Být či nebýt (s) upírem

Kapitola sedmá

--Bára—

„Tak takhle to dál nejde!" dala si Jane ruce v bok.

„Co jak nejde?" pozvedla jsem opatrně obočí.

„Jsi tady třetí den a pořád chodíš v jednom a tom samém. Už ani ty čočky nenosíš a můj bratr si z tebe dělá srandu, když něco nevidíš."

„Tak špatně na tom nejsem," bránila jsem se.

„Ne! Jen jsi včera málem vrazila do nástěnného svícnu," vyprskl Alec smíchy.

„Tak promiň! Ale v mém domě to vážně nemáme!" rozhodila jsem rukama.

„Prostě jdeme dneska na nákupy a hotovo! Bůh ví, jak dlouho tady budeš, takže další oblečení potřebuješ," rozhodla Jane. Aleca smích přešel a byl tichý jako pěna. „Bratře, ty nás tam odvezeš."

„Jane, určitě má pro mě Aro práci," začal si vymýšlet.

„Ne, to nemám, Alecu," ozval se hlas ode dveří a oba se napřímili. Já jsem trochu ztuhla a kousla se do rtu. „Myslím si, že je od tebe, Jane, pěkné, že se staráš o našeho hosta." Po těchto slovech odešel.

------------------------------------

„Takže... první jdeme vyřídit brýle," rozhodla Jane, když jsme vyjely výtahem do prvního patra v nějakém velkém nákupním centru kousek za Volterrou s italským názvem.

„Díky," mrkla jsem.

Po brýlích, které si mám vyzvednout zítra, se rozhodla mi nakoupit hygienu. Kartáč na vlasy, šampón, kartáček na zuby... A pak přišly na řadu trika. Prý musíme jít postupně, abychom na něco nezapomněly. No a první na řadě byla vrchní část oblečení.

Jane mi vybrala dvě černé tílka, já bílé se znakem hippie a potom ještě jedno potištěné anglickou vlajkou. Dále přišly na řadu trika s krátkým rukávem. Moje blonďatá průvodkyně jaksi prosazuje oblečení bez potisku, což já moc nesdílím. Takže čistě bílé a šedé mi vybrala ona. Maskáčové a světle modré s nápisem I'm hungry a tmavě modré s žirafou jsem si vybrala já. Nad tím nápisem jen pokroutila hlavou. Trička s dlouhým rukávem mi koupila mezitím, co jsem si zkoušela v kabince to s tou žirafou, a jelikož je v Itálii horko, tak mi dvě musí stačit. Čili spokojená musím být s béžovým a tmavě zeleným. Jedna černá mikina a lehká černá bunda.

„Jane! Musím si sednout!"

„To snad nemyslíš vážně?! Ještě musíme koupit kalhoty, boty, ponožky a spodní prádlo," zamračila se, když počítala na prstech.

„Nemám takovou výdrž jako ty," pousmála jsem se.

„Dobře... Zajdeme koupit kalhoty a potom si půjdeme sednout třeba do kavárny," mrkla.

„Kávu nepiju," zamračila jsem se.

„Tak si dáš čaj!" popadla mě za ruku a někam táhla.

V riflích jsme si naštěstí celkem sedly. Mám jedny černé, jedny normální modré a tajně jsem přihodila ještě roztrhané na kolenou, které mi zatrhla. Když to zjistila, tak řekla, že si koupím i tu sukni. Upřímně? Kdo by měl odvahu Jane odporovat, že? Pak jsem si koupila šedé a bílé tepláky, černé a modré legíny. Dvoje riflové kraťasy (jedny s vysokým pasem) a potom i dvoje látkové- zelené a světle růžové.

„Nemůžeme zbytek nechat na zítra?" povzdychla jsem si a upila z hrnku čaje.

„Ne," okamžitě to zamítla.

„Stejně tady musíme pro ty brýle," připomněla jsem. „A já už další tašky asi neunesu."

„Jsme dvě a já toho unesu hodně," usmála se.

Koutkem oka jsem zahlédla skupinku asi pěti kluků, jak nás pozorují. Můžou být staří stejně tak jako já. Snažila jsem se nevěnovat jim pozornost a raději se dívala na Jane, která si přirozenou barvu očí překryla tmavě hnědýma čočkama.

