Proč?

46. kapitola - Kde jsem?

Asley
Hlavou mě vrtalo, co mi řekla máma. Ty její pocity byl něco jako její šestý smysl. Pokaždé, když něco takového cítila, stalo se něco zlého. Jako například když nám zemřel táta.
Hned po zkoušce jsem si sbalila pár věcí a hned jela domů. Cestou jsem se stavila do restaurace Petera. Rozhodl se, že pojede se mnou, tak mi nachystal nějaké vynikající jídlo a mezitím si sbalil několik věcí. Spolu jsme pak vyrazili na několikahodinovou cestu.

Čím víc jsme se k domu blížili, tím jsem byla nervóznější. Peter mě uklidňoval, ale nepomáhalo to. Už i já jsem cítila, že se něco stalo.
A to se potvrdilo. Před naším domem stálo policejní auto. Rychle jsem zaparkovala a vyběhla k domu. Vrazila jsem si dovnitř. Uplakaná mamka seděla na křesle. Líčení měla celé rozmazané, ale nevadilo jí to. Co se stalo?
Pak si mě máma všimla. Vrhla se ke mě, objala mě a bez vysvětlení mi brečela do trička.
,,Co se stalo?'' dožadovala jsem se vysvětlení. To co mi ale ta policistka řekla, mě srazilo na kolena.

Bill
Musel jsem se jít projít.
Slzy mi dávno došly a poté, co se v domě Kate objevila i její sestra, to bylo ještě horší. Zhroutila se tedy nejen jejich matka, ale i Asley a málem Peter.
Byly tři hodiny odpoledne. Je to už den. A já tomu pořád nevěřím. Musela se dostat ven. Prostě musela.
Chodil jsem už několik hodin a dokonce jsem se přistihl, jak chodím okolo jedné ulice třeba pětkrát. Pak jsem ale přestal úplně vnímat cestu. Šel jsem, kam mě nohy nesly.
Přemýšlel jsem o tom, jaký jsem byl hrozný hlupák. Jak jsem mohl odjet bez jediného slova? Bez rozloučení? Bez posledního obětí a polibku? Nechal jsem ji tu na pospas. Od té doby, co jsem odjel, jsem se jí ani jednou neozval. Kromě té květiny jsem jí o sobě nedělá vědět. Nenapsal SMS. Nezavolal. Byl jsem idiot. Vůl. Nic jinýho než zbabělec. Miloval jsem ji. A ted je pryč. Už ji nikdy neuvidím. Neobejmu. Nepolíbím. Neřeknu ty dvě magická slova, který jsem měl říct už kdysi: miluji tě. Ano, miluji Kate Samuelsovou. Tedy, než mi odešla nadobro.
Než jsem si uvědomil, kam mě nohy donesly, stál jsem před zbytky školy. Její ohořelé zdi zdobil černý popel. Všude byly trosky. Je to opravdu hrozný pohled.
Bože! Když jsem se rozhlédl, uviděl jsem hlouček lidí stojící u bývalého vchodu do budovy. Aniž bych chtěl, nohy se rozešly k nim. V davu to zašustilo hned, jamile si mě všimli. Byli to všechno studenti, se kterými jsem se denně potkával. Ustupovali přede mnou a já jsem mezi nimi procházel. Uviděl jsem spoustu zapálených svíček a pak velikou zarámovanou fotografii Kate. Byla to její památka. Právě tam Samanta pokládala korunku královny.
,,Byla jsi královna. Já ne.'' řekla potichu a rozbrečela se. Netušil jsem, že je toho schopná. Zezadu ji políbil do vlasů nějaký kluk a odtáhl ji zpět do davu. Pak k fotce Kate přistoupila další holka. Na chladnou zem položila několik růží a zápalkami zapálila svíčku s nápisem: ,Nikdy na tebe nezapomeneme.'
Sesunul jsem se k zemi. Nevnímal jsem chlad, co mi začal prostupovat celým tělem. Ani bolest, když jsem dopadl na štěrk koleny. Spalovala mě ukrutná bolest ze ztráty člověka, kterého jsem miloval nade vše.
Ucítil jsem, jak mi někdo položil ruku na rameno. A pak další ruka a další. Všichni mi tak ukazovali, že soucítí se mnou. A já jim za tu oporu byl vděčný.

