Proč?

51. kapitola - Záchrana

Mia
Vánoce. To je svátek štěstí, pohody a rodinného života. V tento den by měl být každý šťastný. Ale já nejsem.
Sedím na zemi, v jedné ruce držím dárek pro Kate a druhou nepřítomně hladím to, co už začíná růst. Ten malý uzlíček štěstí. Po tváři si hledají cestu slzy. Na Vánoce jsem Kate koupila krásné, modré letní šaty. V obchodě se jí líbily. A teď už je nikdy neobleče.
Na Vánoce jsem se vždycky těšila jako malá. I když už dávno vím pravdu, - tedy že Ježíšek není - na radosti mi to neubralo. Pečení cukroví, zdobení stromku, kupování a balení dárků, ty šťastné obličeje, když někdo rozbalí dárek. To je na tom všem nejlepší. Teď mě to ale netěší. Cukroví jsem s mámou nepekla, stromek jsem nezdobila. Jediné, co jsem na ty vánoce udělala bylo koupení dárků. Teď se mi spolu s balícím papírem nahromadily ve skříni. Ještě jsem nenašla sílu je zabalit. Dnes je ale budu dávat pod stromeček a tak je zabalit musím.
Tak, do toho.

Asley
Seděla jsem na posteli a balila jsem dárky pro mámu. Dárky pro mou sestřičku jsem dala stranou, abych se na ně nemusela dívat. Vím zcela jistě, že bych se rozbrečela. Jako vždy, když se podívám na něco, co jí patřilo.
Všichni říkají, že to přejde, že na tu bolest zapomenu. Mě však přijde, že ta díra do srdce už vypálená zůstane.

Kate
Brrr! To je zima! A nejen to, mám hlad jak pes. Jídlo jsem naposledy dostala ráno, ale jen půl rohlíku. Stále víc jsem přemýšlela nad tím, co se mnou bude.
Chce za mě výkupné? A zaplatil by ho někdo vůbec? Určitě ne. Nestojím jim za to.

