Proč?

12. kapitola - Školní mučení

Bill
,,Vstávej!'' zařval na mě mužský hlas. Kdyby mě tak netřeštila hlava, asi bych dotyčnému jednu vlepil. Pomalu jsem otevřel oči. Kde to k sakru jsem!
,,Co to?'' podivil jsem se.
,,Včera jsi se tak zlil, žes mi nebyl schopný říct, kde bydlíš. Tak jsem tě vzal k sobě. Ne že bych byl z toho zrovna nadšený, ale na ulici jsem tě nechat nemohl.'' vysvětlil mi Sam. Já se podíval na budík, který měl na nočním stolku.
,,Je teprv půl sedmý!'' zaúpěl jsem a práskl sebou zpět do postele. Na to mi odpověděla příšerná bolest hlavy. Hučelo mi v ní.
,,To, že ses ožral neznamená, že nepůjdeš do školy. Na zkulturnění máš pul hodiny. V koupelně máš moje čistý věci, skleničku s vodou a ibalgin. Ty věci mi pak vrátíš. A hni sebou!'' rozkázal mi a já se jen pousmál. Alespoň vidím, jak starostlivého kámoše mám. Bohužel!
Vydal jsem se teda do koupelny. Na skříňce byl položený ručník, sprchový gel, šampón, hromádka oblečení a ta moje záchrana. Ibalgin! Podíval jsem se na oblečení. Naštěstí nosíme oba stejnou velikost. Bylo tam černé triko a jakési kalhoty. Vysvlékl jsem se z toho špinavého prádla ze včerejška a skočil pod proud ledových kapek. Snad mě to trochu probere.

Kate
Chtěla jsem mu napsat. Tak hrozně jsem chtěla. Chtěla jsem mu poděkovat za to, jak se mě a Belu postaral, jak vše pečlivě uklidil, jak uklidnil matku.
Nemohla jsem. Jenom bych přilila benzín do ohně. Řekla jsem mu, ze k němu nic necítím, že je mi ukradený, i když to není pravda.
Když jsem večer přestala brečet, zjistila jsem, co pro mě udělal. Vydrhnul zem od krve, namočil deku a jeho tričko a dokonce i zametl střepy! On byl tak boží! A já mu nemohla ani poděkovat. Ani blbé díky jsem mu neřekla!
V noci jsem nemohla spát. Myšlenky se mi pořád točili okolo našeho polibku. A pak okolo té hádky.
Ráno jsem vstala s kruhama pod očima. Do školy jsem ale musela. Další dny jsem si nemohla dovolit zameškat.
Protože jsem nemohla spát, rozhodla jsem se jít do školy pěšky.

Přišla jsem akorát se zvoněním. Vyhovovalo mě to, protože čím míň času strávím v jeho blízkosti, tím líp.
Jakmile jsem vešla do třídy, setkala jsem se s jeho pohledem. Kdyby pohled zabíjel, já jsem mrtvá několikrát. V očích jsem mu viděla tu bolest, zlobu. Zlobu na mě! To jsem nechtěla! Netoužila jsem se do něj zamilovat. Nechtěla jsem, aby on cítil něco ke mě! I když, teď už asi ke mě necítí nic. Měla bych se cítil líp, protože je mimo ohrožení, ale necítím. Je mi mizerně.
Najednou jsem za sebou uslyšela odkašlání. Otočila jsem se a uviděla naši učitelku z dějepisu.
,, Slečno, mohla by jste se prosím posadit? Už zvonilo, jestli jste si nevšimla.'' vynadala mi.
,,Omlouvám se.'' špitla jsem a šla si sednout na své místo.
Celou hodinu jsem na sobě cítila jeho spalující pohled. Když už jsem to nemohla vydržet a otočila se, asi na dvě vteřiny se náš pohled setkal. Pak on přerušil ten oční kontakt mezi námi. Ale i během těch pár vteřin jsem tam zase viděla tu bolest, kterou jsem mu způsobila. Ach Bille, proč mi to děláš? Já vím, že si za to můžu sama, ale nemusíš to takhle zhoršovat!

