Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtyřicátá druhá

„Víš, dřív si někteří o tobě mysleli, že jsi namyšlená. Takoví, jako já, co vypadají jako úplné nuly. Pomlouvali jsme tě a většina po té, cos zmizela, měla výčitky. Jenže když ses objevila a chovala se tak divně, tak si mysleli, že chceš být zase jen zajímavá."

„Co sis myslel ty?"

„Že jsi ta holka z lepší rodiny, co se obklopuje jen těmi lepšími. Ale potom jsem o tebe dostal strach. Jsi prvačka, stejně jako já, ale zná tě celá škola. Jsi oblíbená a já se bál, když jsi zmizela, a bojím se i teď."

„Nikdy jsem nechtěla být oblíbená, prostě se to stalo samo," povzdechla jsem si. „Je mi líto, že to tak vypadalo, doopravdy by mi stačil pouze klid a být jen s Luckou, Táňou, Tomem a někdy i Jakubem. Ale oblíbená jsem BYLA."

„Je fakt, že teď se ti mnoho lidí posmívá. Jsou to pitomci. Když se provalilo to o Tomovi, tak jsem pochopil, že nejsi taková. Vlastně, jsem rád, že jsem dostal šanci tě poznat," usmál se a nervózně si zatahal za dred.

„Já taky. Chceš říct něco vtipného? Možná vtipného?" opravila jsem se. „Někteří z těch upírů nevěděli, kde leží Česko. Až když jsem zmínila Zemi koruny české, tak pochopili. A částečný důvod toho, proč jsem se ptala na Karlštejn, byl, že Demetri se s Karlem IV. setkal. Chtěla jsem vědět, jak to tam vypadá."

„Božínku," zavrtěl hlavou. „Nejmocnější upíři, snad i lídři světa, a neznají současné rozestavění Evropy?"

„Co se dá dělat," pokrčila jsem rameny a chtěla šáhnout pro další kousek čokolády.

„Vypadá to, že už jsme ji snědli," zasmál se Sebastian, když jsem do rukou uchopila jen papír. „Příště klidně přinesu další, teď už bych ale asi měl jít."

„No a kdy přijdeš?"

„Pokusím se co nejdřív, ale to víš... škola."

„Jasně, chápu."

„Tak se drž." Usmál se. Do kuličky zmuchlal obal od čokolády a odešel.

Opět jsem osaměla. I když teď jsem cítila, že něco přece jen mám. Duši? Dobrý pocit? Částečně plný žaludek? Něco to ale bylo. A mě hlavou proběhla myšlenka. Začínám se uzdravovat?

Někdo zaklepal na dveře a po mém vyzvání vstoupil. Byla to moje doktorka. Usmívala se a přisedla si na židli k mé posteli.

„Už jsem jej viděla odcházet," nadhodila.

„Ano, on na rozdíl ode mě musí plnit povinnosti do školy," pokrčila jsem rameny a lehce se usmála.

„Nechci tě nijak strašit, ale jsi si vědoma, že budeš muset tento ročník opakovat?"

„Samozřejmě. Již od prvního dne," kývla jsem.

„Jsem ráda, že se za tebou ten milý hoch stavil. Jistě byl příjemné rozptýlení. Mohla bych se zeptat na jeho jméno?"

„Sebastian, ale dál nevím."

„Když jsem tě tak dneska viděla, napadla mě jedna věc. Už jsem o tom uvažovala dřív, ale jelikož jsi téměř s nikým nekomunikovala, bylo by to zbytečné. Ale nyní by to snad šlo. Skupinová terapie."

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad," zavrtěla jsem hlavou. „Chovám se jako normální člověk jen jeden den."

„Ano, ale i ten den může být rozhodující," usmála se. „Do skupiny bys chodila každou neděli. V úterý a čtvrtek bych za tebou chodila já."

„Zkusit to můžeme, ale nic neslibuju." Pokrčila jsem rameny a lehla si pod deku.

---------------------------------------

Seděla jsem ve společenské místnosti na dřevěné židli. V noci se dobrá nálada vytratila, takže by mi Jakub teď řekl, že se tvářím jako kakabus. Jednu nohu jsem měla položenou na stehnu té druhé, podsunutou pánev, ruce zkřížené na prsou a hlavu sklopenou.

