That Boy || One Direction FanFic

chapter nineteen

„Ne, já ven prostě nepůjdu," usmyslela si Danielle a s rukama překříženýma na hrudi se otočila své černovlasé kamarádce zády. To divné tíživé ticho, co tu bylo celou dobu, kdy Danielle vyprávěla Lucile co se jí dělo a proč se chovala tak divně, zmizelo, kdy Lucile hnědovlásce navrhla, aby šla s ní El, Soph a Perrie ven a užít si krásy Prahy. Lucile se ale nehodlala tak jednoduše vzdát a než se Danielle nadála, už se svíjela smíchy a prosila Lucile, aby jí proboha přestala lechtat, že to nevydrží.

„Ale jenom, když půjdeš ven," kladla podmínky Lucile a Danielle po několika dlouhých vteřinách jenom se smíchem přikývla. Černovláska byla ráda, že se její kamarádka zase směje a že to není ten její falešný úsměv.

Obě dvě vyskočily z postele, a když Danielle na sebe hodila nějaké ty letní šaty, obula si ladící boty a potom jenom přesvědčily holky, aby šly s nimi. To ovšem netrvalo nějak dlouho, a za necelou půlhodinku všechny vyrážely na cestu.

„Vážené dámy," začala najednou mluvit Danielle, „vítejte, na dnešní prohlídce úchvatné a okouzlující Prahy. Mé jméno je Danielle Felicity a se svojí kolegyní Lucile jsme vám dnes plně k dispozici. Nějaké přání, co byste chtěly vidět?"

Holkám se v očích zablýsklo a všechny se začaly tak divně culit: „Nejdřív bychom chtěly prosím do cukrárny."

Dívka se zarazila. Oni jsou v jednom ze nejkrásnějších měst Evropy a jako první chtějí do cukrárny? Teda, u Danielle by to nebylo nic divného, ale u El (modelky), Sophie (další modelky) a u Perrie (světoznámé zpěvačky s perfektní postavou) to nebylo obvyklé. Danielle si ale chtěla zachovat svoji roli „průvodce" a proto se jen usmála a vedla je do té nejlepší cukrárny, která v Praze kdy byla.

Cesta tam nebyla dlouhá, ale i tak si Danielle musela nasadit kapuci, schovat vlasy a nandat si sluneční brýle, aby jí nikdo nepoznal. Dokázala si představit, co by se stalo, kdyby jí někdo poznal.

Když za nimi zaklaply dveře cukrárny, oddechla si a posadily se k nejvzdálenějšímu stolu, aby měli soukromí. Lucile se vydala k pultu, chvíli něco rozebírala s paní za pokladnou, a poté se vrátila s celým dortem. Danielle povytáhla obočí.

„Ehm, Lucile?"

Jmenovaná se jenom zaculila a společně se zbytkem holek sborově pronesla: „Hodně štěstí k narozeninám!"

Dívka zůstala v šoku. Jen tak seděla na židli a ušklíbala se. „Ehm, díky, ale já jsem měla narozeniny už před měsícem. Pamatujete? Slavily jsme to."

Perrie mávla rukou: „Ale holka, přece si nemyslíš, že malé posezení v zasněženém Rusku bez nějaké pořádné oslavy se počítá. Dneska je to naše dámská narozeninová jízda!" Vykřikla nadšeně a ostatní holky jenom přikyvovaly. Ony se snad musely zbláznit.

Dívka se nadechovala k protestu, ale než stihla něco říct, El jí zacpala pusu: „Ne, ne, ne, ne, ne, žádné protesty, zlatíčko. Dneska tady roztočíme naše peníze, a navíc, je to i v tvém zájmu, abychom si to tady užily, ne?"

Ona věděla, jak na ni. Hnědovláska se tedy jen zasmála a sundala ze sebe její ruku.

„Ten dort je můj!" Vykřikla a v tu chvíli se všechny přátelsky hádaly o dort. Nakonec to dopadlo tak, že po něm nezbyl ani drobeček.

Z cukrárny je dál už vedla Lucile, která s pomocí internetu očividně naplánovala nějakou nakupovací trasu, kterou Danielle musela absolvovat, ale nezapomínala vyprávět všechny příběhy, které o Praze znala. K jejímu překvapení to nejvíce zaujalo Sophii, ale i Perrie s El docela vypadaly, že je to zajímá.