Proč?

4. kapitola - Je to láska?

Bill
Šel jsem od školy rovnou domů. V hlavě se mi pořád odehrávalo, co jsem viděl. Proč s ním Kate šla? Vypadalo to, že s ním jde, ale nedobrovolně. Ale proč? Určitě ho znala, jinak by křičela. Nebo ne? Co já o ní vím? A proč mě vůbec zajímá, jestli bude v pořádku?
Když už jsem konečně byl v pokoji, sáhl jsem do skříně pro tílko a kraťasy. Kluci ze školy mě pozvali, abych si s nimi zahrál basketbal.
Škola mám končila ve dvě. Je to nejkratší den ve škole. Ve čtyři mám být na hřišti, které netuším, kde je. Kluci mi to vysvětlovali. Půjdu ke škole a pak asi deset minut úzkou uličkou a jsem tam. Snad to najdu.
S oblečením jsem si zalezl do sprchy a pustil na sebe horkou vodu.

O půl čtvrté jsem vyběhl z pokoje a cestou ven jsem zastavil v kuchyni.
,,Jdu ven.'' houkl jsem na mamku, která zrovna něco vařila u plotny. Ani jsem nečekal na odpověď a už v botaskách jsem pádil pryč.
Šel jsem parkem. Cesta ke škole by mi trvala necelé čtvrt hodiny, kdybych neslyšel vzlyky. Vydal jsem se po zvuku, až jsem nenašel jeho příčinu. Na lavičce seděla ta nejméně pravděpodobná osoba.
,,Kate!'' vykřikl jsem a zděšeně se na ni díval. Oči, které se na mě podívaly, byly opuchlé a rudé od slz. Ty se jí leskly na tvářích. Kdyby si ty oči malovala jako ostatní dívky že třídy, jistě by teď vypadala jako ještě větší strašidlo. Vlasy už neměla stažené do toho krásného drdolu, ale byly rozcuchané a trčely do všech stran. ,,Jsi v pořádku?'' řekl jsem. No jasně! Kdyby byla v pořádku, nebrečela by v parku na lavičce!
,,Vypadni!'' zavrčela na mě. To jsem nečekal. Já jí chtěl pomoct!
,,Co?''
,,Řekla jsem, ať vypadneš!'' křikla na mě. Já se však ani nehnul.

Kate
Erik mě pouty připoutal k posteli břichem dolů a jakmile se mu něco nelíbilo, neváhal mě potrestat ranou bičem. A že to byly rány! Dostala jsem jen dvě, ze kterých se okamžitě spustila krev. Násilím mi pak roztáhl nohy a...
Po hodině mučení mě dovolil se obléct si své šaty, bohužel mé spodní prádlo stále leželo rozřezané na zemi.
Poté, co se mnou skočil, mě odvezl jako vždy před školu a odjel. Prostě bez jediné omluvy odjel. Na zádech mi stále krvácely, i když jen slabě, dvě tržné rány. Z posledních sil jsem přešla do parku a posadila se na lavičku. Spustily se mi slzy a já se začala nekontrolovatelně třást. Obličej jsem skryla do dlaní a chtěla jsem jen brečet. Vybrečet se z toho.
Ani jsem neslyšela nikoho přijít. Pak jsem ho ale uslyšela.
,,Kate!'' vykřikl. ,,Jsi v pořádku?''
Co si myslíš? Právě mě znásilnil můj ex přítel, tak hádej!
,,Vypadni!'' zavrčela jsem. Neměla jsem náladu a ani chuť mu něco vyprávět. Vlastně, tomu idiotovi bych to stejně nikdy neřekla.
,,Co?'' nechápal. Bože! To je tak hloupý?
,,Řekla jsem ti, ať vypadneš!'' vykřikla jsem na něj už podrážděně. Věděla jsem, že mě slyšel už prvně. Nechápala jsem, proč tu zůstával. Já bych u něj nezůstala. Nebo jo?
Podívala jsem se mu do obličeje. Nevypadal, že by měl v plánu odejít. Místo toho se posadil vedle mě. A dost! Jdu domů!
Rychle jsem se postavila s úmyslem co nejrychleji odkráčet. Moje vlastní nohy me však zradily a já se po pár krocích kácela k zemi. Billovy silné paže mě však včas chytili za boky. Jakmile jsem nabyla ztracenou rovnováhu, rázně jsem odstrčila jeho ruce a bez jediného poděkování jsem odkráčela pryč. Už jsem se ani neohlédla.
Pěšky je to odsud domů necelých dvacet minut. Potřebovala jsem se uklidnit a pročistit hlavu, proto jsem se svižným krokem vydala domů. Slzy jsem se snažila potlačit, a částečně se mi to i povedlo.

