Proč?

50. kapitola - Chata

Kate
Seděla jsem na matraci a třepala se zimou a hladem. Je to už den a půl, kdy jsem si ustřihla vlasy. A od té doby jsem nejedla nic kromě hodně starého rohlíku. A hlavně se začalo hodně ochlazovat. Pomalu jsem přestávala cítit nohy i ruce. A nos jsem měla tak studený, že by se mohl považovat za kus ledu.
Najednou jsem nahoře uslyšela nějaké hlasy. Podívala jsem se nahoru k tunelu a zjistila jsem, že ten neznámý únosce nechal, nejspíš nedopatřením, otevřená dvířka. Zaposlouchala jsem se, ale bohužel jsem slyšela jen jeden hlas. Vůbec mi nebyl povědomý.
,,A co s ní hodláš dělat? Akorát ji krmíš a přitom ji vůbec nikdo nehledá.'' řekl. Chvíli jsem slyšela jen nějaké šustění, o kterém se domnívám, ze to byl ten druhý. ,,Cože? To je dobrej plán!'' Co? Co je dobrý plán? ,,A myslíš že vyjde? Jako aby ji našel.''
To mluví jako o mě? Proč aby mě našel? Kdo? Jako mě nikdo nehledá? Copak jim na mě nezáleží? A proč by mě nehledali? To jsem všem úplně ukradená? A co Bill? Chybím mu? Nebo si za mě už našel náhradu? A co máma? Snaží se mě najít? Nebo jí stačí Asley?
Začaly ve mě hlodat pochybnosti. Do teď jsem si byla jistá, že po mě vyhlásili pátrání, že se tu policisté každou chvíli objeví a odvedou mě odtud. Co když ne? Co když to vzdali? Nebo hůř, co když po mě pátrání ani nezačali?
Zase se mi začala motat hlava. Zbytek slov jsem pak tedy nevnímala.

Bill
Mířil jsem na jedno místo. Nezajímalo mě, že je půlnoc. Vrazil jsem na policejní stanici. Téměř nikdo tu nebyl. Jen žena za pultem s informacemi na mě vrhla dost nevrlý a podrážděný výraz. Nevypadala nadšeně z představy, že by mi v tuto noční dobu měla pomáhat. Než jsem k ní však stačil dojít, zpoza rohu se vynořila, mě už tolik známá, mladá policistka.
,,Bille?'' podivila se. ,,Stalo se něco?'' a došla ke mě.
,,A teď bez lhaní. Chci, aby jste mi řekla pravdu!'' vyjel jsem na ni okamžitě. Vrhla na mě jen překvapený výraz a rukou mi naznačila, abych pokračoval. ,,Kde je Erik? Ten, který zmlátil Kate?'' řekl jsem až moc nahlas. Bylo vidět, jak strážnice zbledla a tím mi potvrdila mé obavy.
,,Neposadíme se radši?'' šeptla po chvíli neuvěřitelně dlouhého ticha.
,,Ne. Chci to vědět. Hned!'' poručil jsem. Věděl jsem však, že by mi správně neměla nic povědět.
,,Ano. Už je to nějakou dobu.'' přiznala žena.
,,Jak dlouho?''
,,Už to bude měsíc a půl.''
,,Zmizel tedy přesně před tím, než vyhořela škola, že?'' zajímal jsem se dál.
,,Myslíš...?'' rozzářil se ženě obličej. Já jsem ji však neodpověděl. Vyběhl jsem z budovy ven. ,,Bille! Počkej!'' vyběhla za mnou.
,,Co ještě?'' obořil jsem se na ni až příliš hrubě. ,,Promiň.'' hlesl jsem poté, co se na mě podívala těma ženskýma očima říkající: jestli se nemluvíš, nic ti neřeknu.
,,Před týdnem z cely předběžného zadržení utekl i chlapec obviněný z pomáhání Erikovi. Naše jednotky ho vystupovaly až na druhý konec lesa za městem. Pak se jim ztratil. Myslíme, že by mohl jít za Erikem, kam však netušíme.'' pověděla policistka. Rukama si držela lokty a celá se třásla zimou.
,,Děkuji.'' řekl jsem vděčně. Ona jen přikývla a vrátila se zpět do budovy.
Podíval jsem se na mobil. Už je 23.12, a to 1:54. Taky jsem měl pět nepřijatých hovorů od mámy. Určitě se bojí, kde jsem. Až se ukážu doma, zabije mě. Nakonec jsem telefon tedy zastrčil do kapsy a vydal se domů.

