Můj (NE)známý bratr ||Harry Styles FF||

17. Překvápko

  ,,Jde o Eady!!!" řeknu ustaraně...  

,,Tak to vyklop, jestli jde o ségru?" řekl už taky ustaraně.

,,Jo jde o ní. Má problém a nenechá si pomoc. Zakázala  mi ti o tom říct, ale já musel." šeptnu, ale ke konci mě už skoro není slyšet. 

,,Ale už vážně, o co jde?!?"vyjede na mě, je hodně nervozní. 

,,Jde o to, že to co se jí stalo z dechem, když se vrátila z běhání, nebylo to ojedinělé. Dneska se jí to na střeše stalo znova..."nedokončil jsem větu, protože mi ten nevychovanec skočil do řeči.

,, Počkat, ty si s ní byl na střeše SÁM??"vyjekl.

,,Jo, ale to není to podstatný, navíc kdybych tam s ní nebyl asi by se udusila!"trochu jsem to zveličil. ,,Podstatné je to, že si nenechá pomoc a s těmahle záchvatama by se něco dělat mělo."

,,Hele, hele to že se jí to stalo jednou, nebo dvakrát, neznamená to, že je nemocná. Moc to zveličuješ."řekl. To si ze mě kurva dělá prdel!?! Při naší válce s jídlem se choval jako ten největší Big Brother a teď se tady na ní vykašle. Jako co to je!! 

,,Ty jí nechceš pomoc??"zařvu na něj! Opravdu mě naštval.

,,Chci tomu nechat volný průběh, když mi to bude chtít říct, řekne mi to. Je to ségra, kdyby to bylo vážné, už to vím!"řekne lehkovážně.

,,Dobře dobře. Dělej, jako kdybych nic neřekl."řekl jsem a pomalu se začal uklidňovat. Po chvíli ticha opustí můj pokoj a nechá mě tu v mých myšlenkách.

Půjdu zkontrolovat jak je na tom Eady, jestli už si odpočinula.

EADLYN

SEN

Jdu ze školy. Už je tma, dneska jsme končili pozdě. Jdu parkem, který vede k našemu domu. V polovině parku si všimnu skupinky lidí s kapucí. Jde od nich kouř. Snažím se jich nevšímat a soustředím se na cestičku z kamínku. Cítím jak se mi začíná špatně dýchat, asi tím kouřem. Najednou na mě začnou pokřikovat a pískat.

,,Heeej kotě pojď si hrát!"křikne. Úplně vidím jak se při tom zašklebil. Zrychlím, asi si toho všimne, protože slyším jak za mnou praskají kamínky a jejich hlasy sílí. Zrychluje se mi dech a mé nohy se začínají směřovat k běhu. 

,,Ale no tak, přece nám jen tak neutečeš!"zasměje se. Už se mi motá hlava z toho že mám nedostatek kyslíku v těle. Sakra, sakra, sakra řeknu si když slyším že jejich kroky zrychlily. Oni za mnou utíkají! Vybíhám z parku do naší ulice.

,,Hej okamžitě se zastav!"křiknou na mě znova. Ještě zrychlím, už vidím jen obrysy. Přibíhám k našemu domu, ale nemám dost sil otevřít. Začínám se dusit! Snažím se co nejvíc bušit pěstmi do dveří, ale zní to spíš jako tiché klepání. Už mám i chvílemi před očima černo. Opřu s o dveře a myslím na to že tohle už je asi konec. Snažím se ještě nadechnout... Marně! Nedokážu to! Rozkašlu se. Počkat to je krev co právě vidím na chodníku?! To ne oni už jsou skoro u mě!

,,Už neutečeš babe!"zasmějí se. Už jsou jen pár metrů ode mě. Tak to je konec! Sbohem světe! Najednou se, ale za mnou otevírají dveře a já cítím jak mě někdo vtahuje dovnitř. A pak už jen černo... 

,,Neeee!"vykřiknu do tmy. Pomalu se zkouším nadechnout. Uuuuf jde to! Už zase ta vzpomínka. Ta hrůzná vzpomínka, když mi bylo dvanáct a já dostala svůj první dýchací záchvat. Od té doby se to opakovalo jen dvakrát. Díkybohu, ale i tak to bylo hodně vážné. Skončila jsem v nemocnici, připojená na kyslík čtyři a dvacet hodin v kuse čtrnáct dní. Doufám že už se to nebude opakovat! Nikdy! Byly to bez pochyb nejhorší chvíle v mém životě. Diagnostikovali mi CHOPN, chronickou obstrukční plicní nemoc lehkého stádia. Ví o tom jen můj táta a tak trochu z části máma. Jinak o tom nikdo jiný neví a ani nechci, aby o tom někdo věděl! 

