Proč?

2. kapitola - Začátek války

Kate
Běžím prázdnou ulicí, cestu mi osvětluje jen žlutá záře pouličních lamp. Za sebou slyším jeho dech. Byl rozzuřený, protože jsem se mu odvážila vzdorovat. Neuposlechla jsem ho a měla jsem pykat.
,,Mě neutečeš!'' slyším za sebou jeho hluboký hlas. ,,Stejně dostanu co chci!'' Vzlykám, ale nezastavuji. Najednou ucítím jeho ruku na mém zápěstí. Trhne se mnou dozadu, nehledě na to, že bych mohla spadnout na betonovou silnici. Vtáhne mě do stínu, aby nás nikdo neviděl. Rozhodla jsem se mu nevzdat tak snadno. Kopala jsem kolem sebe a snažila se mu vytrhnout. Vysloužila jsem si jen pořádnou facku.
,, Proč?'' vzlykla jsem. On mě jen svým tělem přitlačil k chladné zdi baráku za mnou. Naklonil se ke mě a do ucha mi pošeptal:
,,Protože jsi moje. A co je moje, mé taky zůstane.'' uchechtl se. ,,Myslela sis, že mi utečeš? Tak to ses spletla.'' řekl drsně. Podívala jsem se na něj. V očích jsem mu viděla, jak je majetnický. Už teď jsem věděla, že i přes odpor si vezme, co chce. Zase. Z posledních sil jsem zaječela.

