That Boy || One Direction FanFic

chapter thirty six

Dívka se procházela městem a přemítala nad vším, co jí doktor v nemocnici řekl, a co by vlastně měla udělat. Byla bezradná. A nejhorší na tom bylo, že nevěděla, komu to má říci a komu ne. Jak se tak procházela městem a koukala se na domy okolo sebe, uvědomila si, jak moc jí tohle město ublížilo. Vzpomínala na všechny ty momenty, co v něm zažila.

Do očí jí vyhrkly slzy. Obmotala okolo sebe svoje ruce a i když bylo září a zas taková zima nebyla, do těla se jí dal příšerný tlak. Zvážila už všechny možnosti, a jenom jedna se zdála jako rozumná. V tuhle chvíli si vzpomněla na ten přelud, co měla, když byla v kómatu, a i když jeho slova sršela moudrostí, ona je znovu neposlechla. Myslela, že Niall je do Adeline doopravdy zamilovaný a že je šťastný z toho, že s ní bude mít rodinu. Nechtěla se mezi ně míchat, to by bylo proti jejím zásadám. A navíc, už bylo i na tohle moc pozdě, neměla čas.

Podívala se na londýnský Tower a po tváři jí stekla slza. Jen jeden koncert... pak sbohem.

///\\\

„Danielle!" Vykřikl radostně Louis, když otevřel dveře a v nich spatřil hnědovlásku s cestovní taškou přes rameno. „Konečně si tady!"

Dívka se usmála a doufala, že na ní není moc vidět, že před chvílí brečela. Objala svého kamaráda a pevně ho stiskla. Mohlo to být naposledy...

„Jak bylo v Česku? Je tátovi líp?" Ptal se starostlivě a dívka se na něj nechápavě podívala. O čem to mluví? Pak jí ale došlo, že tuhle lež si popravdě vymyslely holky, aby ospravedlnily její nepřítomnost. Chytla se tedy jejich hry a nasadila hranný úsměv.

„Je mu mnohem lépe, měli by ho za chvíli pustit z nemocnice," přikývla a dále pokračovala do domu.

„Danielle je tady!" Zakřičel Louis. Po chvíli se ozvalo dupání a o pár vteřin později byla hnědovláska vítána všemi obyvateli vily. Teda, kromě Adeline, ta jí jenom vraždila pohledem a dívku trochu zabolelo na hrudi. Nesměla se moc emočně zatěžovat, jinak by si to mohla pomašírovat zpátky do nemocnice.

„Tohle už nedělej," utahoval si z ní Harry, „ty se vrátíš z Říma a za půl hodiny jsi zase pryč."

Dívka se ušklíbla. „Už to neudělám, slibuju."

Lež. Lež větší než Eiffelova věž, chystala se zmizet znova.

Už za dva dny...

///\\\

Následující den z pohledu nezasvěceného pozorovatele vypadal jako každý jiný. Až na to, že Danielle polovinu dne nevylezla z pokoje a dělala, že spí. Potřebovala si zařídit všechny potřebné věci pro stěhování. Balila si věci, na které nakonec potřebovala tři kufry, kupovala letenku, a i když to bylo velice nezodpovědné, kupovala si dům přes internet. Jakmile přijede na určité místo, stačí podepsat papíry a bude její.

Celou dobu tiše brečela. Tiše brečela nad tím, že to tady bude muset opustit a nechat všechno za sebou. Nechtělo se jí, ale nebyla to jiná možnost.

Odpoledne už Lucile odmítala nechat svoji kamarádku zavřenou v pokoji. Měla o ní strach, už od té doby co se vrátila z nemocnice, byla taková divná. Žeby jí doktor řekl něco, co jí dělá starosti?

„Danielle," otevřela dveře od pokoje svojí kamarádky. Zarazila se, když uviděla precizně uklizený pokoj a uprostřed něho tři kufry, kytara a housle. Danielle vyšla z koupelny a vyděsila se, když spatřila svojí nejlepší kamarádku stát před kufry. Lucile se na ní podívala pohledem plným zmatenosti.