Ozve se lehké zaklepání na dveře a hned potom do mého pokoje vejde Harry. Rozhlédne se a když spatří, že žiju a dýchám, nahlas si oddychne. Vejde do pokoje a sedne si na kraj mé postele.

,,Slyšel jsem výkřik. Co se ti stalo tentokrát?"otáže se mě drze.

,,Nic na co bych potřebovala superhrdinu Hošanka."řeknu a předvedu pravou pózu superhrdiny.

,,Klidně můžu zase odletět, Dívko s objednávkou." řekne hravě.

,,Né, zůstaneš tu prosím se mnou, nechci být sama!"řeknu poraženě. Podívá se na mě vlídným pohledem a oči mu zazáří.

,,Vždycky." šeptne spíše pro sebe. Opravdu to řekl?? Rozhodnu se to ignorovat. Udělám mu u sebe místo. Lehá si ke mě a já se k němu malilinko přiblížím, ale jen malilinko! Ležíme na zádech, ruce máme oba složené na hrudi a koukáme do stropu.

,,Spi ať máš na zítřek dost síly."zamumlá najednou nade mnou.

,,Proč? Kam půjdeme?"začnu se vyptávat zvědavě.

,,Uvidíš!"usměje se.

,,Hošánku..."řeknu a zvednu se abych mu viděla do obličeje. Usmívá se. ,,Okamžitě to vyklop!"fláknu ho polštářem.

,,Ne!"začne zase hned ,,Nech se překvapit! Myslím, ale že by se ti to mohlo líbit."usměje se blaženě, pak se otočí na bok a spokojeně usíná. Trhnutím se otočím taky k němu zády. Přemýšlím co by to mohlo být. Má se mi to líbit?? Doufej že se mi to bude líbit, doufej, protože jinak jsi mrtvej Stylesi!! Pak už přestávám vnímat a okamžitě usínám...

Probouzím se bouchnutím domovních dveří. Otočím se Harry už vedle mě není. Podívám se na hodiny. Je osm! Je osm?! Budíte mě v osm když mám volno?! Dneska budu vraždit! Pokud mě nevytáhnete někam kde by se mi to mohlo líbit v tom případě dnes do kriminálu nepůjdu. Neochotně, opravdu neochotně jsem vstala z mojí měkkoučké postele. Ovane mě chlad. Zabiju vás!! Obmotám kolem sebe peřinu a vyjdu z pokoje. Na chodbě uslyším hlasy, co mi v pokoji připadaly jako tlumené hučení. Dojdu až ke schodům a tam se zastavím.

,,Jděte jí už někdo vzbudit."řekne někdo. Myslím že to byl Niall a z jeho huhlavého hlasu předpokládám že měl v puse jídlo.

,,No jo já jdu."slyším pro změnu Liamův hlas. Už je dole u schodů když v to mě uvidí jak na něj civím zabalená v peřině.

,,Tak už nemusím!"křikne směrem k obýváku a já kolem něj mezitím projdu. On mě následuje.

,,Aaaa tak už jsi vzhůru."usměje se na mě Niall. Teprve teď si všímám všemožných táců s jídlem na stole. ,,Na co máš chuť?"zeptá se znova.

,,Mám chuť vraždit!"prsknu a fláknu sebou na gauč vedle Zayna.

,,Soucítím s tebou."řekne Zayn a položí si ruku na srdce.

,,Kdo tohle zatraceně brzký ranní vstávání zorganizoval?!"zeptám se vyjeveně.

,,Louis."zasměje se. Nakloním se k němu.

,,Spácháš se mnou atentát?"zeptám se řeknu s úšklebkem.

,,Počítej se mnou."řekne a taky se začne smát. Natavím pěst, on taky a pak s nimi o sebe drcneme a smějeme se dál. V tom do obýváku vtrhne Louis.

,,Jak to že ještě nejsi oblečená?!"zeptá se vyjeveně.

,,Proč bych měla být?"taky se zeptám s ironickým úsměvem na tváři.

,,Protože za dvě minuty odjíždíme, do nahrávacího studia!"řekne brácha s úsměvem...