Proč?

48. kapitola - Je naživu?

Kate
Seděla jsem na své matraci. Je to už skoro měsíc, co jsem tu zavřená. A jak to vím? Do zdi si každý den vyrývám značky. Někdy jsou to čárky, jindy smajlíci. Když se však snažím o pozitivní a usměvavé žluté hlavy, vždycky z toho však vyjde jen nějaký škleb.
Kazdy den byl vlastně taková rutina. Ráno dostanu jídlo, které si musím šetřit do doby, kdy mi donese další jídlo. Když potřebuji něco hodně nutně, jako třeba toaletní papír, stačí říct a do chvíle mi to hodí tunelem.
Už tisíckrát jsem přemýšlela, jak bych odtud utekla. Vím, že mě sem musel nějak dostat, ale ani za boha nemůžu přijít na to, jak. Ve zdi žádné únikové dveře nejsou, jediný otvor je ten, kterým mi posílá jidlo.
Pak byl ten můj neznámý únosce tak laskavý, že mi hodil i další oblečení.
A co tu celý den dělám? Nic. Co bych za to někdy doma dala? A dokonce mi chybí i škola. Kdo by to řekl?
V hlavě jsem si z nudy začala sestavovat seznam, co bych udělala, kdyby mě odsud pustil.

1. Poděkovala bych a pak nakopala zadek tomu neznámému únosci. Ani milion doktorů by ho nedalo za měsíc do kupy. Nakopla bych toho jeho kamaráda tam dole, až by se už nikdy nepostavil do pozoru.
2. Omluvila bych se mamce za to, jak jsem na ni byla někdy zlá, ze je mi to líto. Chtěla bych jí říct, jak je pro mě výjimečná. Že je pro mě vším.
3. Omluvila bych se Asley za to, jak jsem jí seřvala tenkrát v té nemocnici. Měla své důvody, proč se doma neukázala. Já jsem je měla pochopit. Ale já jsem se o to nikdy ani nepokusila. Myslela jsem si, že to, čím jsem si prošla bylo to nejhorší. Ale nebylo. Prošla jsem si tím, a naštěstí to skončilo. Ale jí to nikdy neskončí. Nikdy nevrátí ten nešťastný okamžik.
4. Omluvila bych se Billovi za to, jak jsem na něj řvala. Pak bych mu dala facku za to, jak mě opustil a nechal mě tu samotnou. Měl mi alespoň něco říct. Měl mi říct, že mu někdo vyhrožuje. Vyřešili bychom to spolu. Nějak. Ale on jen na kus papíru napsal, jak mě miluje. Beze slova odjel.
5. A pak bych Billa zlíbala. Bože, jak mi jen chybí! Nejen on samotný, ale i jeho svaly, rty... Je pro mě jako droga. Potřebuji ho. Zkuste někdy alkoholikovi zebrat alkohol. Uvidíte, co se stane.
6. Šla bych za Miou a vytáhla bych jí někam do obchodu s malými věcmi. A koupily bychom snad tunu oblečení pro to malé. Něco modrého, něco bílého. Nějaké hračky. Mia sice nemá ještě ani pořádně narostlé břicho, ale to nevadí. Brzy není nikdy.
7. Šla bych do toho zverimexu na městě a koupila bych Bele ten nádherný pelíšek. Když jsem ho viděla poprvé, zdál se mi moc drahý. Teď bych jí ho klidně koupila.

