Drači doupě II - Pomsta

Poznání a o krok blíž pravdě

Skillet - Whispers in the Dark

,,Argorien Elas Temnohvozdá, zatýkáme tě za vstup na posvátné místo!"

Cože? Posvátné místo? A zatknout mě?

,,Odkud znáte moje jméno?" Zeptala se udiveně Argorien.
Místo odpovědi dostala ránu klackem do zad a spadla na kolena, protože úder ji rozhodil z rovnováhy.
Jeden muž ji chytil obě ruce a další je svázal silným provazem, který jen tak asi nepřetrhne.

Bože, že já jsem nejela dál! Spitovala Argorien.

,,Tak odkud znáte moje jméno?!" Dožadovala se Argorien.

,,Sal mara, Argorien-ta!"

,,Prosím?"

Ale to už Argorien jen viděla jen nepatrné mžitky před očima, které se měnili v černý podklad.

****

Probudila jsem se až za dost dlouhou dobu. Nechtělo se mi ani věřit, že jsem teď ležela v nějaké chladné cele ani nevím kde.
Bolela mne hlava, jako by mě kopl kůň. A co víc - neměla jsem tušení, kde vlastně jsem.
No jistě, co taky čekám, že? Zase mě akorát někdo praštil klackem po hlavě. No prosím, a já čekala zázraky. Nadávala Argorien.

Otevřely se dveře a v nich stála nějaká žena. Byla vysoká, nejmíň 1,70 m. Bleť byla bílá, jako každá jiná, ale byla pomalována tmavě modrou a rudo barvou, barvami bitvy a smutku, vzpomněla si Argorien. Obličej v prodlouženém oválném tvaru zdobil malý nos, až nezvykle roztomilý a k jejímu obličeji vůbec nepasoval. Oči se jí nepatrně zůžily, jako kočce, když si Argorien prohlížela.

Argorien se chtěla zvednout, ale něco jí v tom bránilo. Ruce měla přivázané železnými pouty a nemohla se zvednout. Pokusila se cuknout, ale nešlo to. Řetězy a okovy byly příliš pevné.

Do Nitrugu s tím! Zaklela Argorien.

,,Tam bych to zrovna nepokoušela." Poznamenala žena, která nedávno vešla do dveří.

,,Proč?" Zeptala se ledově Argorien.

,,Protože Nitrug je moje království.'' Řekla žena, narovnala se a z hlavy jí spadla kapuca černé pláštěnky.

Argorien to překvapilo, ale jako výborný hraničář na sobě nedala nic znát. Její kamený výraz vypovídal o její lhostejnosti k příchozí, ale taky v něm byl i náznak vzteku.

,,Nikdy bych si nemyslela, že ty se objevíš zrovna tady." Řekla Argorien.

,,To víš," mávla rukou žena, ,,život je plný drobných..." odmlčela se a hledala správné slovo, ,,překvapení."

,,Aha." Odtušila jedovatě Argorien.

,,A máme pro tebe další překvapení." Usmála se děsivě žena.

Argorien pokrčila rameny a naznačila tak, že jí to je lhostejné, ale přitom ji velmi zajímalo, co by mohla slavná čarodějka Morgaratha vymyslet, jako další překvapení.

Morgaratha se ušklíbla a luskla prsty.

Dva vojáce vstoupili do místnosti a vrhli se k Argorien, jako dva supi na mršinu.

Jeden vytáhl klíč a odemkl železný zámek, který držel Argoriinu ruku v těsném sevření.

Druhý to samé uděla s nohami.

Oba ji nakonec chytili ruku do ocelového sevření a táhli ji za sebou, jako hadrového panáka.

Pak ji postavili do rohu místnosti, ve kterém vysela ve vzduchu dvě pouta. Vojáci vložili Argoriina zápěstí do okovů a zámek uzamkly.

Mirgaratha se usmála. ,,Ani na to nemysli, Argorien."

Argorien se na ni zvědavě podívala. ,,Cože?"

,,Nu, z této místnosti se nemůžeš dostat. Jsi oslabená, venku stojí čtyřčlená hlídka, která tě ven nikdy nepustí a navíc," odmlčela se a pozdvyhla ruce. ,,jsi v pevnosti! Ve smrtelné spletici chodeb a pastí." Usmála se škodolibě, až se Argorien zježily chlupy na rukou. ,,Ne, Argorien, odtud se opravdu nedostaneš."
Dokončila svůj monolog.

Vážně je Morgaratha takový blázen? Zeptala se sama sebe Argorien.

Díky Morgarathině nepozornosti a chtíče předvést se, se Argorien dověděla velmi cenné množství informací, na které by sice přišla sama, ale takhle ji velmi usnadnila práci.

Argorien se vduchu usmála.

Ale humor ji brzy přešel, protože Morgaratha opět promluvila. ,,Ovšem, že tu nejsi sama."

,,Kam tím míříš?" Zeptala se Argorien.

,,Inu, máme tu pár dalších zajatců a mezi nimi je i tenhle slaďoušek."

Morgaratha mávla rukou a před ní se objevil obraz z mlhy. Nejdřív bala tma, ale pak se objevilo světlo. Bylo malé, takže toho nebylo tolik viděl, ale zkušené hraničářské oko ve stínem zahaleném rohu spatřilo postavu. Temnou, vyčerpanou a nehybnou postavu.
Obraz se přiblížil a Argorien spatřila strhanou, rozškrábanou a vrásčitou a hlavně skloněnou tvář.

Na sucho polkla a spolkla tak skoro řeč.

Hlava se zvedla a světlo tak mohlo ozářit tvář vězně.

Náhle se obraz rozplynul a Morgaratha tiše zmizela i se strážnými za železnými dveřmi, za kterými bylo už jen slyšel zamknutí.

,,Murtaghu...." Špitla Argorien se slzami v očích, které se neposlušně valily ven.