Když už jsem konečně stála před vchodovými dveřmi s klíčky v ruce, přemýšlela jsem, co řeknu mamce, kdyby byla doma. Nevím. Pravdu ji říct nemůžu, ale lhát jí nechci. Bohužel, život se mě neptá, co chci a co ne. Odemkla jsem a zaposlouchala se.
Zdálo se, že kromě Bely není nikdo doma. Uf. Skopla jsem z noh boty a vyběhla do svého pokoje. Svlékla jsem že sebe šaty a vběhla jsem do koupelny. Potřebovala jsem ze sebe smýt Erikův pach.
V koupelně přemýšlím o tom, co jsem viděla v parku. Když jsem se zahleděla do Billových očí, viděla jsem, ze má o mě starost, upřímný strach, žádný hraný strach a opravdový! Chvíli jsem váhala, ze mu to opravdu řeknu. Co to se mnou je? To už jsem si jednou zažila! Ale mohla bych znova? Je to zase láska?
Po půl hodině se mi to snad povedlo a i s mokrými vlasy lehám do postele. S oblékáním se nenamáhám, bolí mě celé tělo a netuším, jestli bych zvládla i tak jednoduchý úkol, jako je se obléct. Zvládám jen jednu věc: brečet. Pořád jen brečet.
Zpod mé postele vylezla Bela a skočila ne mě. Přitulila se ke mě a já cítím, jak její tělo dodává teplo tomu mému. Je to teď moje jediná útěcha.

Celou noc jsem se převalovala a nakonec jsem v pět ráno vstala z postele A šla se vykoupat.
Nakonec jsem si po půl hodině koupele sedla ke stolu A z batohu jsem si vyhrabala jediný úkol, který byl na dnešek.

Bill
Nehodlal jsem odejít. Místo toho jsem si sedl vedle ní. Co mě překvapilo bylo, že vstala a chtěla odejít. Nebyla však natolik silná a po několika krocích škobrtla. Málem by spadla, kdybych tam nepřiskočil a pažemi ji neobejmul okolo pasu.
Její další chování mě překvapilo. Otočila se ke mě a zadívala se mi do očí. Ja se podíval do těch jejích a málem jsem se v nich ztratil.
,,Děkuji.'' šeptla.
Najednou jsem si uvědomil, jak je vlastně Kate krásná a děsně sexy. Opatrně jsem jí přejel po páteři a ucítil jsem, jak se vzrušením zatřásla. V očích jsem jí viděl chtíč. Podíval jsem se jí na rty. Nebránila se a dokonce se ke mě trochu přiblížila. Já si ji přitáhl blíž. Stále se nebránila. Sklonil jsem se k ní a chystal se jí políbit...

Crrrrrrrrrr
,,Kurva!'' nadával jsem a rukou se ohnal po budíku. Silou jsem do něj praštil a pak jsem uslyšel řinčivý zvuk, to jak spadl na zem a nejspíš se i rozbil. Teď mi to ale bylo jedno.
Přemýšlel jsem nad svým snem. Ja jsem se s ní chtěl líbat! A co bylo zvláštní, ona chtěla taky! Kéž by! Vlastě, co to vykládám? Ona ze mě vždycky udělá debila! Když jí udělám nějaký vtípek, ona ho dokáže obrátit proti mě a ještě u toho vypadá tak děsně sexy!!! Je to snad láska? Blbost!
A dost! Musíš vstávat do školy!

