Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtvrtá

„Piccolo..." uslyšela jsem jeho falešně starostlivý hlas. Nemám ani ponětí, co to slovo znamená, čili jsem nic nedělala. „Ty jsi plakala?" ucítím jeho přítomnost až moc blízko.

Pomalu jsem zvedla hlavu. Stál snad jenom tři kroky ode mě. „Ne," pověděla jsem. „Usla jsem s čočkami," rozvinu větu.

„Ach, piccolo," spráskne ruce.

Snažila jsem se mu do karmínových očí zastřených krémovou barvou dívat, ale nešlo to, takže jsem pohledy lítala po místnosti. Prohlížel si mě. Nečtu myšlenky, přesto vím na co myslí. Vydechla jsem a zvedla ruku před sebe spolu s pohledem přišpendleným k zemi. I tak jsem si všimla, jak překvapeně vykulil oči a pohlédl na Demetriho, který jen pokrčil rameny.

Potom jsem ucítila chlad na ruce. Nenapadlo by mě, že jsou až tak chladní. Jako byste šáhli na led. Trochu jsem se otřásla, ale to bylo vše. Zaujatě jsem pozorovala naše ruce. Ta má je opálená, zatímco ta jeho bílá jako papír.

„To je zvláštní... Nic nevidím," pronesl a pustil mou ruku.

Jak jako, že nic nevidíš? Copak jsem Bella nebo co?!

„Jak to myslíš, bratře?" zeptal se poměrně podrážděně Caius.

„Tak jak to říkám. Jane, drahoušku..." otočil se na upírku.

„Bolest," rozezněl se její hlas Sálem.

Čekala jsem, až se mým tělem roznese ten děsný pocit, až bolestně vykřiknu. Ale ani jedno z toho nepřišlo. Sálem se sice rozezněl výkřik, ale nepatřil mně. Ozval se za mnou a patřil Demetrimu. Otočila jsem se. Ležel na zemi zkroucený v křečích a vykřikoval. Aro pohotově zvedl ruku a Jane svůj dar stáhla, pozorovala jej s otevřenou pusou.

„Co to bylo?" vykulil oči Alec.

„Já... já nevím. Jako by tam nebyla. Ten dar prošel... jakoby skrz ni," vykoktala ze sebe.

„To jsem Bella?" zašeptala jsem pro sebe s úšklebkem. Následně jsem si dala v mysli pořádnou facku, jelikož mi nedošlo, že jsem v místnosti plné upírů, kteří mají sluch lepší než důchodové sousedky v Česku.

„Bella?" zvedl Aro obočí. „Jaká Bella?"

„Žádná," špitla jsem.

„Odpověz!" přikázal Caius a já vystrašeně polkla.

„Přece Bella Swanová, vy jí neznáte?"

„Měli bychom?" promluvil Marcus. Jeho hlas byl opravdu chraplavý.

Že by se přece jen film pletl? Němě jsem pokrčila rameny.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se Aro.

„Barbora Linhartová."

„Demetri..." natáhl k němu Aro ruku.

Pochopila jsem, že Aro chce zjistit, co všechno o mě Demetri ví. Když ruku pustil, tak se překvapeně podíval na mne.

„Sorprendente..." vydechl. „Ví o nás."

„Jak je to možné?" znejistěl Felix.

„Měla být mrtvá. Pravděpodobně jí to došlo," vyjádřila Jane svůj názor.

„Demetri, řekni nám, to co ti řekla."

„Znala mé jméno, přibližný věk, druh i mého stvořitele."

„Jak?!" vyhrkl Alec.

„Ví příliš mnoho," promluvil Caius. Došlo mi, kam tím míří. „Měli bychom jí zabít, už kvůli zákonu."

„Odkud jsi a jak ses sem dostala?" ignoroval Aro bratrovu poznámku, i když v mysli nad ní jistě přemýšlel.

„Nevím," sklopila jsem pohled.

„Ty nevíš, odkud jsi?" ušklíbl se Caius.

„To jo. Z Česka, ale nevím, jak jsem se sem dostala. V mém pokoji se objevila záře a potom jsem se ocitla tady," rozhodím bezmocně rukama.

„Víš, kde teď jsi?" optal se Marcus.

Tak to je něco! Marcus promluvil víc než jednu větu... a obě byly mířeny na mne! Kdybych tohle Lucce vyprávěla, neuvěřila by mi. Vlastně by mi nevěřila ani to, že jsem tady.

„Itálie. Volterra. Palazzo dei Priori. Velký Sál," odpověděla jsem s mezerami mezi slovy.

Alec uznale semkl rty a přikývl. „Co ještě víš?"

„Vím toho hodně."

„Víš, kdo jsem já?" ušklíbl se, ale po mé odpovědi mu úšklebek zmizel.

„Dvojče tvé sestry Jane," hodila jsem očima k ní. „Alec."

„Demetri, odveď ji zpět do té komnaty," přikázal Aro.