V kroužku seděly ještě čtyři další holky. Jedna vypadala celkem v pořádku. Seděla rovně s širokým úsměvem na rtech a hrála si se svými vlasy. Ostatní seděly tak, že to vypadalo, že jsou v nějaké malé krabici. Zatímco jejich výrazy byly smutné a bezradné, ten můj byl naštvaný. Nadávala jsem si, jak jsem jen mohla na tohle přistoupit.

„Dámy, myslím, že bychom mohly začít," prohlásila doktorka s modrým rolákem v riflích a doktorském plášti. „Chtěla bych mezi námi přivítat nováčka: Báru Linhartovou. Co kdybys nám o sobě něco řekla?"

Zvedla jsem k ní oči. Já nechci mluvit. Jenže ty pohledy co se na mě upíraly, jakoby mě propalovaly a mě začínala svědit kůže. Povzdechla jsem si. „Jsem modrooká blondýnka, která se narodila v Praze. Chodila jsem do prvního ročníku na střední školu."

„Spíš by nás ale asi zajímalo, proč jsi tady," pobídla mě.

„Protože lidé zanevřeli na zázraky."

„Dobře. Představte se jí, holky. Katy, začneš?"

Ta usměvavá černovláska přikývla a ještě víc se narovnala. „Jmenuju se Kateřina, ale všichni mi říkají Katy. Pocházím z Ústí, ale v deseti jsme se přestěhovali do Prahy. Ve čtrnácti jsem propadla anorexii a skončila tady. Moc mi pomohli a já se za týden vracím domů."

„Eva. Jsem tu kvůli sebepoškozování." Dívka se skoro bílými vlasy před sebe natáhla ruku, kde se značilo několik nepěkných jizev.

„Tereza. Viděla jsem věci, co se nestaly. Příklad: Na oslavách mě začal sestřin přítel osahávat. Realita ovšem byla taková, že se mě jenom ptal, jaký jsem měla den. A bylo toho víc."

„Anna. Bulimie. Jsem tady jen dva měsíce."

„Povězte mi, jak jste se cítily včera. Co jste dělaly, byla u vás nějaká návštěva a tak. Chci vědět všechno," pobídla je doktorka. „Evo, začni."

Neochotně, ale mluvila. Všichni ji poslouchali, až na mě. Proč bych měla poslouchat vylévaní srdce někoho, koho vůbec neznám? Zbytečné. Celé tohle sezení je naprostá ztráta času.

Spíš jsem byla ponořená do vlastních myšlenek. A to už se mi nestalo pěkně dlouho, aspoň myslím. Ale tentokrát to byly jiný typ myšlenek. Viděla jsem lidskou ruku s řeznými ranami na předloktí, ze kterých srší proudy krve. Lidskou postavu vyhublou na kost. A v uších mi zněl příšerný jekot. Jekot, který se postupem času rozléhal, jako by šel slyšet z chodby. Čím dál více se to podobalo jekotu Volterrských obětí.

Cítila jsem, jak zrychleně dýchám, zarývám nehty do dřeva židle, klepu se a tisknu víčka co nejvíce k sobě. Aby toho nebylo málo, jeden nehet se mi pravděpodobně zlomil.

„Báro?" Ucítila jsem na koleni dotyk. Škubla jsem sebou a ruce mi instinktivně vylétly ke krku. Bylo to, jako bych se probrala z transu. Přede mnou klečela doktorka a konejšivě mne hladila po koleni.

Porozhlédla jsem se po ostatních. Všechny mě pozorovaly s překvapením a vyděšením lesknoucím se v očích. Cítila jsem se ještě hůř než ráno. Bylo to tím, že jsem okusila sladkou chuť radosti a nezabývala se svými záchvaty. Ale ty se teď vracely, a jelikož se rychleji zvyká na příjemné věci, tělo nudu panující tady prostě vypnulo a podstrčilo mi tamty děsivé myšlenky.

„Pro dnešek mám dost," vyhrkla jsem a co nejrychleji opustila tuto místnost.