Bylo to celkem dost věcí, a přesto úplný zlomek všeho, co ještě musím udělat.
Zase se mě začal zmocňovat strach. Bezmoc. Úzkost. Beznaděj. Dosedla jsem na matraci a chytla jsem se za hlavu. Toto se mě stávalo i několikrát denně. Stáhlo se mi srdce, v hlavě mi hučelo a nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na jistou smrt. Určitě umřu!
,,Jsem Kate Samuelsová. Sedím na své posteli v pokojíku. U nohou mi leží a spí Bela. V kuchyni mi chystá snídani máma. Všechno to byl jenom sen. Jenom noční můra.'' začala jsem mumlat. Těchto pár vět vždycky pomohlo. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Chtěla jsem té lži věřit. Takové záchvaty úzkosti mě chytaly stále častěji. Dřív to bylo jen jednou za pár dnů. Pak každý den a teď i šestkrát až sedmkrát denně. A čím častěji jsou, tím intenzivněji to cítím. ,,Jsem Kate...'' začala jsem znovu.
Po chvíli jsme se uvolnila. Bezmoc a panika přešli a já jsem mohla zase volně dýchat. Před tím se mi všechno vevnitř těla stáhlo a nemohla jsem se nadechnout, normálně přemýšlet, uvažovat, prostě jsem byla bezmocná.

Bill
Život se začal, snad, pomalu vracet k normálu. Je to přesně měsíc, co vyhořela škola. Od té doby není den, kdy bych na Kate nemyslel. Celé noci kvůli tomu nespím. Když usnu, se křikem se probouzím z nekončících nočních můr. Stejně tomu nevěřím. Kate nemůže být mrtvá. Tedy, spíš tomu nechci věřit.

Neznámý únosce
Je to měsíc. Teď začne ta pravá zábava. To, proč celé toto divadýlko. Hlavně se u toho skvěle pobavím. Obávám se však, že bavit se budu sám. Ostatní pravou legraci neumí ocenit. Hlavně doufám, že ten, na něhož tu budu čekat, je natolik chytrý, aby to pochopil.

Bill
V kapse mi zavibroval telefon. Bylo zrovna sedm hodin ráno. Stojím v kuchyni a nalévám si teplé mléko do misky s lupínky. Zase jsem nemohl spát, tak jsem to vzdal a šel se nasnídat.
Otevřel jsem zprávu. Ihned mi poskočilo srdce. Co zase chce!

Už jsi Kate oplakal? Jestli o ní máš ještě pořád zájem, mám nabídku. Pokud chceš mou nabídku přijmout, přejdi na konec tvé ulice, abych poznal, že souhlasíš.

Neznámé číslo! Jak myslí, jestli mám o Kate zájem? Je mrtvá! Není to jen past? Nebo hloupý žert? Proč by to ale někdo dělal? Když jsem si chtěl SMS přečíst znovu, už tam nebyla. Automaticky se zničila.
Za deset minut jsem přece jenom stál na rohu ulice a čekal, jestli ke mě někdo přijde. Zatím mě však každý jen obešel a pokračoval svou cestou. V ruce mi zase zazvonil telefon. Další esemeska. S třesoucíma rukama jsem ji otevřel a četl.

Vidím, že jsi přece jen přišel. Nečekal jsem to, takže jsi mě překvapil. Úkol je jeden: najdi mě. A když to zvládneš, dostaneš jako každý vítěz svou cenu. Pro tebe to je Kate.
No, od teď si musíš všímat všeho. Úplně všeho, co se kde pohne. Co se šustne. Budeš-li chytrý, najdeš mě. Ale pozor, jakmile kontaktuješ někoho od policie, z její či tvé rodiny, ona zemře. A ti dost bolestivou smrtí. To by se ti líbilo? Myslím si že ne.
Tak se měj, detektive. A nezapomeň, nikoho nesmíš kontaktoval, jinak to skončí zle. A jestli si myslíš, že bych se to nedozvěděl, tak se neboj. Mám své vlastní špehy.

Co to má sakra znamenat! Jak ho mám najít? Co udělá s Kate? A není to jen žert? Rychle, než se zpráva sama zničí, jsem naťukal zpáteční odpověď.

Jak vím, že mi nelžeš? Že není Kate mrtvá?

Ale tentokrát jsem se odpovědi nedočkal.

Neznámý únosce
Zábava začala. Čekal jsem, že mi neuvěří, tak jsem se pojistil. Nasypal jsem to do obálky, zalepil ji a nalepil známku. Mám známého na poště, který to doručí bez zpáteční adresy.