,,Ach bože!"zamumlala jsem si pro sebe a hlouběji se podívala do zrcadla před sebou. Mé medové vlasy a má už tak bledá kůže vypadají hůř než normálně a fialové pytle pod očima skvěle podtrhují zkutečnost, že už jsem třetí den nezamhouřila oči.
Už nemůžu! Mám toho dost! Každý den ten samý stereotyp...Ráno vstát v pět, rychlá sprcha, když stíhám tak snídaně, pak přes polovinu čtvrti do malé zapadlé kavárny, kde trčím posledních dvanáct měsíců. Každý den, až na neděli, jsem od sedmi ráno deset hodin na nohou, jako číšnice si nemohu dovolit sedět. Nejradši bych s tím sekla, ale nemůžu tu tíhu na rodičích nechat, už jen proto, že je mi devatenáct.
Naposledy se na sebe podívám do zrcadla a odcházím z toalet. ,,Eadlyn, co jsi tam dělala tak dlouho?!"slyšela jsem už z dálky hlas mého šéfa (kreténa) Tobbyho. Podívala jsem se na něj a se sladkým úsměvem na tváři jsem mu řekla ,, No, to víš uspokojit se zabere trochu času", a se smíchem jsem ho poplácala po rameni. ,,Co si to dovoluješ?!"vyjel na mě,,Mohl bych tě vyhodit!!!" pokračoval. ,,To můžeš, ale to dřív nebo později tahle kavárna zkrachuje", uchechtla jsem se. Hodil na mě ten svůj poraženecký podrážděný a nevěřícný výraz ,,Dobře,dobře vzdávám se, ale už běž obsloužit hosty!" Zbytek dne probíhal ve stejném ruchu jako předchozí dny.
Když odejde poslední zákazník z kavárny, opřu se na chvíli o vydávací pult, abych ztlumila silnou migrénu, jež mě provází celý den. Nenávidím to tu! Už abych odtud byla pryč, pokud možná co nejdál. Po několika minutách se přistihnu jak sama nad sebou přemýšlím a jdu se převléknout do šatny, potom už jen zkontroluji jestli jsou všechny přístroje vypnuté, ano dnes to dělám já, Tobby musel jít protože má na dnešní večer už něco domluveného. Taky nechápu kdo by s takovýmhle idiotem chodil, ale nepřemýšlím nad tím moc dlouho, protože jediné k čemu moje mysl směřuje je má postel.
Zamykám dveře od kavárny, ale najednou za sebou slyším dětský hlas ,,Dobrý den". Je to Tom, chlapeček od naproti z bytu. Jeho rodina je opravdu velmi chudá a on je prostřední ze šesti dětí pana a paní Rossových. Každý den mu vždy dám něco z kavárny. Housky, koláče, pár dortíků je to jedno tenhle kluk je vděčný za vše čím může pomoci své rodině. ,,Ahoj Tome"usměju se na něj. Jsem opravdu ráda že ho vidím, alespoň něco dobrého na tomhle dni přece jen bude, pomyslela jsem si. ,,Nezapoměla jste?"zeptal se mě nejistě. Usmála jsem se a šla k němu o kousek blíž,
,,Co myslíš?"
Podíval se na mě těma svýma obrovskýma hnědozelenýma očima ve kterých se mu zračil strach z neúspěchu. Usmála jsem se na něj pohladila ho po tváři a podala mu plnou tašku jídla. Jeho oči se rozzářily štěstím, přicupital ke mě a obejmul mě. Přikrčila jsem se k němu a pevně ho stiskla. Do mého trika my zašeptal skoro neslyšně ,,Děkuju!"pak vzal do své malé ručky tu velkou tašku a utíkal domů. Mám ho ráda, přirostl mi k srdci. Otočím se, dám si do uší sluchátka ve kterých už mi hraje oblíbená písnička od Fall Out Boy, moje oblíbená kapela a já se rozejdu po perném dni a zase přes půlku čtvrti domů.
Už jsem v naší ulici, je docela krátká a domy, no spíš domky, jsou v ní jeden jako druhý. Liší se akorát barvou, takže naše ulice vypadá jako duha. Náš dům stojí na samém konci ulice, no konci, je to spíš taková menší křižovatka propojená s ostatními ulicemi dost podobným té naší, což je ale výhoda, protože není tolik namačkaný mezi ostatními takže je větší než jiné domy v ulici. Konečně stojím před naším domem. Má červenou fasádu a naše poměrně velká předzahrádka hraje všemi barvami, to je takové to když vaše matka neví co dělat a dá se na zahradnictví, ale musím uznat že to vypadá celkem hezky. Přehrabuji se v tašce abych vylovila klíče. Nechápu jak se mi za tu cestu mohly dostat zase až na dno. Konečně je vylovím a šťastně odemykám domovní dveře hned na první pokus. Ode dveří slyším rozčílené a hádající se hlasy, ale tak už je to takových 4-5 měsíců pokaždé, ale dneska je to nějak bouřlivější než obvykle. To byl zvuk tříštícího se skla?! Neslyšně zavřu a pokračuji chodbou až ke dveřím obývacího pokoje.
,,Jak jen můžeš?!"slyším svou matku zoufale křičet na otce.
,,Má vážné problémy Eleanor a myslím si že je správně že chci být v tuhle chvíli u ní!"odpálkoval mámu na oplatku táta.
,,A to si myslíš že já je mít nebudu když ty odjedeš?! Ta holka se dře dnem i noci a stejně to nestačí i kdyby se snažila sebe víc nebude vydělávat jako ty dokud bude v té kavárně! řekla máma. která podle mě neměla k mrtvici moc daleko.
,,Miláčku, uklidni se jen..."chtěl začít táta, ale máma ho hned přerušila.
,,Ne beztak tam jedeš jen kvůli nevlastnímu bratrovi Eady Louisovi!
,,Mému nevlastnímu bratrovi?!"křikla jsem.
A tím momentem hádka skončila.
==================
Je tu prolog, brzy vyjde první část příběhu, tak čekejte.....
BATMAN
ČTEŠ
Můj (NE)známý bratr ||Harry Styles FF||
FanfictionPříběh vypovídá o devatenáctileté dívence Eadlyn, která žije svůj stereotypní život v zapadlé části LA. Eadlyn je milá, hodná, i když někdy lehce arogantní a drzá dívka. Co když se jí jednoho večera připlete do života informace, která jí dočista zm...