Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šedesátá první

S Arem jsme ještě stáli v komnatách Didyme a nevěděli, co říci. Dosud mě neopustily pocity, které zažívala Didyme.

„Je skutečně možné, že na nějakém místě nyní žije a nenávidí mne," prolomil Aro ticho.

Nemohla jsem odpovědět. Pravda by mu nepomohla, lež by jej rozhořčila. Mohla jsem si to jen myslet. Taky bych tě nenáviděla.

„Svět je šílenější než jsem si myslel. Měli bychom se vrátit, pravděpodobně nás hledají."

Vyšli jsme z komnat. Aro se zdržel zamykáním, ale já šla chodbou rovnou do pokoje. Cítila jsem se napjatá, stále mi v hlavě odeznívala vzpomínka uvězněná v tom pokoji. Málem jsem přehlédla Demetriho sedícího na židli.

„Kde jsi byla tak dlouho?" spustil okamžitě.

Plácla jsem sebou do postele, neměla jsem náladu na hádky. „Vždyť to víš. S Arem."

„U něj v pracovně jste nebyli. Dostal jsem strach, že tě vážně zabil."

„Šli jsme se projít. Ale ty si vážně myslíš, že je tak neomalený? Ano, pila jsem zvířecí krev; ne, není to hrdelní zločin, není to zločin. Ano, mám zvláštní dar; ne, nevíme, jak široký je jeho rozsah." Posadila jsem se a přes místnost pohlédla do jeho nádherných rudých očí. „Nemusíš mít o mě takový strach."

„Ale já jej mám, Báro. Díky mě jsi upír, takže cítím zodpovědnost."

Chtěla jsem jen přejít doprostřed místnosti, ale mé nově upírské smysly mě rychle přenesly až k Demetrimu. Překvapením jsem otevřela pusu. „Promiň, zdá se, že to ještě nemám pod kontrolou."

„Budeš se muset učit. Ovládat svou žízeň, rychlost..." vstal a pohladil mě po tváři. „Pomůžu ti, neboj."

„Nebojím se."

„Ovšemže ne," zasmál se. „Ty se totiž nebojíš ničeho."

Nahnul se ke mně, až naše rty byly vzdáleny jen pár milimetrů. Podívala jsem se do jeho očí, které byly zaměřeny na mé rty, ale po chvíli se zvedly s otázkou. Nechala jsem víčka klesnout a políbila jej. Pomalu jsme se líbali, užívali si přítomnost jeden druhého. Chtěla jsem udělat pár kroků blíž k němu, ale opět jsem neovládla své schopnosti a dostala nás až na postel.

„Sakra," zanadávala jsem a posadila se.

„Tak tohle bude ještě sranda," pronesl Demetri a opět se ke mně nahnul.

Líbal mě, hladil po těle a já se mu oddávala. Bylo mi skvěle. Ani jsem se nepozastavila nad tím, když mi sundal triko...

----------------

Leželi jsme vedle sebe pod dekou. Hladil mě ve vlasech a já si se zavřenýma očima užívala jeho přítomnost. Tahle sladká chvilka měla ale skončit, když se bez varování otevřely dveře.

„Tak tohle je gól," zaslechla jsem Alecův hlas a překvapeně se nadechla. „Nenapadlo by mě, že tohle uvidím. Jane!"

„Já tě zabiju," zavrčel Demetri, to už ale v pokoji stála i Jane.

„Alecu!" vyhrkla. „Tos mě volal... Bože, pojď pryč. A ty, Báro, za deset minut na chodbě."

Demetri zavrčel něco o tom, že ho jednou zabije, ale já už se zvedla a počala se oblékat. Oblékla jsem na sebe černé rifle a natahovala se na věšák pro šedou košili. Bohužel ani teď se mi to nepovedlo podle plánu. Stáhla jsem jí z ramínka rychleji a prudčeji, než by mělo být normální, takže jsem v ruce držela jen roztržený hadr. Naštvaně jsem stiskla zuby a odhodila košili do rohu místnosti. Vytáhla jsem proto raději černé obyčejné triko a vydala se na chodbu, kde už stál Alec s Jane.