Proč?

52. kapitola - Šťastné a veselé

Bill
,,Co je tu k smíchu!'' vybuchl Erik zlostí. Dost ho štvalo, když neměl přehled o tom, co se děje.
,,Víš, že jsi mi právě řekl, co všechno máš v plánu a co jsi už udělal?'' zeptal jsme se ho pobaveně.
,,No a co?''
,,Kdybych teď odešel a všechno řekl policii, myslím, že by z toho byl pěkný policejní zásah.'' řekl jsem. Tentokrát se upřímně a pobaveně zasmál on.
,,Ty jseš tak najivní a myslíš si, že tě odsud jen tak pustím, abys všechno vyslepičil policii?'' zeptal se. ,,To kvůli tobě jsem skončil v lochu!''
,,Ty jsi Kate znásilnil, ne já.'' podotkl jsem. To jsme zřejmě neměl dělat. Erikovi zbrutálněl obličej a s řevem se na mě vrhnul. I dnes se v něm nezapřeli jeho boxerské schopnosti. Já jsme však byl připravený.
Odkopl jsme ho že sebe a zpoza opasku jsem vytáhl pistoli.
,,Kurva.'' vydechl Erik. O krok ustoupil a obranářsky natáhl ruce nad sebe. ,,Ok, tak teď mě zabiješ?'' zeptal se na oko pobaveně. Pravda však byla, že se mu do hlasu vkradly obavy a strach.
,,No, mohl bych. Ale byla by to moc rychlá smrt pro někoho, kdo tak dlouho týral Kate.'' zamyslel jsme se.
,,Strč si ty svoje kecy o tom, jak jsme ji ubližoval do prdele! Líbilo se jí to!'' bránil se. Ta poslední věta mi úplně vyrazila dech.
,,Líbilo? Znasilnilňoval jsi ji! Rok! Komu by se to líbilo? Pokaždé, když od tebe odešla, probrečela celé odpoledne!'' zařval jsem na něj.
Natáhl jsem pistol a pořádně na Erika namířil. Viděl jsem, jak o další krok ustoupil, ruce se mu začaly třást a vlasy se mu k čelu lepily potem. Byl to zajímavý pohled, vidět takového hromotluka třepat se jako malé dítě. Ale kdo by se nebál, kdyby na něj mířili pistolí?
Prst jsem přiložil na spoušť a dál jsem sledoval, jak se Erik třepe strachy. A pak jsem to zmáčkl. Erik vyjekl.
Začal jsme se smát jako blázen. Za mnou se rozrazily dveře.
,,Dobrá práce.'' řekla Klára. Smích už konečně přešel a já se na ni podíval vděčným pohledem.
,,Díky, že jsi pomohla.'' poděkoval jsem upřímně. ,,Bez tebe bych to nedokázal.''
Natáhla ruku. Pochopil jsem a z ucha jsem si vytáhl malý odposlouchávací stroj. Štěnici. Díky ní všechno, co Erik řekl, slyšeli i policisté. A taky mají důkaz, že Kate unesl a taky že je naživu.
,,Ale pořád nevíme, kde Kate věžní.'' vyrušila mě z přemýšlení Klára. No, to je problém.
,,Bude někde tady. Jinak by tu Erik nebyl.'' ujistil jsme ji. Podíval jsem se kolem sebe. Pohled mi spočinul na Erikovi, který seděl na zemi s želízkama na rukách. Ty měl obtočené kolem trubky, takže nemohl nikam odejít. Vrhl na mě zlostný výraz. Samozřejmě, v pistoli nebyl náboj.
,,Ty svině!'' procedil jsem skrz zuby. ,,Kde je Kate?'' zeptal jsme se.
,,Nikdy jí nenajdete. Ne bez mé pomoci. A za několik dní vyhladoví k smrti.'' zasmál se Erik.
Měl jsme chuť mu jednu natáhnout, ale kdybych to udělal, byl bych stejný jako on, a to nechci.
Zamyslel jsem se, kam bych já někoho schoval. Luxus určitě nemá, takže bude nejspíš někde ve sklepě. Dveře do sklepa tu ale nejsou, tak kde je?
,,Hledejte tady, já si musím vyčistit hlavu.'' řekl jsem a vyběhl ven. Třikrát jsem obešel budovu zabrán do svých myšlenek. A pak jsem si všiml úzkého dřevěného žebříku připevněného ke stromu. Téměř splýval se stromem a prozrazovaly ho jen hromádky čerstvě napadeného sněhu.
Žebřík vedl do koruny jehličnatého stromu. Opatrně jsem vyzkoušel první příčku, a když jsem se ujistil, že drží, začal jsem šplhat vzhůru. Nahoře bylo mezi větvemi dvou stromů připevněné prkno. Něco jako most. Opatrně, a s neutuchající zvědavostí, jsem po prkně přelezl. K mé smůle to nebylo jediné prkno. Takových tam bylo nejméně pět. Mezi pěti větvemi různých jehličnatých stromů. Na konci už vedl jen žebřík dolů. Slezl jsem po něm a zatáhl jsme za páčku, která byla skoro přikrytá sněhem. V zemi se otevřel poklop. Vlezl jsem dovnitř. Ocitl jsme se v malé místnosti. Byla tu jen nějaká obrazovka jakoby od počítače. Ale přece jen trochu jiná.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Můj pohled spočinul na dveřích, otočil klíčem a otevřel jsem je. Za nimi byla jen tmavá, asi metr a půl, chodba. Prošel jsme jí, ale na konci jsem narazil jen na zeď.
Vztekle jsem pěstí praštil do oné zdi přede mnou. Kupodivu se z ní snesl malý obláček prachu a trochu se pohnula. Chvíli jsem na ni zíral a pak jsme na ni zatlačil znovu. Pomalu se sunula ven.
A pak celý otvor vypadl ven. Prošel jsme úzkým otvorem a rozhlédl se po další místnosti. Otvor byl chytře schovaný za kachličkami. Ocitl jsme se ve spoře zařízené koupelně. Ale Kate nikde.
Mokrá podlaha mi však prozrazovala, že tu nejsem sám. Nebo spíš, že tu přece jenom někdo byl. Pomalu jsem otevřel jediné dveře a přešel jsem z koupelny do další místnosti. A pak jsem strnul.