Proč?

15. kapitola - Nemocnice

Bill
Tipnul jsem hovor a telefon jsem schoval do kapsy svetru. Přikulhal jsem se k dívce. Byla v hrozně nepřirozené poloze. Bolestí nejspíš ztratila vědomí. Jakmile se to dozví její matka, bude řádit. A která by nevyváděla? Z dálky jsem uslyšel sirény aut. Nepoznal jsem, jestli policejních nebo záchranných.
Začal jsem Kate hladit po vlasech. I když měla opuchlý obličej od Erikových ran, vypadala stale nádherně.
Sirény už byly slyšet blízkosti a pak jsem uslyšel zastavovat hned několikatery auta. Sirény utichly a bylo vidět jen světlo z majáčků. Do zahrady vtrhly osoby oděné v bílém. Záchranáři. Bylo jich několik.
Nekteri na mě mluvili, ale já jsem je nedokázal poslouchat. Mě se vše začalo zahalovat do mlhy. A pak do tmy.

Clarysa
Poté, co mi Bill včera všechno řekl, jsem se rozhodla odjet zpět domů. Šéfovi jsem se omluvila, ale když jsem mu řekla důvod mého odjezdu, pochopil to. Jen jsem musela dodělat nějakou práci. Poslal se mnou svého osobního šoféra, aby mě odvezl domů. Jak milé!
Cesta trvá asi pět a třičtvrtě hodiny. Vyjeli jsme v pět hodin odpoledne, takže k domu by jsme měli přijet něco po třičtvrtě na jedenáct.
Už když jsme vjeli do města jsem měla divný pocit. Nevím, k čemu to přirovnat. Ten se ještě zvýšil, když jsem uslyšela houkat sirény aut. Nevím, jestli policejních, záchranářských nebo hasičských aut, ale ani jedno bylo dobré znamení.
Šok mě čekal, když jsme najeli na naši ulici. To tady staly ty auta. Byly tu všechny kromě hasičů. Alespoň nějaká úleva. Zatím jsme vsak tak daleko, že nepoznán, u kterého domů stojí, ale bude to někde blízko nás. Pocit ještě zesiluje a ja najednou vím proč.
Panebože! Ty auta jsou u nás! Co se tu sakra stalo! Řidič pomalu zastavuje, ale než stihne zastavit úplně, já už otevírání dveře a vybíhám z nich. Běžím rovnou k policejnímu autu.
,,Co se tu sakra děje!'' vykřiknu se strachem a beznadějí v hlase.
,,A vy jste kdo?'' zeptá se mě nějaký policista.
,,Jsme Clarysa Samuelsová!'' moje beznaděj stoupá.co se to tu k čertu děje! ,,Kde je Kate!'' vykřiknu podruhé. Policisté se po sobě podívají a ani jeden mi nechce nic říkat. Zacinam panikařit. Nakonec promluví nějaká žena.
,,Vy jste majitelka domu a matka Kate Samuelsové?'' Samozřejmě! Kdo jiný bych tak jako měla být!
,,Ano, co se tu děje!''
,,Musím vám oznámit špatnou zprávu. Vaše dcera byla obětí trestného činu.'' vyhrkly mi slzy do očí.
,,Trestného činu?'' nechápu. Jakého trestného činu?
,,Ona...'' najednou se zastavila, jako by nevěděla, jak pokračovat. Pak mě napadla ta nejhorší možná verze. Je mrtvá! To už slzy neudrzim na uzdě a ony mi neposedně stékají po tváři. Je mi to ale jedno. Jestli mi to ted ta policistka potvrdí, půjdu se snad oběsit na první strom.
,,Ona byla zmlácená nějakým hochem. Zatím se nám nepodařilo zjistit, o koho se jedná, protože u sebe neměl občanský průkaz ani nic jiného, co by určilo jeho jméno. Všichni tři byli nalezeni v bezvědomí.'' uff. Není mrtvá! Počkat! Tři?
,,Kdo je ten třetí?''
,,Je to taky hoch. Ani u něj nebyl nalezen občanský průkaz, ale podle zpráv, které psal, se jmenoval Bill. Nic víc zatím nevíme.''
,,Bill Walchoch.'' řekla jsem pološeptem.
,,Vy toho hocha znáte?'' zajímala se policistka.
,,Ano. Několikrát jsem ho viděla s mou dcerou. Všelijak jí pomáhal.''
,,Je dost možné, že on tomu druhému chlapci pomáhal. Podle zpráv mezi tím chlapcem a Vaší dcerou ji právě on vylákal ven. Co nám ale nesedí je, že to byl Bill, kdo nás zavolal. A taky to vypadá, že vaši dceru zachránil. Snad nám to objasní Kate, ať se vzbudí. Momentálně je ve vážném stavu a sanitka je všechny převáží do nemocnice.''

