That Boy || One Direction FanFic

chapter one

Hnědovlasá dívka se procházela po zasněženém Londýně a vločky jí pomalu klesaly na kapuci od jejího zimního kabátu. Koukala se okolo sebe a nemohla se vynadívat. Tenhle pohled jí tak moc chyběl, že teď si ho prostě nemohla ujít.

Od konce X-factoru uběhl už měsíc a dívka se cítila, jako kdyby se všechny její sny najednou plnily. Ten poslední večer v X-factoru byl její nejsmutnější, ale zároveň i nejšťastnější večer v jejím životě.

Usmála se a upila se svého vanilkového cappuccina, do kterého se díky posledním několika procházkám, které vedly přes Starbucks, úplně zamilovala. Podívala se na Big Ben a hned jí zaplavily vzpomínky...

„A víš, že Big Ben se jmenuje jenom ten zvon, ale ne už ta věž? Ta se totiž jmenuje..." Jedenáctiletá dívenka mluvila a mluvila, div jí z toho pusa nebolela. Vyprávěla svojí matce dopodrobna snad celou historii Big Benu (teda pardon, oficiální pojmenování je Elisabeth Tower) a bylo až neuvěřitelné, kolik si toho dokáže jedenáctileté dítě zapamatovat.

Žena se usmála a pohladila svoji dcerku po vlasech. Vždycky jí hřálo u srdce, když viděla Danielle tak šťastnou.

„Big Ben in my phone, Big Ben sound!" Začala si dívenka nahlas zpívat písničku, kterou si právě vymýšlela. Žena se zasmála a opřela se do svého manžela, který jí objal okolo pasu a nechal jí, ať si položí její hlavu na jeho rameno.

„Co myslíš, co z ní jednou bude," zeptal se muž svojí ženy a sledoval dívku ve květovaných šatičkách, jak se se smíchem rozběhla za motýlkem.

Žena jenom pokrčila rameny. „Nevím. Má paměť jako slon, historii si pamatuje do posledního puntíku, má úžasný hudební talent... Možná zpěvačka, nebo archeoložka. Jinak doopravdy nevím. Ale ať ona bude dělat cokoli, bude v tom nejlepší, to mi věř." Podívala se na svého muže, postavila se na špičky a políbila ho. Doufala, že po ní její dcera nezdědila malou výšku. Někdy je to totiž utrpení.

„Mami! Pojď se podívat na tohle," zatahala jí za ruku dívka a už táhla svojí matku někam pryč. Max se jenom zasmál a následoval obě dvě své lásky.

Danielle rychle zamrkala, aby rozehnala slzy, které se jí draly do očí. Stála na tom samém místě, kde stála před osmi lety její matka.

Zavrtěla hlavou, svůj zrak sklopila k zemi a rozhlídla, jestli jí někdo nepoznal, ale k jejímu potěšení zjistila, že nikoli. Vyhodila prázdný kelímek od kafe a svižnou chůzí se vydala k vile, kde poslední měsíc oxidovala. Ne dobrovolně, nutno podotknout.

Trvalo to ještě pět minut, než Danielle došla tam, kam chtěla. Vkročila dovnitř a hned jakmile za sebou zavřela dveře, oklepala se a úlevně si oddechla. Pomnula si zmrzlé prsty – už zase si zapomněla rukavice.

„Danielle?" Vykoukla najednou z jídelny Liamova hlava. „Jsi to ty?"

„Ne, tady je invaze lžiček," protočila hnědovláska očima a zasmála se, když slyšela Liamovu reakci: „ÁÁÁ LŽIČKY OVLÁDLY SVĚT! JÁ VÁM TO TVRDIL, MAJÍ UŽ I DANIELLE!!" A s tímhle vyběhl nahoru do patra a podle zvuků se zabouchl v pokoji. Dívka se zasmála a o vteřinu později se vedle ní zjevil Louis.

„Co mu je?"

„Tys to neslyšel? Byla jsem ovládnutá lžičkami." Danielle nasadila otupělý výraz a začala se natahovat k Louisovu krku. „Louis nemá rád lžičky. Danielle zabít..."

Mladík ovšem její ruce chytl do těch svých a zasmál se: „No jo, ty naše zombie. Ale teď pojď, máme důležitou poradu ohledně turné."