Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třetí

Otevřela jsem oči a to co jsem viděla, mi vyrazilo dech! Sedím na zemi v jakési kamenné chodbě a na holá stehna mi útočí chlad z podlahy. Ozvěna mi přinesla něčí hlasy. Honem jsem se schovala za sloup a čekala, až sem ti lidé dorazí.

„Tahle chodba je jedna z nejstarších a za chvíli si budete moct prohlédnout originální tapisérii z osmého století," oznámil hlas průvodkyně. Byl strašně okouzlující, skoro jako by zpívala.

Zapojila jsem se do davu. Většina lidí byla oblečená v letních věcech, čili bosá holka v růžových kraťasech a šedém tílku s nápisem I'm sleep nebudila pozornost... Čím dál jsem chodbou procházela, tím víc mi připadala povědomá, stejně jako hlas průvodkyně. Přes tu masu lidí jsem zahlédla pouze hnědé vlasy.

Když nám ukázala tu tapisérii, tak jsme z chodby vyšli. Přísahala bych, že jsem dostala menší infarkt. Chodba se totiž zvětšila a pár kroků od nás stál stůl s počítačem, za kterým seděla usměvavá plavovláska. Mé oči si už přivykly na šero, takže jsem poznala velké dveře vévodící konci chodby.

„No a naše výprava se blíží ke konci. Nyní Vás vezmu do takzvaného Velkého Sálu, což je naše poslední zastávka. Děkuji za pozornost a doufám, že se Vám zde líbilo."

Velký Sál. Tak to ne. Já nikam nejdu. Byla jsem připravena couvat, ale dav mě přinutil jít spolu s ním kupředu. A když jsem si všimla muže, který mě černýma očima propaloval, raději jsem splynula se zástupem.

Velké dveře se otevřely a my vstoupili do kulaté místnosti. Byla nádherná. Vysoký strop, malby na stěnách, antické sloupy... ale mou pozornost upoutaly půlkruhové schody, na jejichž vrchu stály trůny.

Srdce jsem cítila až v krku. Na těch trůnech seděly tři osoby s rudýma očima. Ne, ne, ne! Všechno je jen sen! Opakovala jsem si stále dokola. Najednou lidé kolem mě začali křičet, nevěděli co se děje. Já to však věděla až moc dobře. Omylem jsem přišla k Volturiům na oběd. Naproti mně se postavila blonďatá dívka - Jane. Její oči mě propalovaly skrz na skrz. Zapištěla jsem a pokusila se zdrhnout, avšak jsem vrazila do čehosi pevného. Felix.

Polkla jsem a podívala se do rudých očí, které si mne hladově prohlížely. Zkusila jsem jinou cestu, ale tu mi zastoupil Alec. Tak odsud se nedostanu.

„Tu si beru já!" uslyšela jsem za sebou hluboký hlas patřící Felixovi.

Rychle jsem se otočila. Pomalu ke mně přicházel a já otevřela ústa, jenže jekot se mi zadrhl v hrdle. Jednou rukou mě chytl za vlasy a zaklonil. Udělala jsem úplně zoufalý krok a proti upírovi bezúčinný. Bouchla jsem mu vší silou do hrudi. K mému překvapení zavrávoral.

Najednou se mi zatemnělo před očima a už jsem vnímala jen to, jak mé tělo dopadlo na ledovou zem...

-------------------------------------------------

Vzbudila jsem se, ale ještě jsem neotevřela oči. Vzpomněla jsem si na to, co se mi stalo.

Byl to jen sen. Nic jako upíři neexistuje. Kdyby ano, tak bych se teď nevzbudila. Teď se probudíš ve své posteli se zarudlýma očima, jelikož sis zase nesundala čočky.

Pomalu jsem odlepila víčka od sebe a hned je měla chuť zavřít. Místo toho, aby mě do očí udeřil můj bílý strop tak to udělal kamenný. Otočila jsem hlavou doleva.

„Demetri?" vyhrkla jsem nekontrolovatelně. Prvně jsem sice myslela, že je to Charlie Bewley, ale naštěstí si můj mozek spojil dvě a dvě dohromady, z čehož mi vyšlo, že určitě nemá rudé oči.

