That Boy || One Direction FanFic

chapter thirteen

Danielle ze spánku probudil budík, ale dívka automaticky vymrštila ruku, čímž ten ďábelský shodila na zem, ale to nepomohlo. Zvonil dál.

Zaskučela a byla nucena se zvednout. Když se jí konečně podařilo vypnout ten otravný zvuk, koukla se na hodiny a upustila budík na zem. Bylo pozdě, moc pozdě.

Okamžitě se začala oblékat a několikrát u toho zakopla o svoje kufry, o nábytek a několikrát se setkala s podlahou. Teď ale neměla čas vnímat to, jestli jí něco bolí. Jestli chtěla přijít v čas, musela sebou sakra hodit.

Natáhla na sebe nějaké šaty, co našla v kufru, rychle si pročísla vlasy, dala si řasenku, sebrala svoje věci a už letěla dolů ze schodů a chystala se vypadnout z domu. Ale to by se nesměla srazit s Niallem, který zrovna nesl nahoru nějaké jídlo. Oba dva skončili na zemi a jídlo taktéž.

„Promiň, nestíhám," vykoktala jenom v rychlosti Danielle, zvedla se a hned jakmile vytáhla nohu z domu, si sháněla taxi. Měla štěstí, jedno zrovna projíždělo kolem.

Niall se jenom smutně podíval na jídlo na podlaze, které ve skutečnosti bylo speciální jídlo pro Danielle. Chtěl jí něco hodně důležitého říct, ale očividně osud nechtěl, aby tomu tak bylo... Smutně pokrčil rameny a začal to uklízet.

Danielle mezitím seděla v taxíku a nervózně si poklepávala prsty a pořád se ptala, za jak dlouho tam budou. Chovala se trochu jako malé dítě a taxikáře už to rozčilovalo. Dokonce už přemýšlel, že by jí vyhodil z taxíku, ale to by přišel peníze. A proto zatnul zuby a oba dva si oddechli, když auto zastavilo nad požadovanou adresou.

Dívka mu dala nějaké peníze a neřešila, jestli to je dost, nebo málo. Nešikovně vystoupila z taxíku a během pěti vteřin už zvonila na zvonek. Podívala se na telefon. Je tu přesně na čas.

Dům jejích prarodičů byl klasický řadový domek, ale Danielle se při pohledu na něj cítila doopravdy šťastná, protože na něj měla doopravdy spousty skvělých vzpomínek a hlavně potom na zahradu.

Dveře se za chvilku otevřely a v nich stála její babička. Okamžitě se jí roztáhl úsměv od ucha k uchu a skoro běžela jí obejmout.

„Ahoj, dítě," přivítala jí babička, „už jsme ti chtěli volat."

„Náhodou, jsem tu v čas," snažila se hájit Danielle, ale potom jí došlo, že to nemá cenu. Stejnak si z ní jenom dělala srandu.

Vešly dovnitř a Danielle se bedlivě koukala okolo sebe, jestli někde nezahlídne svého dědečka, ale zatím neměla to štěstí.

Belle hned poznala, koho její vnučka hledá. „Je na zahradě."

Dívka jí jenom obdařila úsměvem a skoro poklusem se vydala na zahradu. V těch jejích podpatkách to šlo docela těžko, ale nic, co by se nedalo přežít.

Byla už uprostřed zahrady, ale svého dědečka nikde neviděla. Už se chtěla vrátit, ale potom uviděla nějakou postavu, která seděla na houpacím křesle zády k ní. Jediné, co bylo vidět, byla dobře známá kštice hnědých vlasů.

Danielle nehleděla na svoje boty a rozeběhla se.

„Dědo!" Vykřikla, a jakmile zjistila, že ta postava v křesle je doopravdy její prarodič, se slzami v očích ho objala a nemohla uvěřit tomu, že ho doopravdy zase vidí.

„Holčičko," zašeptal pán a stisknul svojí vnučku. Byl neuvěřitelně rád, že jí zase vidí a nemohl uvěřit tomu, že místo té malé holčičky tu tady stojí tahle krásná dospělá ženská. A že tohle je jeho vnučka Danielle. „Jak si se měla?"