Bill
,,Bille, to je dobře, že už jsi vzhůru!'' zavolala na mě máma. Zrovna jsem se řítil přes kuchyň. ,,Kam si myslíš, že jdeš? Okamžitě se vrať!'' zařvala na mě hlasitě!
S povzdechem jsem se vrátil do kuchyně a netrpělivě jsem poklepával nohou.
,,Docela spěchám.'' řekl jsem jí.
,,Nikam nejdeš! Poslední dobou se chováš divně. Věčně nejsi doma, a když už jsi, ležíš na posteli. Dneska jsou Vánoce. Štědrý den. Zůstaneš doma s rodinou!'' upřesnila přísně. Jindy bych jí poslechl, protože tento tón v hlasu znám. Není radno se s ní hádat. Dnes jsem ale neměl ani já náladu zůstat zticha.
,,Proč ne?''
,,Proto!'' ztrácela máma pomalu trpělivost.
,,Já prostě ven jdu! Musím!''
,,Nemusíš! A ani nepůjdeš! Dneska zůstaneš doma.'' řekla rozhodně. Tento tón v jejím hlasu naznačoval, že už má rozhodnuté a nic s tím nepohne.
,,Proč bych tu měl zůstávat? S rodinou, která si myslí, jak jsem na dně?'' křikl jsem. Mamka sebou trhla. Věděl jsem, že jsem řekl to správně, a tak jsem pokračoval. Spíš zlostně než s rozmyslem. ,,Slyšel jsem tě! Je na tom špatně. Držíš mě tu jako vězně! Za poslední dva měsíce jsi se mě nikdy nezeptala, jak na tom jsem! Zjistil jsem, že je Kate naživu, ale tebe to nezajímá!'' křičel jsem na ni z plných plic. Uviděl jsem na jejím obličeji záblesk překvapení, který však ihned vystřídalo zklamání a zdrcení.
,,Vypadni do pokoje! Dokud se neuklidníš, nevylezeš od tama!''
,,Jsem klidný dost!'' opáčil jsem.
,,Nejsi! A taky nebudeš, dokud si neuvědomíš, že je Kate mrtvá!'' vyprskla mi do obličeje. Zlostně, i když dost neochotně, jsem vyběhl do pokoje. Nezapomněl jsem za sebou prásknout dveřmi. Bohužel až pozdě jsem si uvědomil, že klíč od pokoje má máma u sebe. Uslyšel jsem cvaknutí zámku. Zlostně jsem kopnul do dveří.
,,Kurva!'' zaklel jsem a pro uklidnění jsem ještě praštil pěstí do zdi, čehož jsem okamžitě zalitoval, protože mi do ní vystřelila prudká bolest. Opřel jsem se čelem o chladnou stěnu a snažil jsem vymyslet, jak se odsud dostat.
Okno! Jasně! Na zahradě nám roste stará hrušeň, která už skoro žádné hrušky nemá, ale všem je líto ji posekat. Její větve mi dosahují asi půl metru pod mé okno. Možná by se mi mohlo povést na ni seskočit a sešplhat na zem.
Za skříně jsem vytáhl starou bundu. Jen problém byl, že to nebyla zimní, jakou bych potřeboval, ale podzimní. Navlékl jsem ji na sebe a otevřel okno. Dovnitř se nahrnul zimní mrazivý vzduch. Otřásl jsem se zimou. Vážně bych potřeboval alespoň kabát.
Nádech, výdech. Odrazil jsem se z parapetu a doskočil na větev. Pod mou váhou se otřásla a dolů spadal sníh, který ji pokrýval. Roztáhl jsem ruce a snažil se udržet rovnováhu.
Bohužel, pod sněhem se ukrývala námraza a klouzalo to. Máchal jsem rukama, ale marně. Neudržel jsem se a už jsem letěl dolů. Můj pád naštěstí zbrzdila kupa sněhu. Zabořil jsem se do něj, ale i tak jsme si narazil rameno. S obtížemi jsme si stoupnul a oprášil si sníh z oblečení. Z verandy jsem si vzal své zimní boty, obul si je a vyběhl ven. Za rohem ulice jsem se zastavil a vylovil z kapsy telefon. Naťukal jsem osobní číslo mladé policistky, Kláry, které mi dala potom, co zmizela Kate.
,,Ano?'' ozvalo se z mobilu. Ani jsme se jí nepředstavil a hned jsem spustil.
,,Kate je naživu. Unesl ji Erik. Je...'' a začal jsem jí popisovat místo, kde chci, aby na mě počkali. ,,Potřebuji, aby jste tam přijeli.'' řekl jsme nakonec.
,,Nemůžeš tam jít sám. Počkej, než přijedeme.'' strachovala se. Já jsem však tipnul hovor a mobil strčil zpět do kapsy bundy.
Vyběhl jsem směrem, kde bydlí Mia.

,,Bille? Co tu děláš?'' zajímala se okamžitě Mia, jakmile mi otevřela vchodové dveře.
,,Potřebuju půjčit motorku.'' řekl jsme bez okolků. Věděl jsem, že má řidičák na motorku i ji samotnou. Já ho mám taky, jen stroj mi máma koupit nechtěla.
,,Proč?'' zeptala se vyplašeně a zároveň zvědavě.
,,Kdybych ti to řekl, neuvěříš mi.
,,Zkus to.'' naléhala na mě.
,,Kate je živá. Erik ji drží uvězněnou a já vím kde je. Musím pro ni.'' řekl jsme s povzdechem. Viděl jsem, jak sebou Mia trhla při vyslovení jejího jména.
,,Bille...'' řekla se slzami v očích.
,,Ne, Mio, poslouchej mě! Kate je živá! Věř mi!'' naléhal jsme na ni dál.
,,Nevěřím ti.'' povzdechla si. Svědil jsme ramena, ale ona ještě neskončila. ,,Ale ať je po tvém, jestli mi tu motorku rozflákáš, vlastnoručně tě zabiju!'' pohrozila mi. Podíval jsem se na ni, jestli si jen nedělá srandu. V obličeji měla zcela vážný výraz. Rukou se natáhla pro klíčky a následně mi je hodila. ,,Přijdu boční brankou. Hned za ní je zaparkovaná. Vyvez si ji, ale nasedni na ni až o kousek dál.'' přikázala mi. Nevěřil jsme vlastním uším. Vyběhl jsem těch několik schodů, které nás od sebe dělily a radostí ji objal.

