Být či nebýt (s) upírem

Kapitola dvacátá devátá

„Máme toho dost, Báro!" vyjel na mě taťka, jakmile vešel ke mně do pokoje po tom, co přišel z práce. „Volala mi paní Legerová, tvá učitelka dějepisu, říkala, že jsi dnes byla drzá."

„Jestli jako drzost bere opravování chybných faktů v jejím výkladě, tak ano," odvětila jsem bez rozmýšlení.

„Jsi doma dva dny a jsou s tebou větší problémy než za celých šestnáct let! Nepřerušuj mě!" zarazil mamku, když se nadechovala k protestům.

„A co mám dělat, vždyť mě každý bere jako blázna." A v tu chvíli jsem měla pocit, že mi mozek začíná vynechávat. Opět mě až nezdravě zaujala stěna a ztrácel se mi význam tátových slov a nakonec i slova samotná. Prostě jsem jen seděla a zírala. Zpět do reality mě vrátil až zvuk zvonku.

„Jdu otevřít!" houkl Kuba a už jsem slyšela překotný běh ze schodů, jehož závěrem bylo otevírání dveří. „Páni! Ahoj, Lucko a ostatní. Tak pojďte dál."

Několik lidí vyšlo schody a zastavili se až u mě v pokoji. Mezi dveřmi se tlačila Táňa, Lucka – na kterou se zamilovaně brácha usmíval - a Tomáš držící Bruna za ruku.

„Jsme rádi, že jste Báru přišli navštívit," usmála se na ně mamka a opustila s tátou místnost, do které se skupina nahrnula, a Kuba zavřel dveře.

„Rád tě vidím, Báro," kývl rozpačitě Bruno. Přikývla jsem na znamení, že jej slyším.

„Tak si sedněte," pobídl je Kuba a sám zakotvil na stole. Tom si sedl na židli u stolu a pod něj na zem jeho přítel, kterému položil ruce na ramena. Táňa s Luckou si našly místo na posteli vedle mě.

„Co měl znamenat dnešní děják?" ozval se po delším tichu Tomáš.

„Řekněme, že jsem trochu popředu."

„Báro, musíme se tě zeptat a ty nám pověz pravdu," začal Bruno velmi opatrným hlasem, „kde jsi byla?"

Ticho. Neměla jsem sílu odpovídat někomu, kdo mi nevěří. Chvíli se na mě koukali, ale pak to nevydrželi a uhnuli. Hlavou se mi honily vzpomínky na Volterru, a že to není výmysl – nemůže.

„Mohla bys aspoň předstírat, že nás posloucháš?" zvýšil Kuba hlas.

„Jsem Demetriho pěnice, piccolo," pootočila jsem tvář na Lucku.

„O čem je řeč?" zeptala se Táňa opatrně.

„Já vím," odtušila brunetka. „Ale tohle není..."

„Nevěříte mi, ale aspoň mě můžete chápat."

„V čem?" promnul si Kuba oči.

„Příklad. Co kdyby Bruno najednou zmizel, Tome? Nebo Lucka?"

„Bylo by mi... příšerně," vzdychl po chvíli Tomáš.

„Vidíte, a teď bych chtěla být sama." Lehla jsem si na postel a koukala do stropu. Koukala jsem do stropu, dokud poslední človíček neopustil tuto místnost.

Ležela jsem a ležela a ležela... Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, pod jejíž silou jsem se snažila zadržet slzy.

„Báro, večeře!" sotva jsem zaslechla mámin hlas z kuchyně. Nic, ignorovala jsem ji, tak jako okolní svět. „Hned," přišla do pokoje.

Mrtvolně automaticky jsem se zvedla a scházela schody. Jeden z nich pod mou váhou zaskřípal. Vzpomněla jsem si na tu bolest, kdy zaskřípal poprvé od Světla. Bolest, kdy jsem si uvědomila, že tu se mnou není. Zasedla jsem za stůl a koukala, jak se každý z mé rodiny láduje palačinkami.

„Tak jez," pobídl mě taťka.

„Nemám hlad."

„Ale no tak, sestřičko!"

Povzdechla jsem si a sáhla do misky pro jednu jahodu, kterou si normálně plním palačinky, a strčila jsem ji do pusy. Poté jsem se odsunula od stolu a odešla do pokoje. Oblékla jsem si pyžamo – ani jsem neměla chuť se jít umýt - a zalehla do peřin.

Je to, jakoby tvými žilami proudil oheň; bolest, jež si nedokážeš ani představit; kosti se ti spojují; křičíš... Nevnímáš svět okolo. Po celé tři dny zažíváš tuto bolest doprovázenou veškerými tvými vzpomínkami, i těmi, které si nemáš možnost pamatovat nebo které bys chtěla zapomenout. Jed zničí všechny vnitřnosti, spojí svaly a kosti, jako poslední útočí na srdce, které mění rytmus. Tehdy se ukáže, zda jsi trpěla zbytečně. Pokud ne, vnímáš věci, o kterých se ti ani nesnilo.

Jsme ledoví jako kus ledu... pevní jako skála... bledí jako papír, přesto se vyrovnáme diamantu... největší predátoři světa... otroci noci... silní jako nikdo... s pamětí větší než sloni... s krvežíznivostí... Jsme upíři.

Brečela jsem. Slzy ve velkém vytékaly z mých očí a smáčely polštář. Křičela jsem. Z úst se mi draly snad až nelidské zvuky. Házela jsem sebou. Prudce jsem se otáčela, propínala se. V pěstech jsem žmoulala prostěradlo i peřinu, zatínala jsem do ní nehty. Slyšela jsem, jak na mě někdo mluví, ale já se i tak snažila zachovat tento sen, tuto vzpomínku. I když to šíleně bolelo, držela jsem před sebou obraz i hlas Demetriho.

Bohužel jsem se probrala. Byla jsem úplně zpocená a nad skutečností, že tohle byl jen sen a ten už je taky pryč, jsem se rozvzlykala znovu, spustila další slaný vodopád. Mamka na mě něco mluvila, hladila mě po paži, chvíli i objímala, ale já nevnímala.

„Demetri... Demetri... Demetri..." opakovala jsem stále dokola.

Po několika minutách to vzdala a neochotně mě nechala samotnou, což jsem já vřele uvítala. Natáhla jsem se pro mobil a našla fotky nejvyšší upírské rodiny. Opět mé oči opustily hrachy slz. Nikdy bych nevěřila, jak se mi tato rodina dostala pod kůži.

Tu noc jsem už oči nezavřela. Nešlo to. Kdykoliv jsem to udělala, viděla jsem rudooké bytosti. Z pokoje jsem už nachystaná vylezla těsně před odjezdem do školy, aby mě nikdo nenutil snídat, stejně bych jim ji vrátila.