That Boy || One Direction FanFic

chapter twenty three

„Děkuju, že sis dneska udělal čas," usmála se hnědovláska, „bylo hezké tě zase vidět."

Max se dojatě pousmál, objal jí a políbil na čelo. Když jí zase pustil, Danielle si všimla slz v jeho očích. „Není zač, pro tebe všechno. A ještě jednou se omlouvám za to, jak jsem se k tobě choval." Hlas se mu trochu zlomil. Pořád si vyčítal, jak se v minulosti choval.

„Zapomeňme na to," navrhla Danielle, „už je to za námi, už o tom nemluvme."

Její otec nadšeně přikývl a podíval se na hodinky a s trochu provinilým výrazem se poté podíval zpět na Danielle. Ta pochopila, za chvíli už někde musí být. Žádná další zbytečná slova nebyla potřeba. Jenom ho znovu objala a rozloučili se. Sice se dívka cítila trochu zvláštně, když se koukala na svého otce, jak odchází, ale byla šťastná, že je mezi nimi zase všechno v pořádku. Byla příjemná změna mít alespoň jednoho rodiče.

No nic méně i ona se otočila a skoro se rozeběhla k pouti, kam před dvěma hodinami vešli i její přátelé. Nemohla se dočkat, na pouti nebyla spousty let. A ona je milovala. Tu atmosféru, atrakce a cukroví... Prostě nádhera.

Koupila si vstupenku, a když viděla areál poutě, tak se jí na tváři objevil obrovský úsměv. Tvářila se jako malé dítě na pouti a ani nechtěla kontrolovat svoje emoce a zapištěla nadšením. Lidé se za ní otočili, ale to byla její nejmenší starost. Dívala se kolem sebe, jestli třeba nezahlédne nějakou známou tvář.

„Danielle!" ozvalo se najednou někde napravo od ní, a když se otočila tím směrem, spatřila všechny své přátele a pro její úlevu byli bez Adeline. A pro její zklamání ale nenašla obličej Perrie, ta totiž už musela odletět.

„Ahojte!" pozdravila se. „Kde je Adeline?"

Všichni kromě Nialla se zdáli vykolejení její otázkou. Blonďák však odpověděl: „Nemá ráda poutě, tak si prý skočí na kafe a nákupy."

„Nech mě hádat, s tvojí kreditkou?" Danielle si nemohla tuhle poznámku odpustit. Niall se na chvíli zamračil, ale za nedlouho se zase usmíval. Vážně, tenhle člověk se snad neumí dlouhodobě mračit.

„Radši pojď," vybídl jí, chytl jí za rukáv a už jí táhl do středu celého areálu. Chvíli se jen tak procházeli a vtipkovali, dokud se Niall nezastavil před stánkem, kdy si můžete vystřelit nějakou věc.

„Co je?" Zeptala se Danielle a Niall jen pokynul hlavou k velkému plyšovému medvědu uprostřed stánku. Dívka se zasmála. „Toho nevystřelíš."

Blonďák se na ní jenom s jiskřičkami v očích podíval. „Vsadíš se?"

„Klidně," pokrčila rameny dívka a na potvrzení sázky si s Niallem podala ruku. „Tak se předveď, ty jeden střelče," mrkla na něj a ještě mu zaplatila dvacet nábojů. Aby z toho nebyl jen tak smutný.

Niall se postavil ke stánku, namířil a hodnou chvíli jenom tak stál, než vystřelil. První střela minula svůj cíl.

A ty další nebyly o nic moc úspěšnější. Na dvanáctou střelu se mu ale podařilo vystřelit věneček z květin do vlasů. Usmál se, a když mu paní u stánku podala cenu, bez přemýšlení nasadil věneček Danielle do vlasů. Ta se jen usmála a upravila si ho. Ignorovala to, že Niall se na ní koukal jako na anděla. Danielle s tím věnečkem ve vlasech vypadala jako víla. Jediné co jí chyběly, byly dlouhé lehoučké šaty až na zem.

Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval a namířil znovu. Dalších sedm střel se nepovedlo a Danielle si z něj už začala dělat srandu a vymýšlela co všechno Niall bude muset udělat díky prohrané sázce, ale poté se stal zázrak. Dvacátá střela neminula svůj cíl a Niall tím vyhrál plyšového medvěda. Dívka na něj ohromeně koukala s otevřenou pusou. Doopravdy nevěřila, že se to Niallovi povede. To určitě musí být tím štěstím Ira.