Můj (NE)známý bratr ||Harry Styles FF||

15. Popadání dechu

PO NÁKUPECH

Nikdy bych nevěřila, že za tři hodiny zvládnu nakoupit tolik oblečení v tolika obchodech. S El jsme, s mým neustálým mrmláním, prošly celé nákupní centrum a že nebylo zrovna malé.

Ruce mám plné všemožných tašek ze značkových i neznačkových obchodů.
Silně zabuším na vchodové dveře od domů kluků. Dveře nám otevřel vysmátý Harry, ale když uviděl mou tašku z Victoria's Secret, jeho pohled se hned změnil na rošťácký. Debil jeden, do toho obchodu mě donutila jít Eleanor a vše co mi vybrala jsem na sebe velice neochotně v kabince narvala.

,,Ahoj" pozdravil nás ten kudrnatý nadrženec.

,,Ahoj" řekli jsme s El nastejno a proplížily jsme se kolem něj do domu.
V pokoji jsem všechny tašky hodila na postel a začala jsem z nich postupně vytahovat nové oblečení a boty. Nejvíce jsem pyšná na své nové červené conversky. Jsou boží.
Ozvalo se zaklepání, po tom co jsem řekla:

,,Dále" vešel do pokoje brácha.

,,Ahoj, tak co jak bylo?"zeptal se.

,,Myslím, že El si to celkem užila, mě to moc nebavilo, ale za ty conversky to stálo!"rozesmála jsem se.

,,Teď když dovolíš, tak si půjdu zaběhat po okolí."oznámila jsem mu. Ta únava z těch nákupů mě přešla nějak rychle.

,,OK. Běž, ale alespoň si vem telefon, ať mi můžeš zavolat, kdyby se něco stalo!"řekl hlasem našeho otce. Jojo starší bratr zase na scéně. Poté Loui opustil můj pokoj a já se mohla převléknout do svého běhacího outfitu a bot. Do speciální kapsy na paži jsem si dala mobil a nastaveným playlistem na běhání a mohla vyrazit.

Nenápadně jsem se vyplížila z domu, nepotřebovala jsem, aby o mé běhací akci všichni věděli. Nasadila jsem si sluchátka, pustila playlist začínající skladbou That's my girl a vyběhla ze čtvrti k nějakému parčíku, který jsem viděla již z dálky.

Zhruba po hodině, teda zdálo se mi to jako hodina, protože telefon se mi vybil a já nemám páru o tom kolik je, přibíhám k našemu domu a sedám si zadýchaně na schody. Moje problémy s dechem se už začínají projevovat. Jestli jsem se o tom ještě nezmínila, tak mám problémy s dechem. Už od malička mám někdy potíže s tím se nadechnout, někdy nedokážu doříct větu a mé dýchání se mění v sípot chrapot a pískot. Někdy dojde i k tomu, že se mi zatemní před očima nebo že vidím rozmazaně a motá se mi hlava. Párkrát jsem z toho dokonce upadla do bezvědomí, ale to vše jen při velkém fyzickém nebo psychickém výdeji. Dnes jsem to možná trochu přehnala. Natisknu svá záda na ledové zábradlí, pokrčím nohy a ruce svěsím mezi ně a lehce zakloním hlavu. Po tváři mi steče kapka studeného potu. Zhluboka se nadechnu, to se ovšem hned přeruší a já začnu zase sípat. Dobře tak znova. Pomalu se zkouším nadechnout. Zase nic. Po těchto několika pokusech, se mi to konečně podaří a můj dech se začíná vracet do normálního stavu. Ještě chvíli tam sedím a nepozorovaně se vydávám do domu. Už ode dveří slyším velmi, velmi, velmi silnou hádku, která jde z obýváku. Nejdřív se jdu, ale do kuchyně napít a pak jdu se sklenicí v ruce do obýváku.

,,Ježiši Kriste tady si!"vykřikne Louis, když mě spatří. Letí mě obejmout. Pak se odtáhne aby mi viděl do obličeje.

,,Kde si do prdele byla?!"vyjede na mě.

,,Louisi klid byla jsem pryč jen hodinu."řeknu vyjeveně.

,,Co? Jsi pryč už čtyři hodiny!!"křikne znova. Cože?! Blbost! Nemůžu být pryč čtyři hodiny v trapu! Nebo jo?!

,,A ještě k tomu máš vybitej telefon!"ječí na mě. Já to ale z nějakého důvodu moc nevnímám, připadám si strašně malátná. Mého ječícího bratra přeruší Niall.