Bill
Otevřel jsem oči. Nevěděl jsem, kde jsem, tak jsem se chtěl rychle posadit. Místo toho jsem zaskuhral bolestí. Bolelo mě celé tělo. Hlava, obličej, břicho, ruce i nohy.
,,Bille?'' uslyšel jsem známý hlas. Je to možné?
,,Eduarde?'' zeptal jsem se a otočil jsem se němu čelem. Byl to on!
,,Bráško, jsi vzhůru!'' vypískl bratr. Podíval jsem se na něj. Byli jsme si dost podobní. On měl černé vlasy, které mu padaly do očí, já měl hnědé. Eduard byl ještě o půl hlavy vyšší, než já. A taky to byl bordelář.
,,Jak to, že jsi tady?" nechápal jsem.
,,Jakmile jsem se dozvěděl, co se stalo, tedy, on to nikdo pořádně neví, vzal jsem ví ve škole den volna.'' vysvětlil mi. Jak den volna?
,,Takže se dneska vracíš na kolej?'' on na mě vyvalil oči.
,,Ne, zůstávám tu celý víkend. Bille, dneska je pátek.'' vysvětlil mi. ,,Byl jsi skoro dva dny mimo.''
Pak jsem si vzpomněl na to, proč tu vlastně jsem. Rychle jsem se rozhlédl po místnosti, nevnímajíc prudkou bolest v hlavě.
,,Kde je Kate?'' vyhrkl jsem. Brácha se nezatářil nijak veselé a to mě ještě víc znervóznilo.
,,Ona se ještě neprobudila. Je ve vedlejším pokoji.''
,,Chci za ní!'' vykřikl jsem. Začal jsem si sedat, ale Eduardovi ruce mě zatlačili zpět do postele.
,,Nikam nejdeš! Pokud sis nevšiml, máš na sebe napojených asi tunu hadiček.'' do teď jsem si toho nevšiml, a opravdu. Z ruky mi vedlo několik hadiček a další byly napojené bůhví kam. ,,Skočím pro tátu. Ten šel něco vyřešit s doktory. A mamka se jela domů vyspat. Byla tu s tebou celou dobu od tvého příjezdu sem.'' a odešel. Ocil jsem se v pokoji sám. Rozhlédl jsem se. Moji pozornost upoutaly hodiny visící na protější stěně. Bylo půl sedmé večer. Spal jsem opravdu dlouho. Uslyšel jsem vrznutí dveří a v nich se objevil tatův ustaraný obličej.
,,Bille!'' vzdychl úlevou, odložil kafe na stolek a objal mě. Sykl jsem bolestí a on se mi začal okamžitě omlouvat.
,,Tak co se stalo?'' zeptal se starostlivě. ,,Nikdo pořádně nic neví.'' než jsem se stačil nadechnout, ode dveří se ozval Eduard.
,,Myslím, že to chce vědět víc lidí.'' a odstoupil. Za ním stali dva policisté. Vstoupili dovnitř.
,,Bille, smím ti tak říkat?'' zeptala se mladá žena. Já jen kývl a ona pokračovala: ,,Tak tedy Bille, jsi schopný nám vysvětlit, co se ten den stalo? Jsi zatím první z vás tří, který se vzbudil.''
Já jsem však zavrtěl hlavou, že ne. Na tváři policistů se objevil překvapený výraz, který jsem pak našel i na obličejích mé rodiny.
,,Já vám to nemůžu odvykládat sám. Celé se to seběhlo především kvůli Kate a pak také Erikovi. Dokud nebude ta dívka vzhůru, mé verzi příběhu neporozumíte. A taky neporozumíte, proč ji napadl.''
,,Takže to, že ji ten chlapec napadl, má hlubší kořeny?'' zajímala se žena. Ja jen přikývl na souhlas. Najednou jsem ucítil, jak mi těžknou víčka. Chtělo se mi spát. Jakmile jsem zavřel oči, usnul jsem a lidi kolem mě jsem přestal vnímat.

Kate
Pomalu jsem otevřela oči. Jestli jsem si stěžovala na bolest hlavy v den kocoviny, tak toto bylo tisíckrát horší. Pomalu jsem otočila hlavu a rozhlédla jsem se pokoji. Byl celý bílý. Vůbec netuším, kde jsem. Najednou uvidím skrčenou spící postavu na židli u mé postele. Panebože, to je mamka!
,,Mami?'' vydechla jsem překvapeně. Co tu dělá? Žena zvedla hlavu a podívala se na mě.
,,Kate! Jsi vzhůru!'' křikla na mě. Vrhla se ke mě a obejmula mě. Ihned mě však pustila, protože jsem sykla bolestí. ,,Jak se cítíš?'' zeptala se opatrně.
,,Víš jak se cítíš den po tom, co se opiješ? Tak si to představ tisíckrát horší. Mě snad přejel parní válec!'' zaúpěla jsem. Mamka se zasmála, ale já tu nic k smíchu neviděla.
Najednou jsem si vzpomněla opravdovou příčinu toho, proč tu, v nemocnici, jsem.

Erik mě dál facku. Ta byla tolik silná, že mě povalila na zem. Pak mě kopnul do břicha. Ta bolest byla neskutečná, ale pak mi dupnul na ruku. Uslyšela, a i ucítila, jsem křupnutí. Bolest byla ještě horší. Něco mi říkal, ale já ho nevnímala. On ale ještě neskončil. Kopnul mě silou do obličeje. Najednou jsem ho uslyšela. Billa!
,,Ty hajzle!'' zakřičel na Erika a vrhnul se na něj. Jeho pěst neminula cíl a on skončil na zemi. Ihned však vstal a začal Billa tlouct hlava nehlava. Mohla jsem na Billa křičet, jak jsem chtěla, ale pochybuji, ze mě slyšel. Po tvářích mi neovladatelně tekly slzy. Pak už vše zahalila jen tma.

,,Kde je Bill!'' zakřičela jsem. Matka však byla zticha. ,,Kde je sakra ten Bill!'' vykřikla jsem ještě víc nahlas. Do očí se mi nahrnuli slzy. Ať není mrtvý! Prosím!
,,Dneska ho převezli na normální pokoj. Je v pořádku. Téměř.'' řekla nejistě matka. Uff, je vpohodě. Počkat! Jak téměř!
,,Téměř? Co mu je?'' vyhrkla jsem. Nevnímala jsem bolest, která mi každou chvíli projela tělem.
,,Nejlepší bude, když se ho zeptáš sama.''
,,Kate!'' vykřikl dívčí hlas. Je to možné?
,,Asley!'' vykřikla jsem.