Příběh vypovídá o devatenáctileté dívence Eadlyn, která žije svůj stereotypní život v zapadlé části LA. Eadlyn je milá, hodná, i když někdy lehce arogantní a drzá dívka.
Co když se jí jednoho večera připlete do života informace, která jí dočista zm...
Stála jsem jako opařená. Můj nevlastní bratr? V hlavě jsem si to opakovala pořád dokola a dokola. Jak mi k sakru tohle mohly celých devatenáct let tajit?! Chvíli jsme tam stály aby bylo jen ticho. Když už to takhle trvalo asi dvě minuty tak už jsem ten tlak nevydržela a rozeběhla jsem se se slzami, řítících se mi do očí, nahoru po schodech a zavřela jsem se do svého pokoje a propukla v hořečnatý pláč, se kterým jsem asi o deset minut později usnula, s hlavou plnou věcí co se mi dnes staly, se kterou jsem se postupně propadala do vzdálené říše snů...
RÁNO
Bože, proč se tohle děje zrovna mně, letělo mi hlavou, zrovna když jsem se snažila otevřít svá ospalky slepená víčka od sebe. A konečně se mi to povedlo. Ostrý proud světla, který se mi rozléhal pokojem, mě okamžitě probudil. Kolik je vůbec hodin? Líným tempem jsem si podala z nočního stolku svůj mobil a koukla se na displej. Hmm je skoro devět. S myšlenkami na úkoly, které musím ještě dnes stihnout,jsem se vrátila do původního stavu a peřinu si vytáhla až k bradě.
Nevím co se včera po mém návratu domů přesně stalo, ale jednu věc vím jistě. Mám nevlastního bratra. Musím toho o něm zjistit víc!!!
Rychle jsem si na sebe oblékla něco pohodlného, pro dnešek to byli obyčejné černé tříčtvrteční tepláky, bílí crop top a přes něj přehozený hnědošedý svetr.
Pomalým krokem jsem sházela schody a blížila se k hlasům mých stále rozhádaných rodičů,které přicházely z kuchyně. Máma stála za kuchyňským ostrůvkem a pila černý čaj, ostatně jako každé ráno. Táta stál u okna s hrnkem kávy a nezaujatě koukal před sebe. Tak nějak vše napovídalo tomu, že najednou umlkli kvůli mě.
,,Dobré ráno!"řekla jsem naštvaně a natočila jsem si skleničku s vodou, se kterou jsem si sedla k jídelnímu stolu, protože v tuhle chvíli nemám na nic jiného náladu a ani hlad dneska ráno nevypadá, že by byl můj nejlepší kamarád.
,,Dobré ráno broučku," začala máma.
,,Dobré zlatíčko." řekl táta a dal mi pusu na čelo.
,,Dáš si sladkou, nebo slanou snídani?"pokračovala máma ,,Řekni si, copak by jsi chtěla?"zeptala se máma. Chvíli jsem na ni koukala a pak jsem přejela pohledem na tátu. Z hluboka jsem se nadechla a spustila:
,,Chci vědět jak je možné, že se teprve v devatenácti dozvídám, že mám nevlastního bratra a ještě k tomu tímhle způsobem?!"vyjela jsem na ně.
Táta se na mě ustaraně podíval ,,Zlatíčko, chápu že jsi na nás rozlobená, ale pochop nás, kdybychom ti to řekly, tak by jsi chtěla Louise poznat a odjela by jsi od nás pryč a možná by ses nám už nevrátila!"
Nevěřícně jsem na něj zírala. Takže oni mi tajili bratra jenom proto, že se báli že od nich odjedu?! Pokývala jsem hlavou, vstala jsem od stolu, vzala jsem si skleničku a v naprostém klidu jsem odcházela, ale uvnitř jsem křičela.
Tohle budu rozdýchávat ještě dlouho. Když jsem byla asi v polovině schodů, zase jsem uslyšela tříštící se sklo.
Už to bude třetí hodina, co jen tak sedím v pokoji a koukám do zdi. Proč? Opakovala jsem si pořád dokola. Báli se, že bych od nich odjela? Možná ano, ale jen na pár dní, proboha a i tak nemůžu tu trčet na věky! Asi další hodinu přemýšlím nad otázkami tohoto typu, rychle a bezmyšlenkovitě otvírám notebook a píšu do vyhledávače ,,Louis Tomlinson,,. Obsah mi vyjíždí okamžitě a já nespouštím oči z monitoru, kde na mě vykukuje Louisova fotka. Brada mi málem spadne až ke kolenům. Tohle že je můj bratr?! Ještě chvíli na něj koukám a pak letím dolů po schodech, ale tak aby mě nebylo slyšet, do tátovi pracovny a začínám přehrabovat šuplíky, dopisy a alba s fotkami, jen abych si potvrdila, že ten Louis, co na mě koukal z počítače, je můj nevlastní bratr.
Asi po třech minutách hledání jí nacházím. Fotka. Je založená v jednom miniaturním albu, které jsem nikdy před tím neviděla (Aha to mnohé vysvětluje!). Ano je to on, vypadá úplně stejně jako na fotce z internetu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Asi minutu si fotku prohlížím a pak se vydávám, i s fotkou, zase zpátky nahoru do svého pokoje. Hlasy v jídelně se pořád hádají, takže se nemusím bát že budu prozrazena! Opět usedám na svou postel a fotku držím jako svátost. Je opravdu moc hezký a myslím že jsme si i trošku podobní. Pousmála jsem se. Další hodinu trávím tím, že si o něm hledám vše možné info na netu. Ano vím, že existuje jakási chlapecká skupina One Direction, nežiju v jeskyni, ale nikdy jsem se nezajímala o to, jak se ti kluci jmenují a už vůbec ne o to jak vypadají. Taky už jsem samozřejmě slyšela nějakou jejich písničku, ale nikdy mi ty songy nepřišli napsané od srdce. Já sama píšu své vlastní písničky. Je to takový můj koníček, chtěla bych se tím živit, ale na to nejsem tak dobrá. S mým sebevědomím mi nezbývá nic jiného, než čas od času poslat nějakou svou píseň do studia pod přezdívkou Creer ( Španělsky věřit).
Na googlu na mě vyjíždí různé odkazy. Jeho nejoblíbenější barvy počínaje, po to kde bydlí konče. Kolem půlnoci dospěji k jednomu závěru.Chci ho poznat! Ale zařídím si to až zítra, no teda vlastně už dneska, ale pro dnešek toho bylo vážně dost.
Louisovu fotku si opřu o lampičku na nočním stolku, ještě chvíli se na ni dívám a pak zhasínám a opět se propadám do říše snů...
===================
Takje to tu, první kapitola. S Jokerem jsme jí napsaly společně, tak doufám, že se vám bude líbit. Kapitoly se snažíme předepisovat, takže by jste na pokračování neměli čekat dlouho...
