Proč?

49. kapitola - Hledání

Kate
Zase jsem chodila po místnosti a přemýšlela nad vším možným. Nad tím, co se stalo i nad tím, co se možná stane. Ruce jsem si třela o sebe. Venku musí být pořádný chladno. Tady, dole, jestli jsem vůbec dole, je ale zima pořádná. Chodím tu zabalená do deky, pod kterou spím, ale svetr nebo něco takového nemám.
Navrchu u tunelu jsem uslyšela nějaký rachot. Otvor se otevřel a vypadl jakýsi předmět. Se zvědavostí jsem se na něj šla podívat. Nůžky. Na co nůžky? Na sobě měly přivázaný vzkaz.

Ustřihni si kousek vlasů. Dokud to neuděláš, nedostaneš jídlo.

Co! Mam si ustřihnout vlasy? Proč! A na co potřebuje moje vlasy? No na okrasu asi ne.
Rozhodla jsem se vlasy si neustřihnout. Třeba mi i tak dá něco k jídlu. Většinou však dostanu třeba jen jeden rohlík. Na toto rozhodnutí moje břicho zareagovalo hlasitým zakručením. Dnes jsem totiž ještě nejedla.

Je to druhý den. Pohledem hypnotizuju nůžky a přemýšlím, jak dlouho bez jídla a pití vydržím. Moc dlouho už ne. Nejedla jsem přes den a půl. Moje břicho se každou chvíli dožadovalo pozornosti, které se mu však nedostávalo.
Pak jsem se rozhodla. Třesoucíma rukama jsem chytla nůžky a šmikla. Do dlaně mi spadlo pár vlasů. Rozhodla jsem se, že vic vlasů mu nedam, tak jsem všechny nasypala do obálky, kterou mi k tomu dal.
,,Co teď? Jsi spokojený? Udělala jsem to!'' zakřičela jsem. Ozval se rachot a po otevření dvířek se po laně spustil malý kyblík. Pochopila jsem, že to tam mám všechno dát, a tak jsem to udělala. Kyblík se zase vytáhl nahoru a nakonec se dvířka zavřela. Žádné jídlo. Žádné pití. Nic, co bych teď potřebovala.

Přemýšlela jsem nad tím. Je to už týden, co jsem to musela udělat. Celá ta událost mi však pořád ležela v hlavě. Na co potřeboval moje vlasy?
Ještě že dodržel své slovo a dal mi jídlo. Sice až po několika hodinách, ale dal. Tehdy jsem ho vděčně přijala a bez přemýšlení jsem celý rohlík do sebe nacpala jedním dechem. Nezajímalo mě, co mi zbude na později. Potřebovala jsem zahnat ten ukrutný hlad.

Bill
Už je to týden. Týden od toho, co mi ,,ten neznámý,, poslal tu esemesku. Mám si všímat všeho. Když jsem se ho však zeptal, jestli mi potvrdí, že je Kate živá, neodpověděl. Začínal jsem si myslet, ze to byl opravdu jen velmi nepovedený a hloupý vtip. Tedy do doby, než mi došel dopis.
,,Došel ti dopis.'' poznamenala máma, když vešla do mého pokoje. Rozbalovat jsem se zrovna na posteli a přemýšlel jsem, zase. Jakmile však pokoj opustila, líně jsem se zvedl a vzal obálku do ruky. Už od pohledu na ní bylo něco divného. Nebyla tam zpáteční adresa. Jak může někdo poslat dopis bez zpáteční adresy?
Sebral jsem odvahu a i přes nepříjemný pocit jsem obálku otevřel. Aniž bych se do ní podival, převrátil jsem ji vzhůru nohama a čekal jsem, až mi do ruky vypadne papír s dopisem. Nic takového se však nestalo. Místo toho mi na dlaň vypadlo pár čehosi. Chvíli jsem se snažil drobné předměty identifikovat. Když jsem je poznal, uskočit jsem. Byly to vlasy!
Najednou mi to došlo. To ON je poslal! Ten neznámý! Teď už jsem nepochyboval. Kate žije! Nebo je alespoň u neznámého. Podíval jsme se na hodiny. 15:56.
Popadl jsem bundu a utíkal jsme ven. Mamka za mnou něco volala, ale já ji nevnímal. Potřeboval jsem se dostat ven. Někam pryč. Vyčistit hlavu.
Utíkal jsem na jediné místo, které mě dokáže úplně uklidnit. Do lesa. Proběhl jsem kolem domu Kate. A pořád dál.
Vběhl jsem do lesa plnou rychlostí. Necítil jsem bolení nohou ani neúprosné píchání v boku. Po Nekola metrech jsem zastavil a zhluboka jsem vdechoval vůni lesa. Jehličí. Půdy.
Pomalu jsem se vydal hlouběji. Vyhýbal jsem širokým stromům, velkým mraveništím, malým keříkům. Ani jsem si nevšiml, že se začalo stmívat. Kličkoval jsem mezi stromy pořád dál. Po dlouhé době, kdy jsem jen někam nevědomky šel, jsem si konečně uvědomil, že je víc tma, než když jsem vycházel. O hodně víc tma. Chtěl jsem se otočit a vydat zpět do města, ale ať jsem se rozhlížel jak jsem chtěl, netušil jsem, odkud jsem přišel. Všude mě ten les připadal úplně stejný.
Zoufale jsem si tedy vybral jeden ze směrů a šel. Po nějaké době, kdy se dost setmělo, jsem něco uslyšel. Bylo to jako... Ano, jako šumění vody! Z posledních sil jsem se rozběhl a po pár krocích jsem uviděl malinký, sotva třímetrový, vodopádek. Letos byla hodně mírná zima a ani skoro nesněžilo. Proto voda nebyla úplně zmrzlá. Ale ty největší mrazy vždy přicházejí až začátkem ledna. A dnes je...
Musel jsem se podívat na telefon. Od doby, kdy se Kate ztratila, jsem datum ani nic podobného nesledoval. A proto mě dost překvapilo, když jsem si všiml datumu. 22.12! Za dva dny jsou Vánoce! Sakra! Dárky! Vůbec jsem si neuvědomil, že bych měl nějaký koupit.
Proto to doma tolik vonělo po cukroví!
Ale já stejně nic nechci. Tedy, jen jednu věc. Vlastně osobu. Chci Kate! To by pro mě byl největší dárek. Už na začátku listopadu jsem pro ni měl vybraný dárek. Chtěl jsem jí koupit fredku. Vím, není to levná záležitost, ale Kate se jednou zmínila, že by ji moc chtěla, a co já bych pro ni neudělal?
Vánoce bez ní jako by nebyli. Proto ji musím najít. Stůj co stůj.
Teď mám ale jiný problém. Jak se sakra dostanu domů? Vůbec netuším, kudy jsem sem přišel. Ani kudy se mám vydat zpět.
Přemýšlel jsem, protože to tu poznávám. Ne že bych tu někdy byl, ale... Mám to! Kate mi o tom vyprávěla. Toto je její nejoblíbenější místo v lese. Chodila sem s Belou!

