That Boy || One Direction FanFic

chapter twenty six

„Konečně jsme tady," usmála se Danielle, když vystoupila z taxíku a stanula před pro ni velmi známou vilou. Ten úsměv měla na tváři celou cestu z letiště, protože hned jakmile vyšli ven z takové té místnosti, kde se berou kufry a vešli do samotné letištní haly příletů, jako první uviděla tváře několika desítek fanoušků, kteří zde podle informací od ochranky stáli už dvě hodiny. Danielle se mohla přetrhnout, aby se vyfotila a podepsala se co největšímu počtu lidí. Ty usměvavé a vděčné tváře, samé komplimenty... To rozhodně Danielle zlepšilo náladu.

Cesta z letiště byla namáhavá, cestou museli dvakrát měnit auta, aby nikdo nezjistil, kde bydlí. Ale už jsou tady, a dívka se nemohla dočkat, až sebou plácne na postel a nechá všechno stranou. Bolelo jí z letadla celé tělo. A ta cesta auty tomu moc nepomáhala. Seděla uprostřed a z jedné strany se na ní mačkal Niall a z druhé Harry. Lucile se jen šklebila a dál si pohodlně seděla na předním sedadle.

Harry odemkl a kluci pomohli s vynášením kufrů. Teda až na již zmíněného kudrnáče. Ten vzal poštu, co ležela za dveřmi, a zmizel v kuchyni. Danielle tomu nevěnovala žádnou pozornost, jen dál vynášela veškerou pakáž, která byla v autech. Když se Harry ale nevracel dobrou půl hodinku, bylo jí to podezřelé, a tak se rozhodla ho jít zkontrolovat. Našla ho pro její překvapení v obýváku, kde seděl na gauči a před ním ležely obálky. Hromada obálek.

Harry zrovna četl asi nějaký dopis a mračil se u toho. Měl vrásku mezi obočím, rukou si podpíral bradu a žmoulal si zuby spodní ret. Když uslyšel někoho přicházet, vzhlédl od papíru. Jakmile zjistil, že je to Danielle, zamračil se ještě více.

„Co je tohle?" Zeptal se najednou a jeho hlas byl chraplavější než obvykle.

Dívka neměla nejmenší tušení, o čem mluví, ale jakmile Harry otočil papír, poznala to. Nasucho polkla, o tomhle kluci neměli vědět.

„No... Já- já... To je... Ehm..." snažila se vymáčknout Danielle. Hnědovlásek naproti ní měl stále stejný zasmušilý výraz a vypadal jako rodič, který chce vynadat dítěti za rozbitou vázu.

„Hej, vy dva," přiřítil se najedno do obýváku Niall a ostatní kluci, co nesli nějaké jídlo, „co tu děláte?"

Danielle využila chvíle Harryho nepozornosti a hrábla po onom dopise, ale mladík měl dost rychlé reflexy, takže dívka hmátla do prázdna. Harry se zvedl a předal papír všem ostatním členům One Direction, kteří se pustili do čtení. Čím dál se dostali, tím víc jim úsměvy slábly.

„Co to má znamenat, Danielle?" Zeptal se nechápavě Niall a dívka si povzdechla. Tohle je přesně ten důvod, proč jim o tom neříkala.

„Nic vám do toho není," udeřila na ně a pro tentokrát se dokázala zmocnit onoho papíru, „je to moje rozhodnutí."

„Ale proč si nám aspoň nic neřekla? Co proti nám máš? Je tu několik řešení, ale ty se chceš hnedka stěhovat pryč?"

Louis byl naštvaný a zklamaný zároveň. Co jí vadí? Proč nic neřekla? Proč se chce stěhovat pryč? Co jsme jí udělali tak příšerného?

Danielle jim nemohla říct pravý důvod toho, proč si koupila byt. Nemohla jim říct to, jak už prostě nedokáže snést ten pohled na Nialla s Adeline, a proto musela zvolit nějaký jiný důvod a vybruslit z této nepříjemné konverzace.

„Já jenom chci mít nějaký záložní plán. Přece jen, koukejte se na sebe. Vy všichni máte přítelkyně, možná s nimi za nějakou dobu budete mít i rodinu, a co já potom tady? Ne kluci, mám vás doopravdy strašně ráda, ale nemůžu tady s vámi žít napořád. A navíc, vy všichni máte svoje vlastní byty, tak by přece neměl být problém..."