ jaké to je být volná. VÍm, že to pro tebe je těžké, protože svůj život máš a máš zřejmě plno hloupých lidských starostí. Jen to skus. Kvůli mně, když ti tak moc na mě záleží." dokážu si leda tak představit jak teď obrátil oči v sloup. ,,Skus si představit nemít nic. Nepotřebovat to a jen si užívat...létat." Zní to šíleně, ale ta představa dokonale padne do mé hlavy. Nic necítit. Nemít starosti. Nemít nalajnovaný život a dělat si jen co se ti za chce. Ale pak tu myšlenku zažene ten kdo by ten život stále ničil. Někdo jako Martinéz. Otřesu se. Ruce mi klesnou na hlavu. Kousnu se do rtu. Něco na tom všem je.

Z POHLEDU LUKA

Zavřela oči. Pozoroval jsem její posunky a sledoval její výraz. Proč je tak krásná? Půvabná a sexy. Její divoké vlasy a ústa. Mám nutkání ji vzít do mé ložnice a hodit ji na postel. Ale nechci ji znovu ublížit. Udělal bych jen to co by chtěla i ona. To o co by žadonila. Toužím ji svléct a dotýkat se každého malého kousku jejího těla. Prsty prohrábnout ty krásné vlasy a poslouchat její steny. Nedokážu popřít, že na ni stále každou sekundu a minutu myslím. To nelze. Trochu se otřese. Na co zrovna pomyslela? Nevím, neptám se. Mé ruce putují k jejím bokám. Zachvěje se o něco víc a já vím, že se jí to líbí.
,,Už víš jaká to je volnost?" Mé ústa sají každý kousek jejího krku. Taylor se uvolní a já ji pěvně držím. Proč nemůže být moje. Proč němůže být jako já. Jenže má svůj život. Nedokážu ho Taylor vzít. A tímhle to stejně možná víc než dost porušuju. Vlastní pravidlo k nikomu nic necítit. ,,Buď má." poprosím hladově mezi vzdychy. ,,Buď tu se mnou na noc." V té minutě pocítím její ruku na mé tváři. Dobře, asi to bylo zaslouženě.

,,Pro své vlastní dobro si uvědom, že nejsem na noc!"

,,Pochop, že k tobě nic cítit nikdy moct nebudu. Nechci a nemůžu. A přiznej si, že bys to chtěla taky."

,,Chtěla?!" vztekle zavrčí. ,,Takhle určitě ne."

Jak bych Taylor mohl říct pravdu o tom, že ji nedokážu z hlavy nikdy dostat.

Comm&vote :) Děkuju všem za čtení jste super lidi :3