,,V lese je jedno takové místo. Je tam malý vodopádek, všude kolem měkký mech a vůně lesa, jehličí i půdy. Je to sice hodiny cesty lesem, ale stojí to za to. Jednou, když nebyla máma přes noc doma, jsem tam přespala. Byla teplá letní noc, hvězdy svítily, měsíc je na obloze hlídal. Bylo to překrásné.'' vyprávěla mi Kate.
,,Ty ses nebála?'' řekl jsem já.
,,Měla jsem sebou Belu. Ta by mě ochránila. Ale přiznám se. Strach jsem ze začátku měla. Ale asi o půlnoci, kdy se mi chtělo už opravdu spát, jsem si zalezla do jeskyně hned vedle vodopádu. A tam jsem usnula.''
Spolu jsme seděli na lavičce, já ji držel za ruku a ona mi ležela na rameni.

Vzpomínal jsem. Tehdy bylo všechno jednodušší. Pak jsem si ale vzpomněl i na zbytek našeho rozhovoru.

,,A jak se tam dostaneš? Nebo spíš, neztratila jsi se někdy v tom lese?'' zajímal jsem se.
,,Je to jednoduché. U vodopádu je jedna jediná bříza. Přesně od pramene se k ní vydám a pak jdu rovnou za nosem. A vyjdu na kraji lesa. Zase u břízy. Je to taková přímka. Nic složitého.'' vysvětlovala mi a rukama do vzduchu kreslila neviditelnou mapu.
,,Jak jsi to tam vlastně našla?''
,,Úplně náhodou. Tenkrát se mi zaběhla Bela, protože honila zajíce, a ten ji zavedl až hluboko do lesa. Během jsem se je snažila následovat. Pak jsem však Belu ztratila z dohledu a nakonec jsem našla to místo. Fenka si mě pak našla sama. A taky nešla cestu zpátky.''

Počkat, kolem břízy pořád za nosem? Tak to říkala.
Rozhlédl jsem se v posledním světle jsem našel břízu. Zhluboka jsem se nadechl a vydal se rovnou za nosem. Jestli se ztratím, jsem v pytli.
Cestou jsem zakopl snad o všechny kořeny, výmoly a hrudky, které mi leželi v cestě. Snažil jsem se však neztratit směr.
A opravdu. Sice mi to netrvalo hodinu, ale alespoň dvě, ale došel jsem ke druhé bříze. Jsem venku!
Pomalu, a unaveně, jsem šel ulicí domů. Když jsem však procházel parkem, slyšel jsem u stromu dva chlapecké hlasy. A taky, jak vyslovili jméno Kate. Sice mohli mluvit o komkoliv jiném, ale i přesto jsem se posadil na lavičku kousek od nich a dělal, ze něco hledám v telefonu.
,,... Ty jsi to vážně neslyšel?'' podivil se nějaký urostlý blonďák.
,,Ne. A co se teda stalo?'' zajímal se tam naproti němu.
,,No, víš, jak tenkrát zmlátil ten magor tu mladou holku, Kate, myslím. Byla u nich sanitka, dokonce i policisté.''
,,No, to vím.'' přitakal černovlasý, celkem malý, hoch tak v mém věku.
,,Tak ten kluk prý před víc jak měsícem útekl z basy. Je po něm vyhlášeno pátrání, ale jakoby se po něm slehla země. A navíc se říká, že může za ten požár té školy.''
,,Jaký požár?'' podivil se.
,,Tys byl vlastně pryč. Vyhořela střední škola. Ta kousek od domu vašeho strýce. A prý tam právě ona zemřela. Někdo říká, že to ten magor udělal jako odplatu. Jiní zase tvrdí, že když se nenašly její kosti, není mrtvá. Už však nikdo nedokáže říct, kde tím pádem je.''
Víc jsem nevnímal. Začal se se mnou houpat země. Erik je na svobodě? A založil ten požár?
Byl jsem mimo, proto jsem si ani nevšiml, jak ode mě hoši odcházejí. Najednou mi to začalo dávat smysl.