Za několik minut už jsme na motorce seděl a jel po silnici za město. Je to stará, skoro nepoužívaná silnice. Podle popisu Kate by se tudy mělo dostat k chatce. Sotva jsem dojel na smluvené místo, viděl jsem jeden policejní vůz a dva policisty. Tedy jedno z toho byla žena. Klára.
,,Tak, jsme tu.'' řekla mladá žena.
,,Máte to, oč jsem žádal?'' zeptal jsem se. Bylo to dost odvážné žádat o něco policistku, ale já to udělal. A ještě k tomu na Štědrý den. Klára jen kývla. Vytáhla z auta nějaký kufr.

Kate
,,Héj, mám hlad!'' zařvala jsem. Nevěděla jsem, jestli mě slyší. Doufala jsem, že ano. Jídlo jsem nedostala už hodně dlouho. ,,No dobře! Ignoruje mě!'' řvala jsem dál.
Sakra, co to dělám? Povídám si sama se sebou. On mi ani nikdy neodpovídá. Tak jsem se asi zbláznila. Tedy určitě. Hledá mě někdo? Myslí na mě máma a Asley vůbec?

Bill
Když jsem věděl, kudy do lesa vejít, k chatce to už bylo jen asi tak půl kilometru. Šel jsem co nejtišeji, jak jsem mohl.
A pak jsem ji uviděl. Byla to taková rozpadlá chata na malé mítince. Z komínů stoupal slabý kouř, od zimní oblohy téměř k nerozeznání. Přikrčil jsem se a šel ke vchodovým dveřím. Pod mou váhou zavrzal jeden ze schodů. Zatajil jsem dech a poslouchal, zda mě někdo slyšel. Nejspíš jsem měl štěstí. Zevnitř jsem ale já uslyšel vrznout židli.
Něco se ve mě zlomilo. Krev se ve mě vařila a já si vzpomněl na všechno, co jí provedl.
Rozrazil jsem dveře a očima vyhledal Erika. Seděl u rozvrzaného stolu a jakmile si mě všiml, usmál se slizkým úsměvem.
,,Bille.'' zasmál se. I když netuším, čemu. ,,Tak jsi na to přece jenom přišel?''
,,Kde je Kate?'' zeptal jsem se okamžitě. Měl jsme chuť po něm skočit, ale věděl jsem, že by mi to nepomohlo.
,,Trvalo to to, než jsi mě našel.'' podotkl stále klidně a rozesmátě. Už ale neseděl, ale stál.
,,Tak znovu. Kde je Kate?''
,,Proč si myslíš, že jsem se nechal najít? Abych ti hned vykecal, kde je? To ne. Jestli pak uhádneš, proč jsi mě našel.'' řekl a s falešným zájmem mě pozoroval. Nad poslední větou jsme se zarazil. Opravdu to bylo až moc snadné.
,,Ne.'' přiznal jsme po chvíli. Uslyšel jsem jen ten slizký, neskutečně nepříjemný smích.
,,Poslal jsi mě za mříže!'' zařval na mě. V jednu chvíli se smál, a v druhou ječel. Cukl jsme leknutím. Pochopil jsem to. Chtěl se pomstít.
,,Proč?''
,,Právě jsme ti to řekl.'' zarazil se Erik.
,,Teda, proč sis to nevyřídil jen se mnou a zatahoval do toho i Kate?'' upřesnil jsem.
,,Ta kráva za to všechno může!'' rozkřikl se.
,,Proč jsi vypálil celou školu? A nechal ji v našich očích umřít?'' nechápal jsme. Rozum mi to pořád nepobíral.
,,Potřeboval jsem, aby všichni věřili, že je mrtvá! Jinak by ji policie začala hledat.''
A teď jsem toho měl akorát dost. A taky jsem měl dost informací. Usmál jsme se. A ten úsměv se ještě rozšířil, když na mě Erik vrhl tázavý pohled.