„Jane... proč se na nás dívají?" sykla jsem na ni.

Ta se s úsměvem otočila na kluky a v rychlosti si je prohlédla a potom se mírně zamračila, takže se od nás skupinka otočila zády. „Asi jim připadáš sexy."

„Nebo ty co?" zasmála jsem se. „To tvůj druh je dokonalé vábidlo na lidi."

„Vábíme je, ale zároveň odháníme."

Když jsem dopila, tak jsme se zvedly a zamířily k nějaké obuvi. Prosadila jsem si černé tenisky a žabky s letním motivem. Potom mi ještě přinesla bílé lodičky s mini podpatkem. Překvapivě výběr bot byl asi nejrychlejší. Teď mě táhla pro zbytek věcí: spodní prádlo, a nějaké ponožky či silonky.

Rychlejším krokem jsme procházely kolem výloh, ale neměla jsem čas některé z nich věnovat moc času, jinak bych asi určitě do někoho vrazila. Před náma byla ta skupina kluků, kteří nás pozorovali předtím. Když jsme kolem nich procházeli, začali hvízdat a jeden z nich dokonce pleskl Jane přes zadek.

„Pojďte sem, kočky!" zavolal na nás mezitím jeden z nich

Jane se zastavila a vrazila mi tašky do rukou, až mi málem spadly, a vydala se ke skupince. Zvědavě jsem se otočila. Usmívali se jako největší bossové a mysleli si, že mají vyhráno. Tak to neznáte Jane! Sotva k nim přišla, tak blonďákovi, který ji pleskl, vrazila facku a to pořádnou, že druhou dostal o zem.

„Můžeme jít!" převzala si ode mě tašky a jako by se nic nestalo, šla dál.

Já se ještě otočila na ty kluky s pobaveným úsměvem. Sbíral se ze země a líčko mu začínalo červenat. Dva jeho kumpáni se za námi s otevřenou pusou dívali a zbytek se blonďáka na něco vyptával.

------------------------------

„No kde jste?!" zaječel Alec. „Už jsem chtěl nahlásit zmizení!"

„Nekecej a radši nám pomoz!" zavrčela na něj Jane, když se ani jedné z nás nedařilo otevřít kufr.

Její bratr se teda uráčil vystoupit z auta, ale jakmile nás viděl, málem to s ním seklo. „To jste vykradly celý obchod?!" Touhle větou mi připomínal mého bratra, když jsem přijela s mamkou z nákupu. Nesnáším nákupy, takže musel jet vždycky někdo se mnou, jinak bych si koupila tak maximálně triko o tři čísla menší.

Jak jsme tak skládali ty tašky do kufru, tak se Jane prudce otočila.

„Co se děje?" zeptala jsem se trochu vystrašeně.

„Ty to vlastně necítíš... To jsou ti kluci, jejichž šéfovi jsem vlepila," odpověděla.

Opravdu. Ani ne za tři sekundy se zpoza auta vynořili ti kluci, tomu jednomu ta tvář pořádně napuchla.

„Komu jsi vlepila?" zhrozil se Alec.

„Myslím, že by sis měl svou sestřičku hlídat, má nápadníky," šeptla jsem mu do ucha.

Ti kluci si nás všimli a opět začali s prohlížením. Černovlásek na nás dokonce mrkl.

Jane se ušklíbla. „Bolest," šeptla. Chlapec s černými vlasy ležérně přehozenými na jednu stranu, jen na nás mrkal, se okamžitě sesunul k zemi.

„To stačí, Jane!" vykřikla jsem.

Povzdechla si a nechala toho. Strčila poslední tašku do kufru a ten potom zavřela. Oba nastoupili do auta jako by se nic nestalo, ale já z toho byla trochu mimo.

Jsem doma! Přežila jsem ustavičné řvaní děcek - jsem živá a zdravá! Ani nevíte, jak mi chyběl osobní klid 😊.
Jelikož jsem teď týden nevydávala, pošlu vám ještě dnes jednu kapitolu, ať se někam posuneme 😉.
Webi 😘