Proč?

47 kapitola - Pohřeb

Kate
Bylo to tu dost otřesné. A měla jsem vážně strach. Ale ne takový, jako před zkouškou ve škole.
Seděla jsem na ,,posteli,, už několik hodin a jediné, co jsem tu mohla dělat, bylo čumět do blba. Všechny fleky na zdi jsem měla už nejméně patnáctkrát spočítané. Bylo jich přesně 61.
,,Mám hlad!'' postěžovala jsem si do ticha.
Snad po minutě jsem uslyšela, jak se na stropě otevřely ty malé dvířka. Dolů z nich vypadl sáček se dvěma rohlíky a půl litr vody v PET lahvi. Chvíli jsem na to koukala jako na zjevení. Takže ten neznámý únosce tu má někde kameru nebo jen štěnici a odposlouchá mě. Vrhla jsem se k jídlu a odnesla si to na matraci.
,,Děkuji.'' řekla jsem, protože jsem si uvědomila, že když se budu chovat slušně, třeba mi příště dá jídla víc. Možná.

Neznámý únosce
Ano, zapálil jsem tu školu. Ano, mohl někdo umřít. No a co? Dostal jsem, co jsem chtěl. Kate. Ale udělal jsem to pro ni. Teda spíš jsem to udělal pro moje další záměry. Ale, každý kope na svým písečku, ne? Chci jen to nejlepší pro sebe.

Kate
Rohlíky jsem snědla už dávno a zase jsem začínala mít hlad. Najednou mě ale chytila hrozná křeč do podbřišku. Svalila jsem se na matraci. Po chvíli naštěstí přestala.
Vyskočila jsem na nohy a utíkala do koupelny. Netuším sice, co je za datum, ale tohle bude mít vysvětlení jen jedno.
,,Hele, jestli mě tam nahoře slyšíš, potřebuji od tebe jednu malou službu.'' promluvila jsem v mém ,,pokoji,, ke dvířkům ve stropu. ,,Dostala jsem své dny! Potřebuji čisté prádlo a vložky!'' dořekla jsem trochu stydlivě. Jinak to ale nešlo. Opravdu jsem to potřebovala. Nutně.
Nic se však nestalo. Žádná odpověď. Nic, co by mi dalo vědět, že mě slyšel. Ani hláska.
Začala jsem z nudy přecházet po celém pokoji. Sem a tam, tam a zase zpět. Pořád dokola.
Po nějaké době, kterou jsem strávila chozením, jsem uslyšela že zhora nějaké zvuky. Pak se otvor otevřel a dolů vypadl nějaký balíček, kalhotky a kalhoty. Nic víc. Doufala jsem, že mi vezme i tričko, ale i toto stačí.
Jakmile jsme se převlékla, hned jsem se cítila lépe. Alespoň v rámci možností.
Prohrábla jsem si rukou vlasy. Byly něčím slepené. Kousek tě hmoty jsem odloupla a podívala se na ni. Krev. Zaschlá.
Musel mě praštit do hlavy, když mě táhl ze školy. Proto mě pořád ještě pobolívá hlava.

Mia
Nemohla jsem tomu pořád věřit. Jak? Proč?
Seděla jsem na houpacím křesle u Sama doma. Už několik hodin jsem se houpala a k tomu jsme se utápěla ve svých myšlenkách. Proč začalo hořet? Proč se z toho všichni dostali jen ona ne?
Byla to úžasná holka. Obětavá. Statečná. Upřímná. Ale už není. Je mrtvá.
Viděla jsem její mámu od té doby jen dvakrát. Jednou před hořící školou a po druhé, když policie vysvětlovala, co se stalo. Pořád mám před očima tu mladou ženu, policistku.

