Můj (NE)známý bratr ||Harry Styles FF||

2. Už letím Louisi!

Opět, ale velmi nerada otevírám oči. Je půl deváté ráno. A v hlavě mám jen jedinou myšlenku. Chci jet za Louisem! Včera jsem si zjistila, že momentálně přebývá i se svou skupinou v Londýně. Takže beru notebook a hledám si nejlevnější a nejrychlejší let do Anglie. Jsem doma sama, naši jsou v práci, což se mi naskytlo úplně skvěle, protože jestli to vyjde, tak až přijdou já už tu nebudu. Pár minut projíždím všechny možné stránky a pak nacházím cenově přijatelný let. Objednávám letenku a pár minut na to i čtyř hvězdičkový hotel na pět dní. Do další čtvrt hodiny je vše zarezervované a zaplacené. Na účtě mi zbývá ještě dost na to abych dokázala v Londýně nějak normálně existovat. Vytahuji svůj malý kufr z pod postele a vzápětí už je s pár mými věcmi zabalen, mimo to si ještě balím příruční tašku ve které mám pas, peníze a různé jiné serepetičky co v nich holky mívají, ale hlavně můj blok na psaní písní. Bez něj nedám ani ránu. Nechávám si vytisknout Louisovu adresu, ukládám si ji do euro desek a zastrkuji jí do příruční tašky a už budu jen dvě hodiny čekat na taxík, který mám objednaný kvůli odvozu na letiště. 

NA LETIŠTI 

,,Eeee slečno,"ozve se za mnou. Už zase jsem byla mimo. Otočila jsem se na paní, která na mne koukala trochu vyděšeně.

,,O-omluvám se, já jsem jen unavená nic víc!"řekla jsem jí s úsměvem.

,,To chápu má milá,"řekla ,,ale jestli vám mohu pomoci alespoň trošku..."pousmála se na mě ,,až vás odbaví a budete čekat na let, doporučuji vám dát si jeden šálek kávy v jedné kavárně co je v hale kde se čeká na odlety!"usmála se na mě a já jí úsměv opětovala. Když mi vrátila pas a doklady, vydala jsem se do odletové haly a vyhledala již zmiňovanou kavárnu.

Sedím před tou kavárnou a popíjím horkou kávu. Měla pravdu, vážně mě to trochu probudilo. Ale stejně, myšlenkami jsem pořád někde úplně jinde. Upřímně, těším se do letadla, protože se konečně prospím. Zdá se mi to, nebo poslední dobou pořád spím? Už tu v té hale čekám přes tři a půl hodiny a na letišti jsem celkově šest hodin a ještě k tomu všemu je půl jedné ráno. Sama se divím, jak jsem tohle všechno zvládla v jednom dni. Ano, konečně, už hlásí můj let. Nastupuji do letadla. Mám místo u okénka a to je super, protože jsem nikdy před tím neletěla a tak mi to kochání pohledem aspoň zkrátí a zpříjemní let. Teda pokud ho celý neprospím. Už slyším jak startují trysky letadla. Není cesty zpět, nebo možná je, ale já nechci. Už letím Louisi! Chvíli se koukám z okna, jak se osvětlené letiště pode mnou zmenšuje a mizí jako malinká světelná tečka v černočerné tmě a pak už jen cítím jak mi těžknou víčka a já usínám.

,,Dámy a pánové, za chvíli budeme přistávat v Londýně," slyšela jsem hlas letušky a pomalu otevřela oči. Letuška pokračovala ve svém dlouhém monologu, ale já jí moc nevnímala, radši jsem se dívala z okna. Opravdu jsem to udělala! Jsem v Londýně, už není cesty zpět. 

Doufám, že Louis v pohodě příjme tu skutečnost, že má sestru. A když ne, tak si prostě udělám hezký týden v Londýně. třeba potkám i svého vysněného pana Vona (= pan Darling). Tento pojem mám od své nejlepší kamarádky,ona je už od první třídy zamilovaná do jednoho kluka, který je o ročník víš, nikdy s ním nemluvila a když jsme o něm chtěly mluvit, potřebovaly jsme přezdívku, aby nikdo nepoznal o kom se mluví. Dlouhá léta jsme místo jeho jména říkávaly von, a tak vznikla ze slova von přezdívka Von. Do dnes si říkáme, že čekáme na svého pana Vona...

Z mého přemýšlení, mě vyruší těžká kola letadla, která s tíhou dosednou na zem. Přistáli jsme. Rychle si začnu balit věci a obleču si bundu. Vstanu ze svého místa a ještě jednou, pro jistotu, zkontroluji jestli mám vše. Ano snad jsem tu nic nenechala. Vydám se ke dveřím letadla, které se před malou chvilkou otevřely a vyjdu ven. Ovane mě chladný vzduch a já se vydávám vstříc letišti

Tak jo už tu stojím přes hodinu. Sehnat taxíka v Londýně? To bude hračka. Jo, to jsem si taky myslela, ale je to nadlidský úkol. Ano! Konečně se mi jednoho podařilo přivolat k sobě. Řekla jsem řidičovy adresu mého hotelu. Jenže jakmile jsme se rozjeli už zase jsme stáli v zácpě. Konečně, asi po dvou nebo třech hodinách, nevím přesně, protože po první hodině jsem opět přestala vnímat, jsme zastavili před mým hotelem na kterém stá obrovský nápis The Royal Park. Úžasem jsem otevřela pusu. Byl nádherný. Poděkovala jsem panu taxikáři, že to se mnou vydržel zaplatila jsem mu a vydala se na recepci.

Vnitřek hotelu byl snad ještě krásnější než vnějšek. Jestli takhle vypadají jen čtyřhvězdičkové hotely jak teda asi vypadají ty nejluxusnější hotely v Londýně? 

,,Dobrý den,"pozdravila jsem paní za recepcí.

,,Dobrý den" usmála se na mě paní recepční ,,copak potřebujete slečno?"

,,No já, měla bych tu mít zamluvenou rezervaci pod jménem Tomlinsonová."řekla jsem jí nejistě. Komunikování s cizími lidmi nikdy nebyla má silná stránka.

,,Vteřinku slečno..."usmála se na mě paní znova. Páni všichni jsou tady opravdu moc milý, jestli takový bude i Louis?...

,,Halo slečno..."prudce jsem se otočila. To snad ne, už zase jsem mimo!

,,Ano, omlouvám se to ten časový posun!"zalžu.

,,Ach ano to chápu,"pokývala hlavou ,,odkud jste?

,,Z LA"úsměv jí oplácím.

,,Tak to vám doporučuji jedno. Až přijdete na pokoj zalezte do postele a spěte!"opět se na mě usmála a s těmito slovy mi podala klíč od pokoje a já se vydala od recepce pryč.

Mám pokoj až úplně nahoře v posledním patře a je úplně vzadu takže koukám na křižovatku pode mnou  a když vylezu na balkon rozprostře se přede mnou celý Londýn. Teda aspoň mi to tak přijde.

První co udělám je že si vybalím oblečení. No, oblečení ona půlku kufru zaplňují knihy,skicáky,pastelky a tužky, můj malý notebook a hodně věcí, které jsou možná pro někoho zbytečnosti,ale já bez nich nedám ani ránu! Dobře, vybalím si teda moje věci, a udělám přesně to co mi řekla paní recepční. Lehnu si do té nejměkčejší postele jakou znám a nechávám se unášet zvuky velkoměsta a spokojeně při nich usínám.