That Boy || One Direction FanFic

chapter twenty two

„Já jsem tak hloupá," mumlala si sama pro sebe Danielle, když doběhla do svého pokoje a svezla se podél stěny dolů, „co jsem si myslela? Ne, tohle se nemělo stát!" Rychle vstala a popadla první věc, kterou měla po ruce: „Tohle ne!" Vykřikla a mrštila s onou věcí o zeď, a podle zvuku se to rozbilo na několik kusů.

„Wow," ozvalo se ode dveří, „Dan, co se to tady děje?"

„Jé," zazubila se Danielle, „ahoj, Lucile. To je ale krásný den, že?"

Lucile se na ní podívala pohledem, který jasně říkal: To jako vážně?

„Co se to děje, že tu demoluješ vázy?"

Dívka na chvíli zvažovala, jestli by to černovlásce přece jen nemohla říci, ale vzpomněla si na poslední slova, která jí Adeline řekla. „A jestli se o tomhle našem rozhovoru jen slovem zmíníš, zařídím, aby se Niall dozvěděl o tvých citech a taky se osobně postarám o to, aby tě do smrti nenáviděl. A to bys přece nechtěla, že ne?"

Ne, to doopravdy nechtěla a proto se jenom usmála a řekla: „Nic se neděje."

///\\\

Z téhle věty se postupem času stávala každodenní lež, kdy se jak Lucile s holkami, nebo kluci snažili přijít na to, proč má dívka vždycky tak smutný výraz, a jakmile na ní někdo promluví, tak nasadí falešný úsměv. Na tenhle dotaz byla ale vždy stejná odpověď: „Nic se neděje."

Zatímco Danielle se pomalu užírala zoufalstvím, pocitem viny a prala se s tou spoustou lží, Adeline rozdávala povrchní úsměvy na všechny strany, a jakmile něco chtěla, tak nejen že využila Nialla, ale často do toho zamotala i hnědovlásku, kterou vydírala. Klasická její věta: Když to neuděláš, hádej, co se Niall dozví...

Dívku to užíralo.

Jejich koncertní šňůra v Česku už skončila a Danielle i kluci seděla zrovna v Tour buse a mířili do Bratislavy, což bylo místo jejich posledního koncertu tohoto turné. Kluci byli jako na trních a nemohli se dočkat, až se podívají na Slovensko. Dívka zrovna seděla u okýnka a nepřítomně se dívala ven, kde běžela krajina. Ani se nesoustředila na ten obraz před ní, ona jen bloudila ve svých myšlenkách a kreslila si neexistující obrazce na kousek papíru.

„Danielle," vytrhl jí z přemýšlení hlas Harryho, „jsme tady."

„Už?" Vyhrkla Danielle, ale poté se zamračilo. Koukla se na hodiny a ta vráska mezi jejím obočím se ještě prohloubila. Za hodinu a půl jsme nemohli přejet půl republiky.

„Tak jo, o co tady jde?" Založila si ruce na prsou a pozvedla obočí. Harry trochu znervózněl, ale úsměv mu nezmizel. Ať plánovali cokoli, musel z toho být doopravdy nadšený.

„Tak jdeš?" Zasmál se a nastavil dívce rámě. Ta mu jen smích oplatila, ale doopravdy se do něj zavěsila a společně vyšli z tour busu. Danielle si musela zakrýt oči rukou, už bylo léto a sluníčko svítilo o sto šest. Takhle slunečný den se v Anglii moc nevidí. Když se ale trochu rozkoukala, strnula a zakoukala se na postavu stojící před ní. Poznala jí okamžitě.

„Tati?!" Vykřikla. Muž jen otevřel náruč a ona na sebe nenechala dlouho čekat. Rozeběhla se a skočila mu do náruče, div nespadli. „Tak moc si mi chyběl," mumlala mu do košile a on jí jen hladil po vlasech a se slzavýma očima se usmíval.

„Ty mně taky, štěstí," zasmál se, a i Danielle se zachichotala. Tahle narážka na jejich příjmení nikdy nezestárne. „Tak co? Jak jde dobývání světa?"