Někdo zazvonil. Bill stoupnul a šel otevřít. Vůbec jsem netušila, jestli máma Kate vůbec zareagovala, že něco zvonilo. Od té doby, co se to stalo chodila jako tělo bez duše. Stejně jako Asley.
Spolu s Billem do pokoje vstoupila do pokoje mladá policistka. Ta stejná, která její mámě řekla tu strašnou zprávu.
,,Dobrý den.'' pozdravila nás žena.
,,Co je na něm dobrého?'' zeptala jsem se já.
,,Promiňte, nemyslela jsem to tak.'' začala se omlouvat, hned na to jí ale přerušila Asley. Chtěla zabránit hádce.
,,Potřebujete něco?''
,,Ehm, asi by jsme se měli posadit.'' navrhla policistka a jak řekla, tak se stalo. Jamile jsme vsichni seděli na sedačce nebo na židlích, žena pokračovala. ,,Proběhlo vyšetřování. Celá škola byla prohledaná techniky a pak i policisty. Tělo vaší dcery, sestry, kamarádky, se nenašlo, zato se zjistila jedná celkem důležitá věc. Škola byla zapálena úmyslně. Někdo ji na několika místech podpálil. Důvod nevíme. A pokud hodláte uskutečnit pohřeb a čekáte, než se najde tělo, musím vám oznámit jednu nepříjemnou věc. Je hodně pravděpodobně, že se vůbec nenajde. Ve většině takových případech po obětech se nezbylo nic víc než popel. Rodina pak do urny nebo rakve nasype popel z místa požáru, aby měli alespoň nějakou, ehm... památku.'' dořekla. Neudržela jsem slzy a vzlykala jsem. Nebyla jsem však sama. Všichni v pokoji neměly suché tváře. Kromě policistky. Ta se tvářila jen nešťastně. Nic víc. Takových případů musí řešit plno.
,,Dobře. Naplánujeme pohřeb takovým způsobem, jakým jste nám poradila.'' řekla do ticha máma. Všichni jsme se na ni překvapeně podívali.
,,Já, myslela jsem si to. Donesla jsem vám tedy ten popel, než začnou uklízecí práce.'' a podala nám krabičku. Pak beze slova vstala a opustila místnost.

Při této myšlence jsem se zase rozbrečela. Po tváři mi steklo pár kapek, a to byl konec. Víc jsem ze sebe nedostala.
A zítřek nemám šanci zvládnout. Je to už týden od doby, co se to stalo, a na zítra je naplánovaný pohřeb. Jsou na něj pozvaní všichni spolužáci Kate, rodina a její přátelé.

Bill
Byl jsem zase v domě její mámy. Nabídl jsem se totiž, že pomůžu připravit všechno na pohřeb. Bylo to však bolestivé. Hodně. Musel jsme být ale silný, protože Kate by si přála, abych se postaral o její mámu a sestru, kdyby se jí něco stalo. A to hodlám udělat.
Najednou někdo zazvonil. Šel jsem otevřít, protože ostatní byli nahoře.
,,Zdravím, Bille.'' řekla policistka. Zase je tu.
,,Taky zdravím. Co Vás sem přivádí?'' zeptal jsem se slušně.
,,Jdu za paní Clarysou a slečnou Asley. Je to důležité, mohl by jsi mě tedy pustit dovnitř?''
,,Jistě, posaďte se do obýváku, zavolám je.'' řekl jsem a pustil ji dovnitř. Pak jsem vyběhl schody a našel je. Obě stály v ložnici. Slušně jsem zaklepal. ,,Nechci vás rušit, ale dole v obýváku sedí ta mladá policistka a chce s vámi dvěma mluvit.''
,,Děje se něco?'' zeptala se Clarysa, když přišla se svou straší dcerou dolů do obýváku. Už dřív mi nabídla, abych jí tykal, i když mě to přijde trochu divné.
,,Vlastně ano. Před osmi dny z cely utekl Erik.'' řekla bez okolků policistka. Clarysa ztěžka dosedla na pohovku.
,,Cože?''
,,Proč jste nám to neřekly dřív!'' vyjekla Asley.
,,Tento případ dostal na starost někdo jiný. Sama jsem se tuto zprávu dozvěděla teprve včera. Jsou na něj nasazený pátrací týmy.''
Nikdo pak už nic neřekl. Nikdo nevěděl, co. Žena, jako vždy, jen tiše stoupla a opustila dům.
Takže Erik je na svobodě.

