Drači doupě II - Pomsta

Murtagh

Murtagh - In the End, Linkin Park

Viděl jsem už jen to, jak jsem spadl z koně a jeho kopyto mne udeřilo do hlavy.

A pak už nic...

Jen prázdnota, která se postupem času vytrácela. Brzy - nebo jsem spíš zadoufal, že brzy - jsem přišel trochu k vědomí. Ale ne tak, že bych vstal a probil se ven, co by mi síly stačily. Ne, dokázal jsem jen dýchat a přemýšlet.
Nemohl jsem ani otevřít oči, jako by mi je nezbedný šotek slepil víčky k sobě. Všude mne bolelo. Nenašlo by se snad žádné místo, které bych cítil.
Byl jsem jak zakletý.
Jako někdo, na koho někdo uvrhl jistou kletbu, která se nedá zrušit...

Zkusil jsem se pohnout - neúspěšně.

A teď mi tak blesklo hlavou, co se vlastně stalo a co se teprve bude dít?! Vždyť já měl...

Ale co?

Neměl jsem nějaký úkol, který jsem měl splnit?

Myšlenky ho provázely jako otravný hmyz zvířata na pastvě. Bez nich se ale cítil bezbraný... nepotřebný...
Boj bez myšlenek a vzpomínek. Bez těch vzpomínek, které mu zajišťovaly vchod do reality. Bez vzpomínek, které by ho přesvědčily, že za vším je něco dobrého...

Co se stalo před tím, než jsem spadl z koně? Co jsem měl splnit?

Byl tak naštvaný, že chtěl do všeho okolo sebe mlátit. Nejraději by každého zbil! Ale... není to špatné?

Najednou tlak, který mu zabraňoval se hýbat, konečně povolil. Murtagh už cítil, jak se mu do konečků prstů vlévá krev a jak s nimi pohnul. A konečně mohl otevřít i oči.
Chvíli mžoural a snažil se zaostřit. A po chvíli se mu to povedlo.

To, co poprvé viděl, by nejraději ani neviděl!

Nad ním stála temná silueta postavy, která mumlala nějaké zaklínadlo a přitom zběsile máchala rukama. Nevěděl, kdo to je nebo co to vlastně dělá. Věděl jen jediné, a to to, že to není dobré...