Být či nebýt (s) upírem

Kapitola druhá

„Moula je prostě nejlepší!" rozhodla Lucka.

„Víc než můj bratr?" šeptla jsem jí do ucha a vysloužila si loket do břicha.

„Nerad vás opouštím, dámy, ale jede mi autobus. Tak zatím!" obejme nás Tom postupně a utíká na zastávku.

„Brácha už je tady, tak já půjdu," mrknu.

„Nemohli byste mě odvést? Autobus mi jede až za dvacet minut..." poví Lucka.

„Dobře. A co ty, Táňo?"

„Každou chvíli tady bude mamka," mrkne.

Poté se rozloučíme a s Luckou jdeme k autu bráchy. Ví, kde Lucka bydlí a tak bez zbytečných řečí vyjíždíme.

-----------------------------

Už bude půlnoc, ale já stále nemůžu spát, proto si píšu s Tomem nebo projíždím Facebook. Na chodbě uslyším kroky a zpozorním. Zastaví se u mých dveří, pomalu schovám mobil pod peřinu, a když zaslechnu, jak se otvírají dveře, zavřu oči a dělám, že spím.

„Ségra, vím, že nespíš," uslyším bráchův hlas a otevřu oči. „Je úplněk, v tuhle dobu hodně lidí nemůže spát, tak jako my."

„Aha," uculila jsem se.

„Sundala sis čočky?"

„Sakra!" vykřikla jsem a šla si je honem sundat. „Jsem zvyklá nosit brýle," ospravedlnila jsem se.

„A proč je nenosíš?" ušklíbl se

„Ani nevím," zasmála jsem se.

„Nezahrajem si karty?"

„Tak jo. Jsou ve třetím šuplíku."

---------------------------

S Kubou jsme ty karty hráli až do půl druhé ráno. Proto jsem asi vstala až v jedenáct a rovnou se na nějakou snídani vykašlala. Brácha se začal smát, že bych si měla pomalu začít zvykat. Když jsem do sebe naházela celý řízek, tak jsem se svalila na postel. Možná bych zas usla, jsem strašně línej člověk, ale vyrušilo mě pípnutí Messengeru.

Lucy: Čau Báro, máš čas?

Já: Jo jasně, proč?

Lucy: Nemohla bych přijít k Vám?

Já: Za mnou nebo bráchou?

Lucy: Nech toho. Tak můžu?

Já: Jasně, tak ve tři tady buď.

Lucy: Nejsem ty, abych chodila pozdě.

Na tuhle zprávu už neodepisuju. Natáhla jsem se pro notebook a pustila si Stmívání. Když to skončilo, měla jsem ještě půl hodiny, než přijde. Tak jsem vzala ze spíže minerálku a tu spolu se skleničkami odnesla do pokoje. Do misky jsem umyla hroznové víno a na talíř nakrájela sýr.

„Kubo, běž otevřít!" zakřičela jsem po zazvonění zvonku. Měla jsem plné ruce toho jídla.

„Čauki!" vletěla do pokoje Lucka.

„Ahoj. Tak, co chceš dělat?"

„Nevím," pokrčila rameny a hodila si do pusy kousek sýra.

„Takže jsi vážně přišla jen proto, abys viděla bráchu. Což se stalo, takže můžeš odejít," svraštila jsem obočí.

„No dobré. Pustíme si film?" protočila očima.

„Jaký?" zeptala jsem se mezitím, co jsem rozjížděla stránku s filmy.

„Twilight?"

„Na to jsem se dneska dívala," pousmála jsem se.

„To je fuk... Nový Měsíc?"

„Ok," přikývla jsem.

„Myslíš, že ten dar Jane vážně tolik bolí?" zvedla obočí v momentě, kdy Jane mučila Edwarda.

„Je to jen film," usmála jsem se. „Ale asi jo, jestli to bereš takhle."

„Nikdy bych to nechtěla zažít," zavrtěla hlavou, až se její světlé kadeře svezly do očí.

„Taky, že to nikdy nezažiješ," zasmála jsem se.

Po skončení jsme si ještě chvíli povídaly a o půl šesté už musela jít domů. V šest jsem si šla hodit vanu, ve které jsem vydržela až do půl sedmé. Potom jsem se navečeřela a rozhodla se pustit si film. Zatmění. Jsem lenoch a milovník upírů.

„Ségra?"

„Hm."

„Lucka má v pondělí stejně hodin jako ty?"

„Jo, proč?" zvedla jsem pohled od zapínání DVD.

„Jestli by nechtěla hodit domů," uculil se.

„Ty mi balíš kámošku!" dala jsem ruce v bok.

„Nebalím!"

„Ale balíš! Je mi to ale totálně jedno. Slušelo by vám to," řeknu a otočím se na televizi, abych si to mohla pustit.

„A nedívala ses na Twilight dneska?"

„To ale byly první dva díly. Tohle je Zatmění," vysvětlila jsem.

„Je to furt stejné. Bella miluje Edwarda, Edward miluje Bellu. On ji opustí; o ni se začne zajímat vlk; nakonec budou žít šťastně až do smrti... Nezapomeň si večer sundat čočky," připomenul a potom už zmizel.

Film skončil a já stále nemohla usnout. Vzala jsem si proto mobil a začala si psát s Tomášem. Když jsem se přistihla, že už skoro spím tak jsem se posadila a pohlédla na hodiny na protější stěně. Neptejte se mě, proč se nepodívám na mobil, když jej mám v ruce. Tohle je prostě moje logika.

„Vidím nějak dobře," šeptla jsem si pro sebe, když jsem okamžitě zaostřila na ručičky, které ukazovaly půl jedenácté. „Ty čočky!" zavrčela jsem si.

I tak se mi nechtělo vylézt z postele. Spím v kraťasech a tílku - úplně normální na konci ledna - a postel je příjemně vyhřátá. Mobilem si házím z jedné ruky do druhé a pozoruju vteřinovou ručičku, jež obíhá hodiny.

Najednou se od těch hodin pokojem rozlije oslnivé, bílé světlo. Přirovnala bych to k náhlému svítání. Pod náporem zavírám oči a cítím zvláštní tlak...