Kate
Teď mě něco napadlo! Já vlastně ještě neoplatila Billovy ten vtípek s lavicí! A taky už vím, co udělám! Ale abych to stihla, musím už vyrazit do školy, i když je teprv půl sedmé. Ten ústav je otevřený od sedmi hodin, od půl osmé začíná vyučování. Musím tam být včas!

Už ho vidím! Ale dál si na čas, je totiž za deset minut půl osmé. Jsem vážně zvědavá na Billův výraz, až uvidí tu spoušť ve své skříňce. Sama jsem se opírala o svou skříňku, která byla shodou náhod naproti té jeho.
,,Kurva!'' zařval, až se na něj otočili všichni žáci, kteří se tou dobou pohybovali na chodbě. To slovo používá až moc často.
Neudržela jsem se a vybouchla smíchy. Billovi to ale směšné nepřišlo. Otočil se čelem do chodby hledal viníka. Já jsem se musela začít smát ještě víc, protože jeho černá košile a kalhoty též barvy byly poprášené pořádnou dávkou mouky.
Než přišel, odemkla jsem mu skříňku, což nebyl žádný problém, jelikož jsem předešlého dne viděla jeho kód, a nastražila jsem mu tam celý pytlík mouky. Bylo to nastražené tak, že jakmile otevře skříňku, všechna mouka se vysype na jeho věci do tělocviku a navíc, s čímž jsem nepočítala, se vysypala i na něj.
Očima projížděl všechny okolo až našel, co hledal. Mě.
Rázným krokem šel ke mě. Než byl však úplně u mě, natáhla jsem ruku, ve které jsem držela lopatku se smetáčkem.
,, Páni, to je nepořádek. Tvrdíš, jaký jseš borec, ale v tvé skříňce to vypadá jako po výbuchu sopky! Měl by sis pospíšit, ať to stihneš do začátku alespoň druhé hodiny.'' řekla jsem. Bill otevřel pusu, pak ale svou jedovatou poznámku spolkl. Místo toho mi z ruky vytrhl potřeby na úklid a naštvaně oddupal zpět ke své skříňce. Jo! To se mi povedlo!

Bill
Tak takhle nasraný jsem ještě nebyl. Myslel jsem, že včera to těmi vtípky a skončilo, ale ono ne. Normálně si přijdu ke skříňce, odemču ji a na mě se vyvalí mouka. Jak se vlastně dostala do mé skříňky? A ještě se na mě tak roztomile usmívala! Dokonce mi i smeták s lopatkou podala, jak milé!
Všechnu tu mouku jsem uklízel přes půl hodiny. Pak jsem usoudil, že na hodinu až nemá cenu chodit.
Odplata bude sladká! A bude už tuto přestávku. I ja jsem totiž nepřišel jen tak. Donesl jsem vlastnoručně vyrobený, tedy on ho vyrobil bratr než odjel na vysokou, přístroj dávající slabé elektrické rány. Vytáhl jsem z batohu oboustrannou lepící pásku a kousek ustřihl. Jednu stranu jsem přilepil k přístroji a tu druhou mě do dlaně.
Začalo zvonit na konec hodiny. Můžu začít! Vešel jsem do třídy a očima vyhledal Kate. Přišel jsem k ní.
,,Vyhrála jsi.'' řekl jsem a natáhl k ní volnou ruku ,,na usmířenou,,. Chvíli váhala, pak ale svou rukou uchopila tu mou a potřásla s ní. Ja jsem druhou ruku natáhl za ní, jako že ji poplácám po zádech. Jakmile se však přístroj dotkl její halenky, vyslal první ránu. Ja jsem však ještě neskončil. Dlaň jsem na její záda přitlačil víc a tím jsem do ní vysílal další a další elektrické rány.
Najednou však zaječela bolestí. Ihned jsem jí pustil. Nechápal jsem. Rány jsou silné tak, aby se jich člověk lekl, ne aby ječel bolestí.
Dívka si zajel rukou pod tričko na zádech. Když ruku vytáhla, byla trochu rudá. Panebože! To je krev!