Usnul jsem až nad osmou hodinou ranní. V noci, poté, co jsem se vrátil domů, mě čekala půlhodinová přednáška o tom, jak se mamka hrozně bála atd.
Ležím na posteli a přemýšlím o tom, co se dnes a hlavně včera událo. Hodiny 13:22. Je den před štědrým dnem. Nemám dárky. Nemám Kate. Ale mám naději. Alespoň něco.
Ale zítřek bude zklamáním. Nemám dárky ani pro mé nejbližší. Každý mi něco dá, ale já na všechny úplně zapomněl.
Teď se ale musím soustředit na to, co jsem se včera dozvěděl. Erik spolu s někým jsou na svobodě. A mají Kate. No, to toho moc nevím.

Kate
Střídavě jsem spala a propadala záchvatům pláče. Nesnesla jsem pomyšlení, že se na mě možná všichni vykašlali. Nikdo mě nehledá. Pro všechny jsem už dávno odepsaná.
Klepala jsem se zimou stále víc a víc. Netuším kde jsem, ale jestli tu bude taková zima ještě dlouho, přísahám bohu, že tu umrznu. A to jsem ani věřící nikdy nebyla.
Ledové slzy mi stékaly po tvářích a já jsem zrovna přemýšlela, jak je život nespravedlivý. Proč tu musím být zavřená zrovna já? Copak jsem si toho v životě nevytrpěla už dost?
Najednou mě popadl tak hrozný pocit spánku, ze jsem se, klesajíc zimou, položila na matraci a v tu chvíli jsem usnula.

Stála jsem na známé ulici, před střední školou. Za chůze se mi rytmicky na zádech pohupoval můj batoh. Mířila jsem k přátelům, Mii a Samovi. Když se ke mě kamarádka otočila, uviděla jsem, jak se jí už krásně zakulatilo břicho.
Něco mi vykládala, ale já ji neposlouchala. Měla jsem oči jen pro jednu osobu, která vyšla zpoza rohu. Jeho hnědé vlasy mu padaly do krásně hnědých očí. Rty se mu, poté, co mě uviděl, zkřivily do toho úsměvu, který jsem tak milovala. Batoh měl hozený jen přes jedno rameno.
Jakmile ke mě přišel, přitáhl si mě k sobě blíž a dlouze mě políbil. Byl to polibek plný něhy a vášně.
Odtrhly jsme se od sebe a mlčky jsme se vydali ke škole. Jakmile jsme všichni čtyři byli vevnitř, začalo být obrovské horko. Rozhlédla jsem se. Byli jsme tu sami a všude kolem nás hořely plameny ohně. Ten oheň jako by byl živý. Nic jiného nezapálil. Sledovala jsem, jak se kruh kolem nás začíná zmenšovat.
Chtěla jsem křičet, utíkat, vzlykat. Moje tělo mě však neposlouchalo. Jen slzy se mi spustily a dělali mi mokrou cestičku po tváři.
Nečinně jsem přihlížela, jak mí kamarádi umírají, jak je požírají nenasytné plameny. Nedokázala jsem od toho odtrhnout oči.
Všichni tři ječeli a nakonec z nich nezbylo víc, než hromádka popela. Oheň se však ještě nezastavil. Kruh kolem mě se začal těsněji uzavírat. Byla jsem v pasti.
,,Teď jsi na řadě ty!'' sykly plameny a vrhly se na mě.