Kate
Kde k sakru jsem? A co se stalo? Proč jsem tu? Cožpak je noc, že je taková tma?
Poslední, co si pamatuju, je hořící budova. Teď jsem ale jinde. Tady nic nehoří. Nic nesmrdí kouřem. Tedy kromě mého oblečení.
Otočila jsem hlavou, ale byla to chyba. Projela mi jí bolest. Zkusila jsem pohnout alespoň pažemi nebo nohami. Končetiny jsem měla ztuhlé chladem.
Položila jsem se tedy zpět a snažila se vnímat a poznat, kde jsem. Ležela jsem na chladné zemi. Víc jsem nezjistila. Kolem mě jsem neslyšela ani jeden zvuk, neviděla ani světýlko. Byla jsem tu jen já a černočerná tma.
Místo snahy poznat, kde ležím, jsem se spíš zaměřila na fakta, na která jsem si dokázala vzpomenout a rozpoznat.
Byla jsem ve škole. Bill volal mě. Pak Mii. Nevím, co chtěl, nezvedla jsem to. Začalo zvonit. Na zvonění bylo ale moc brzo. Ředitel oznámil požár a nutnou evakuaci. Všude hořelo. Začala hromadná panika. A taky útěk ze školy. Chytla jsem se Mii. Společně jsme utíkali chodbou. Dav žáků nás od sebe rozdělil. Volala jsem na ni. Neslyšela mě. Někdo volal. Chtěl pomoct. Utíkala jsem tím směrem. Otevřela jsem dveře a zevnitř se vyvalil oblak kouře. Nikdo tam nebyl. Pak jsem ucítila bolest. A pak bylo jen černo. Probudila jsem se tady. Nehoří tu. Nevím, kde jsem.
Nadechla jsem se a zkusila zavolat. Avšak vyšlo ze mě jen zakašlání. I přes nesouhlas mého těla jsem se převalila na břicho. Teprve teď jsem zjistila, že mám ruce svázané.
S obtížemi jsem se postavila a ihned jsem zavrávorala. Rovnováhu jsem si však udržela. Snažila jsem se okem zahlédnout alespoň náznak světla, ale nic.
Natáhla jsem své svázané ruce před sebe a udělala jsem nejistý krok. Pak ještě jeden. Ten jsem však dělat neměla, protože jsem vrazila holení do něčeho velmi tvrdého.
,,Au!'' sykla jsem. ,,Kruci!''
V hledání vypínače jsem však nepolevila. Chtěla jsem tu světlo za každou cenu. Opatrně, abych zase do něčeho nevrazila, jsem udělala krok dopředu. Hlavou jsem vrazila do něčeho u stropu. Rychle jsem se sehnula a automaticky jsem se podívala na to místo. Samozřejmě, jak taky jinak, jsem nic neviděla.
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem k oné věci natáhla ruce. Bloudila jsem ve tmě, než jsem ji našla. Byla to nějaká šňůrka. Pomalu jsme za ní zatáhla.
Místnost osvětlili světlo. Nebylo moc ostré, ale i ta trocha stačila, aby se mi zatmělo před očima. Couvla jsem, jenže jsem zakopla a přepadla jsem dozadu. Jamile se mi přestali dělat mžitky před očima, pomalu jsem je otevřela.
Byla jsem ve spoře osvětlené místnosti. Nemohla měřit víc než 3×3 metry. V rohu ležela tenká matrace, a to, o co jsem zakopla, byl roh maličkého stolku. Po židli však nebylo ani památky. Bílá barva na zdech vypadala špinavě a zašle, na zemi bylo linoleum. Staré a zašlé, jako zbytek místnosti. Když jsem se rozhlédla uviděla jsem dveře. Přišla jsem k nim, a nad míru mého očekávání, byly odemčené. Stiskla jsem kliku a naskytl se mi pohled na malou místnost vybavenou záchodem a sprchovým koutem. Nebylo tu umyvadlo, sprchovému koutů chyběl závěs. Žádné hygienické pomůcky, kromě toaletního papíru. Ten tu, naštěstí, byl.
,,Kde to k čertu jsem!'' špitla jsem si. Začala ve mě růst nervozita a strach.
Ví mamka, že tu jsem? Samozřejmě že ne. A jak jsem se tu ocitla? Kdo mě unesl? Proč? Kvůli penězům? A založil ten požár i ten neznámý únosce?