Dnes jsem přespal u nich doma. Ráno jsem si skočil domů pro oblek a pak jsem, jak jsme slíbil, začal chystat smuteční výzdobu. Pro všechny, kteří se pohřbu zúčastní, bude u Clarysy doma připraveno pohoštění. Nějaké jídlo, pití.
Pohřeb měl začít ve dvě hodiny. Je však něco po čtvrt na tři a ten chlápek, co má vést smuteční proslov nikde. Volal, že má problém s dopravou.
,,Vážení hosté.'' řekl, když už konečně přišel. ,,Sešli jsme se zde, aby jsme uctili památku vaší dcery, vnučky, neteře, kamarádky, spolužačky, a především milované osoby, Kate Samuelsové. Ale teď už nechám slovo její matce, Claryse Samuelsové.'' a odstoupil stranou. Clarysa vstala a přešla před všechny lidi.
,,Všichni víme, proč jsme se tu sešli.
Moje dcera, Kate, byla úžasná mladá dívka. Už jako malé z ní vyzařovalo cosi, co se dá jen s těží popsat. Bylo to odhodlání, síla, mladá naděje na zlepšení světa. I když jí ve výchově chyběla mužská ruka, vlastnosti po svém otci získala. Například trpělivost. Už když byla malá a učila se jezdit na kole, nevzdala to po prvním pádu. Ihned nasedla a zkoušela to znovu.
Nedávno si prošla hrozným obdobím, ale hrdě se k tomu postavila a i toto jí nesložilo na kolena. Jedinému ale čelit neuměla, a to ohni.'' dořekla. Se slzami v očích i na tvářích se vrátila na místo a cestou pokynula Asley, aby šla také něco říct.
,,Kate byla vždy moje malá sestřička. Vlastně všechno, co bych o ní mohla říct, už tu bylo řečeno.
Jen bych chtěla říct, i když mě Kate už neuslyší. Omlouvám se. Omlouvám se za to, jak jsem se chovala. Za to, že jsem tu nebyla. Za to, že jsi na vše byla sama. To oslovení tvá sestra si ani nezasloužím. Omlouvám se. Moc. Kdybych jen tušila, jak jsi strádala, vrátila bych se. Promiň.'' vzlykala Asley. Pak řekla něco, s čím jsem nepočítal. ,,Ještě bych chtěla sem pozvat Billa. Myslím, že i on by chtěl něco říct.''
Pomalu jsem tedy vstal a šel na místo, kde před chvílí stála Asley.
,,Já, chci vám poděkovat, že jste tu. I když nejsem její máma nebo sestra, znal jsem Kate hodně. Svěřila se mi se všemi svými starostmi. Kdybych jen věděl, že už ji nikdy neuvidím, nezachoval bych se jako idiot. Opustil sem ji beze slova. A to jsem neměl dělat. Kdybych tady zůstal, kdybych byl ten den ve škole, mohl bych jí ochránit. Mohl bych jí z té hořící budovy vytáhnout. Nemuselo se to stát...'' začal jsem a chtě nechtě jsem se rozbrečel. Musel jsem vypadat jako ten největší chudák. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo objal kolem ramen.
,,Nebyla to tvoje chyba.'' pošeptala mi do ucha Mia a vedla mě na mé místo.
,,Byla. Mohl jsem jí pomoct. Mohl jsem jí od tama vytáhnout. Nemuseli jsme tu být.''
,,Není to tvoje vina. Stejně tak se můžu obviňovat já. Taky jsem jí mohla vytáhnout.''