Probudil mě pištivý zvuk budíku. Jak já ho milovala! Na sobě jsem cítila svoje spocené pižamo.
,,Byl to jen sen. Jen noční můra.'' uklidňovala jsem se. Vzala jsem si čisté spodní prádlo a vydala jsem se do koupelny. Takhle spocená jsem se přece nemohla vydat do školy!
Po ranní hygieně jsem ucítila známou lahodnou vůni. Palačinky! Rychle jsem na sebe hodila černé tričko se smajliky a džínové třičtvrťáky.
Malovat se nemělo smysl. Ve třídě, a vlastně na celé střední, patřím úplně ke spodině. K těm lůzrům, nickám, říkejte tomu jak chcete. Každou chvíli jsem terčem posměchu, někdy i šikany. Ve skříňce jsem kolikrát už našla žížaly nebo i různé brouky. A jelikož se těchto malých bezobratlých tvorečků štítím a šíleně bojím, vždycky příšerně zaječím, což vždy vede k pobavení všech studentů potloukajících se zrovna na chodbě.
Za všechny tyto ,,legrácky,, může Samanta. Královna třídy. Blonďatá fiflena. Děvka. Kolem ní se motají snad všichni kluci z její třídy. A zároveň bohužel i z mé. Ano, Samanta chodí do stejné třídy jako já. Dost se tomu divím. Je blbá a všechny písemky, které se psali za ní napsal někdo jiný. Žádný z učitelů na to však zatím nepřišel. Jaká škoda!
Zato já jsem, myslím si, dost chytrá. Škola mi jde. Ještě před rokem jsem byla jen jedničkářka, pak se ale něco zvrtlo. Teď však nedostanu horší jak za tři, a to jen výjimečně. Jsou to spíše dvojky. ,,Kde se loudáš?'' vytrhl mě z přemýšlení mamčin hlas. Rychle jsem vzala batoh, hodila si do něj úkoly, které jsem si nesbalila večer a běžela jsem po schodech do kuchyně.
Náš dům je moderně zařízený, a to částečně i díky mě. Celé jedno patro je moje. Mám tam koupelnu, záchod a obří pokojík. V dolním patře je kuchyně, malá koupelna se záchodem a matčina ložnice.
Otce nemám, umřel, když mi byl jeden rok. Zbyly po něm však velké množství peněz. Proto si můžeme dovolit tak velký dům. Několik tisíc nechal však i na účtu, který, podle poslední vůle, mám dostat k 18. narozeninám. Teď mi je 16 a něco, takže si ještě budu muset počkat. Ale nemůžu si stěžovat. I má mamka vydělává hodně peněz. Takže stručně řečeno, žádní chudáci nejsme, určitě se však nechovám jako nejmenování (Samanta a spol) jedinci naší třídy. Chovají se jako kdyby jim u nohou ležel celý svět. Ale neleží, já určitě ne.
,, Jsi dneska nějaká zaražená, nestalo se něco?'' zajímala se mamka, když mě viděla přemýšlet u dveří.
,,Nene, jen jsem se zamyslela, nic víc. A dobré ráno, maminko moje milovaná.'' řekla jsem s úsměvem a s očekáváním vynikající snídaně jsem usedla ke stolu.
,,Jen se nedělej! Moc dobře vím, že milovaná maminka jsem jen do doby, než dosmažím ty palačinky!'' zasmáli jsme se a sedli k jídlu. Pak jsem vše naskládala do dřezu vyběhla jsem z kuchyně do síňky pro boty. Už zase jsem nestíhala!
,,Uklidím to, jak se vrátím že školy! Pá'' zavolala jsem ještě a pelášila jsem na autobus. Doběhla jsem tak tak.
Na to, že byla polovina září, bylo velmi teplo. Za ty dva týdny, co chodím do školy jsem se ani jednou nestala terčem posměchu, vlastně jednou jo.
Hlavní je, že mě už možná nechali na pokoji. Ok, beru to zpět. Když jsem teď pila svou vodu z pet lahve, někdo do mě úmyslně strčil. Téměř celá čtvrtina obsahu se mi vylila na tričko a džíny. Ach bože! Teď vypadám, jako bych nestihla doběhnout na záchod. Mnohem horší však bylo, když mi před dvěma dny na hlavu nasypali pepř. Celý den jsem pak kýchala a svědil mě nos. Jediný, co mě teď dokázalo udržet v klidu je fakt, že dnes je pátek! S nucenym úsměvem na rtech jsem se na smějící se partičku kluků za mnou otočila a řekla jsem:
,,Jé, děkuji, právě jste mi ulehčili práci! Teď už je to vyprané, nemusím se s tím dřít doma.'' vsichni se přestali smát jak idioti a jeden z nich, ten ,,alfa,, , zrudnul vzteky. Jo! Usmála jsem s nad svým malým úspěchem. Vždy se je snažím uzemnit slovy, někdy se jim pokusím udělat taky malý žert.
Autobus konečně zastavil před tím ústavem, tedy před školou. Z té plechovky jsem se vydrala mezi prvními a svižným krokem jsem se vydala ke dveřím budovy.
Pískání některých kluků jsem si nevšímala. Moje postava si o to říkala. Nejsem sice žádná modelka, ale podle toho, co kluci říkali asi taky nejsem k zahození. Mám prsa akorát do dlaně, ploché břicho a (podle kluků) sexy zadek. Hnědé rovné vlasy mi sahaly pod lopatky. Stejnou barvu měly i mé oči. Nenosím žádné šperky. Taky proč? A taky nesnáším ty trapné řeči typu: ,,A co kluci?'' ,,Už jsi nějakého měla?'' ,,A nechtěla bys?''
Kluka jsem už měla. A hlavně už žádného nechci! Nikdy! Proč? Protože!
Při té vzpomínce se mi nahrnuly slzy do očí, já je však zatřesením hlavy zahnala. Došla jsem ke své skříňce, vzala si věci a šla do třídy. Sedla jsem si na své obvyklé místo, a to ve druhé řadě u dveří. Seděla jsem sama. Proč? Protože nemám žádné kamarády ani kamarádky. Ani se nedivím. V prváku, tedy vloni, se se mnou chtělo bavit hodně holek. Já jsem se s nima však bavit nechtěla a tak jsem je od sebe odehnala.
Začalo zvonit a sotva jsem si nachystala věci, vešel učitel matematiky. Byl to zároveň nás třídní. Na obličeji měl takový ten výraz musím-vám-říct-něco-důležitého.
,,Žáci, dnes vám vedu nového spolužáka!'' vypískl nadšeně. Nide však nikdo nový nebyl. ,,Sakra kde ten kluk zas je!'' zanadával učitel. Vyšel na chodbu a já jsem nastražila uši, abych alespoň něco uslyšela.
,,Panebože! Co tu zas děláš! Na flirtování s holkama budeš mít dost času potom! Vypadni do třídy a slušně, opakuji slušně, se představ. Jak se jmenuješ, od kud jsi a takový ty kecy. A vy, slečno, se okamžitě odeberte do své třídy!'' křičel učitel. Už jsem si o tom klukovi udělala obrázek. Nejspíš to bude děvkař!
Když však vešel do třídy, ohromil mě. Ohromil? To je slabý slovo. Byl vysoký, vyšší než já. Po tričkem se mu rýsovaly svaly. Ale ne velký, takový akorát. Stejně jako na pažích. Jeho hnědé, téměř černé, vlasy mu padaly do očí, které měly stejnou barvu. Rty měl tak svůdné, že jsem měla co dělat, abych se k němu nevrhla a nepolíbila ho. A jeho sexy tělo a zadek, hmmm. O čem to proboha přemýšlím! Vzpamatuj se! Je to obyčejný děvkař!
,,Bill'' řekl jen a pohledem projel celou třídu. Podíval se na mě, a to se mi vůbec nelíbilo. A co hůř, vydal se ke mě! Uslyšela jsem, jak holka přede mnou vzdychla. On si toho nejspíš všiml, protože když kolem ní procházel, jedním prstem jí přejel po pokožce na ruce. Dívka se rozklepala a já se divila, že se udržela na židli a nesjela z ní. Bill věděl, co dělá s dívkami jeho tělo, a taky toho uměl využít. Najednou se bez zeptání posadil na židli vedle mě. Sjela jsem ho pohledem. Je tu sotva pár minut a už mě štve. Ne, už mě přímo sere.
,, Nepamatuji si, že by ses mě ptal, jestli si můžeš přisednout, a navíc si nevzpomínám, že bych ti to vůbec dovolila.''
,,Ó, tak pardón. Mohl bych si přisednout?'' zeptal se ironicky.
,,Ne!'' odpověděla jsem mu s falešným úsměvem. Naklonil se ke mě a pošeptal mi:
,,Ale notak, uznej, že se ti líbím!'' vyzval mě. Já mu však neodpověděla. Místo toho jsem využila toho, že byl nakloněný a plnou silou jsem kopla do židle, na které seděl. Ta se převážila a s řinčením spadla na zem. Začala jsem se smát, protože na zemi neskončila jen židle, ale i Bill. Ten zrudnul vzteky a já věděla, že bude zle. Nemohla jsem však jinak než se smát.
,,Takže válka?'' zavrčel. Já jsem se stěží přestala chechtat a teď už vážně jsem odpověděla:
,,Válka! S tebou? To bude spíš kočkování.''
,,Uvidíme.''