Konečně zvoní! Z hodin nevím sice vůbec nic, ale hlavní je, že je už konec.
,,Héj!'' uslyšela jsem za sebou. Trhla jsem sebou a otočila se. Uviděla jsem, jak za mnou peláší ten kluk, co Billovi včera půjčil auto. On jde za mnou! Rozhlédla jsem se, ale určitě volal na mě, protože nikdo jiný v okruhu pěti metrů nestál.
,,Ehm, jsem Sam.'' představil se neznámý, teda vlastně Sam.
,,Kate.''
,,Ja vím, půjčoval jsem tobě a Billovi auto.'' usmál se. Pořád nechápu, co po mě chce.
,,Za to moc děkuji. Bez tebe by Bela asi zemřela.''
,,Jak jí je?'' zajímal se ihned. Vážně ho to zajímalo?
,,Asi fajn. Včera jsme ji vezli k veterináři na kliniku. Nechali si ji tam přes noc. Zrovna si pro ni jdu, tak jestli dovolíš...''
,,Jistě. Jen mám na tebe ještě jednu otázku. Na to by sis čas mohla udělat. Pak tě můžu na kliniku hodit autem.''
,,To by jsi byl vážně hodný. O co jde.''
,,O Billa.'' řekl a já sebou trhla. Co se s ním stalo? Vždyť byl dneska ve škole a byl v pořádku? Nebo ne? ,,Víš, on včera od tebe jel přímo do toho snad nejšpinavějšího pajzlu v celém městě. Pěkně se tam ožral. Já jsem chtěl jen vědět, jestli netušíš, proč to udělal. Co vím, tak do sebe kopnul devět panáků něčeho pořádně silného. Ještě že jsem šel kolem a všiml si svého auta. Bohvi, jak by to dopadlo.''
Počkat? On se kvůli té hádce se mnou ožral? Je normální? Vždyť kdyby ho nenašel Sam, mohlo by ho napadnou odjet tím autem domů! Panebože!
,, Já... opravdu nevím, co ho to dopadlo. Ode mě odcházel v klidu.'' zalhala jsem. Poslední dobou jsem lhala víc, než jsem chtěla. Mámě, Billovi, teď už i Samovi.
,,Dobře, pojď, hodím tě do té kliniky a pak domů.''
,,Děkuji, jsi moc hodný.'' a vydali jsme se k jeho autu.

Bill
Toto byl snad ten nejhorší den. Hlava mě bolela, ten prášek moc nepomohl. Ve škole jsem taky moc neposlouchal. A navíc tam byla ta nejvíc sexy osoba, která se mnou nechce mít nic společného. Kate. Když jsem si myslel, že už to nemůže být horší, viděl jsem Sama, jak s Kate nastupují do jeho auta.
Sotva jsem došel domů, popadl jsem telefon a naťukal SMS.

Tak tahle to je? Ty mě taháš za nos a pak se scházíš se Samem? Pche! Myslel jsem si... Ale to je jedno. Bill

Telefon jsem pak vztekle hodil na postel.

Kate
,,Jak ti to můžu oplatit, Same?'' zeptala jsem se ho. Stali jsme před naším domem a já v náručí držím ten chlupatý uzlíček se zavázanou nohou.
,,Neboj, ono se něco najde.'' řekl a pohladil Belu po hlavě. Pak odešel ke svému autu a odjel. Já jsem šla s Belou dovnitř a položila ji do pelíšku v mém pokoji. Sama jsem se natáhla na postel a zavřela na chvíli oči.

Podívala jsem se na telefon. 22:23. Tak to nebyla chvilka...
Měla jsem dvě nepřečtené zprávy.

Až přijdeš domů, zavolej. Musíme si KONEČNĚ promluvit. Máma

Tak tahle to je? Ty mě taháš za nos a pak se scházíš se Samem? Pche! Myslel jsem si... Ale to je jedno. Bill

Ta druhá SMS mě zarazila. Bill nás musel vidět jet na tu kliniku a teď si myslí...

Ty nic nevíš! Já se se Samem nescházím! On mě jen vezl na kliniku pro Belu. Zapomněl jsi na ni? Kdyby jsi nevěděl, to je ta fenka, která ti málem vykrvácela v náručí. A já jsem tě netahala za nos! Copak jsem ti někdy řekla nebo napsala: Mám tě ráda, Bille. Co ty mě? Nebudeme spolu chodit? Kate

Nejhorší bylo, že jsem mu to napsala. Napsala jsem mu, že ho mám ráda. Větu jsem však zformovala tak, ze to vyznělo spíš jako zesměšnění, než jako vyznání lásky.
Nad jeho odpovědí se mi však málem zastavilo srdce. Byly to tři slova, která nesla velkou moc. Panebože! To snad není možný.