„Odkud znáš mé jméno?!" jeho zprvu starostlivý obličej se změnil v rozhněvaný a ve mně byla malá dušička. Srdce mi začalo zběsile bít a já se opatrně posadila.

„Tipla jsem si?"

Ušklíbl se. „Nejsem včerejší."

„Néé?" protáhla jsem s drzým úsměvem. Jenže když se zatvářil otráveně, tak jsem v myšlenkách mlátila hlavou o stěnu. Ty si prostě musíš dobírat krvežíznivého upíra, který tě každou chvíli nejspíš zabije, že?! řvala jsem na sebe. „Jaktože žiju?"

„Co tím myslíš?"

„Vím, že jste ty lidi zabili, tak proč ne mě?"

„My?"

Asi bych raději měla mlčet... ale jeho zvědavý a odhodlaný výraz mi radil opak. „No, vy..."

„Odkud znáš moje jméno? A teď už popravdě, jelikož mi s tebou dochází trpělivost."

„Z filmu," pípla jsem. Jeho obočí vylétlo vzhůru. „Jsi Demetri Volturi, tři tisíc let starý upír přeměněný zhruba v devatenácti, který žije v klanu vládnoucích upírů," pověděla jsem se zavřenýma očima a čekala jeho tesáky na krku. Když se asi pět minut nic nedělo, tak jsem otevřela jedno oko. Hleděl na mne s pusou do kořán.

„Tohle mi budeš muset vysvětlit! A ne jen mě," řekl, když našel hlas. „Co ještě víš?"

„Přeměnil tě Amun... asi... a dar Chelsey zničil veškeré vazby s ním, čili jsi oddán Arovi."

„Skoro," kývl. „Stvořil mě Amun, to ses trefila, ale u Ara jsem dobrovolně. Dozvěděl se o mém daru a dal mi na výběr, chtěl jsem být užitečný. Dlouho jsem se rozhodoval, přece jen vděčím Amunovi za to kdo jsem, ale Chelsea mi pomohla od něj lehčeji odejít."

Jasně, dobrovolně... Přikývla jsem a němě hleděla do stěny, zatímco si jeho karmínové oči prohlížely mou osobu s nohama u těla.

„Už se vzbudila?" Musím říct, že ve mně vzbudila větší respekt, než když jsem jí viděla ve filmu. Asi to bude i tím, že teď mi může jakkoliv ublížit. Blonďaté vlasy měla sepnuté v drdolu - ani vlásek neodstával -, jenž zdůrazňoval oválný, až nepřirozeně bledý obličej. Rudé oči jí zvýrazňovala černá linka a jemné stíny. Nezdálo se, že by měla na obličeji nějaký jiný make-up. Černé šaty byly určitě šity na míru a dosahovaly délky ke kolenům. Přes ruce měla svetýrek, na nohou silonky a černé baleríny. „Aro jí chce vidět."

Demetri se němě zvedl a šel, poznala jsem, že bych měla jít taky. Procházeli jsme chodbou, kterou jsem si postupem času vybavila z filmu i prohlídky této budovy. Srdce jsem cítila až v krku a párkrát zahlédla Demetriho vražedný pohled. Do bosých nohou mě jako ostří bodala ledová podlaha, díky čemuž jsem si uvědomila, že jsem stále v pyžamu skládajícího se z tílka a kraťasů.

Otevřely se masivní dveře a my vstoupili do Sálu, který znám líp než si oni myslí. Takže mě vůbec nevyděsily Felixovy kroky, když vycházel zpoza sloupu - jelikož tam stál i v Twilightu -, což jej trochu překvapilo. Taky jsem věděla, že Jane půjde rovnou ke svému bratru Alecovi, stojícímu pod trůnem Caiuse. Někde v půlce místnosti jsem se zastavila, což udělali i Felix s Demetrim postávající za mnou. Neodvážila jsem se na nikoho podívat a tak jsem poslušně, odevzdaně a pokorně sklopila hlavu - něco jako malá poklona.