Bill
Ležel jsem na posteli. Dnes jsem z ní téměř nevylezl. Jen proto, abych si došel na záchod a pro pití. Večeři, i když jsem hlad neměl, jsem musel sníst. Máma mě přinutila.
Všichni jsme seděli u stolu a plánovali zítřek. Kdy se ozdobí stromek - nikdo z nás už na Ježíška nevěřil, tak jsme s tím nemuseli dělat drahoty - kdy se sejdeme u slavnostní večeře, kdy si dáme dárky...
Upřímně řečeno, letos bych vánoce zrušil. Nemám chuť nic slavit, a protože si toho máma nejspíš všimla, pustila mě z dnešní večeře dřív.
Já jsem však nešel hned k sobě do pokoje. Sotva jsem přivřel dveře od kuchyně, uslyšel jsem hlasy. Se zvědavostí jsem se přikrčil za roh a poslouchal jsem.
,,Je na tom špatně.'' řekla máma. Nemusela říkat jméno, abych věděl, že mluví o mě.
,,Divíš se?'' zeptal se táta.
,,Ale je to už přes měsíc.''
,,A ty by ses za měsíc zvládla sesbírat, kdyby umřel táta?'' zeptal se Eduard.
,,To je něco jinýho.'' řekla příkře máma. Věděl jsem, že Ed si teď dovolil víc, než já bych se odvážil.
,,Není. Miloval ji.'' oponoval stále bratr. Na to už máma nic neřekla. Slyšel jsem, jak vrzla židle a následně kroky mým směrem. Útočil jsem se a utíkal do mého pokoje. S Edem máme pokoje vedle sebe, tak jsem slyšel, jak zavřel dveře. Takže to on vstal a odešel od večeře.
Potichu jsem zase vyšel z pokoje a zaklepal na dveře od jeho místnosti.
,,Hmmm.'' ozvalo se. Vešel jsem do pokoje. Ed seděl ke mě zády. ,,Tati, nechci slyšet jak se neumím chovat. Mámě se omluvím pak.'' řekl, aniž by se na mě podíval.
,,Neboj, já ti výchovný kecy vykládat nebudu.''
Teprve teď se na mě podíval.
,,Tys to slyšel, že?'' zeptal se mě a já jen přikývl. Zavřel jsem za sebou dveře a bez dovolení jsem si sedl na jeho postel. ,,Tak proč jsi přišel? Říct mi, jak se pletu?''
,,Ne, chci ti poděkovat za to, jak ses mě zastal.'' řekl jsem a pak jsem zase pokoj opustil. Když jsem se svalil na svou postel, únavou jsem usnul.

Leželi jsme na nemocniční posteli. Spolu s Kate jsme si jen tak vyprávěli a povídali.
,,Kam by jsi nechtěla jít, až tě pustí?'' zeptal jsem se jí.
,,Jak to myslíš?'' nechápala mě zprvu.
,,No, až se vrátíš, kam bys nechtěla jít. Jako kam se znovu nepodívat?'' a čekal jsem, že řekne ten její vodopádek. Nestalo se.
,,Chtěla bych se držet dál od té polorozpadlé chatky.'' přiznala. Musela čekat, že se zeptám, a taky se stalo.
,,Od čeho?''
,,Kdysi jsem se šla s Belou projít. Šli jsme, jako vždy, k vodopádu, ale protože jsem chtěla vědět, co je dál, pokračovala jsem. Šla jsem jen přímo, abych se pak neztratila.
Asi po půl hodině jsem narazila na cestu vyjetou od motorky. Přepadla mě zvědavost a pokračovala jsem po pěšince dál. To mě zavedlo až k takové skoro rozpadlé dřevěné chatce. Přivázala jsem Belu ke stromu a opatrně jsem obešla domek. Budu jsem narazila právě na tu motorku. Byla poměrně nová, oproti chatce.
Co nejtišeji jsem vystoupala po pár schodech a zaposlouchala jsem se. Uslyšela jsem dva hlasy. Prvně jsem ani jeden z nich nepoznala, pak ale jeden přece jen ano. Byl to hlas, který jsem z celého srdce nenáviděla. Hlas Erika. Byla jsem si tím jistá. Seběhla jsem zpět k Bele, odvázala ji a utíkala jsem zpátky.'' vyprávěla mi.

Prudce jsem se posadil. Za oknem už svítilo slunce a sníh, který předevčírem napadl, se třpytil.
Nebyl to sen. Byla to vzpomínka. Každé slovo, které Kate řekla mi teď dávalo smysl. Vím, kde je. Věděl jsem to celou dobu!