That Boy || One Direction FanFic

chapter fifteen

Mlhavé světlo z rozbité lampy dopadalo na tváře dvou mladých lidí, kteří právě stáli na přeplněném nádraží. Lidé okolo nich chodili skoro tak, jako by neexistovali.

Dívka se podívala na tvář svého přítele. Aniž by si to uvědomila, po tváři jí stekla slza, která v sobě měla všechnu bolest, která právě sužovala její srdce. Nevydrží to bez něj.

Mladík vzal její tvář do dlaně a palcem setřel tu osamocenou slzu, která hanila její překrásnou tvář. I teď, když chtěla brečet, byla dokonalá. „Neplač, Dan, vrátím se."

Dívka ale jenom zavrtěla hlavou. „I kdyby, tak jako jenom kamarád," zašeptala si pro sebe, ale on to slyšel. Moc dobře to slyšel a nemohl uvěřit tomu, co dívka vypustila z úst.

„A co když se nechci vrátit jenom jako kamarád?"

Dan zvedla hlavu a nechápavě se podívala do těch modrých očí a zmateně vykoktala: „Co?"

On se rozhodl neplýtvat slovy a dokázat jí svoje city. Chytil jí za pas a pomalu se k ní začal sklánět. Dívka jenom zavřela oči a čekala na polibek...

„Hej, Danielle! Jsme tady!" Vyrušil dívku ze čtení Niallův hlas. Danielle zaklapla knížku a zamračila se.

„Ty jeden! Zrovna se Dan a Johny měli políbit!" Vykřikla a mladíkovo obočí se v údivu zvedlo.

„Dan? To jako ty?"

„Nesměj se, já to nepsala," zamračila se a probodávala smějícího se mladíka pohledem, „kazíš láskyplnou atmosféru."

„Milá zlatá," oslovil jí Niall a vypadal u toho až moc natěšeně a šťastně, „teď si láskyplné atmosféry užiješ tak moc, že pak se na román nedokážeš ani podívat. Vítej v Paříži, Danielle!"

Dívka chvíli jenom stála na jednom místě, ale když jí potom došel význam jeho slov, podívala se z okna, a když před sebou v dáli uviděla Eiffelovu věž, na tváři se jí hned objevil úsměv. Je tady. Je doopravdy v Paříži.

Autobus sotva stihl zastavit před hotelem a Danielle hned běžela ven, aby se poprvé nadechla toho svěžího pařížského vzduchu. Cítila drahé parfémy, lásku a módu, ale i něco jiného. Croissanty.

Měla co dělat aby se udržela, protože zrovna se chtěla rozeběhnout do té pekárny a vykoupit tam všechny croissanty co mají. Ale nakonec si přece jenom vzala svoje kufry, vyzvedla si na recepci klíče a vydala se do svého pokoje. Jakmile vstoupila dovnitř, pusa se jí otevřela v němém úžasu nad tím výhledem. Byl... kouzelný. A to bylo teprve ráno, ani si nemohla představit, jak krásný bude v noci nebo za západu či východu slunce. Už se úplně viděla, jak sedí před tím velkým oknem s čajem nebo horkou čokoládou v ruce, s dekou okolo sebe a má vedle sebe Nia- teda skládá písničky. Jasně, nic jiného jí totiž ani nenapadlo.

Rozhodně si teď nechtěla vybalovat kufry a ani nechtěla sedět na posteli a surfovat po internetu, jako to dělala vždycky, když někam jeli, teď chtěla jít poznávat Paříž. Tohle město chtěla vždycky navštívit, a teď když je tady, tak si to nenechá ujít. Do žil se jí vlila nová energie, a i když fyzicky byla vyčerpaná k smrti, psychicky se cítila, jako kdyby před chvílí vstala.

Nechala kufry, zamkla si pokoj a vydala se nejdříve za Harrym. Přece jen, ten uměl francouzsky, ne?

Zaklepala, a když se ozvalo dále, vstoupila.

„Oh, ahoj Dan. Co potřebuješ?" Otázal se Harry hned, jak jí uviděl.

„Potřebuju průvodce. Jsi k mání?"