Být či nebýt (s) upírem

Kapitola dvacátá pátá

Ležela jsem na jeho hrudi a spokojeně nasávala chladnou vůni. Tato chvíle nepotřebovala slova, jen krásné ticho. Ticho, které rušil zpěv cikád tlumený oknem, avšak mému společníkovi to možná mohlo znít hlasitě. Ticho, které přerušovalo moje bijící srdce a dech. Ticho, jež bych byla schopna snášet do konce života.

Už jsem byla převlečená v pyžamu (ano, v tom, ve kterém jsem se tady objevila, ale Gianna mi ho vyprala, jelikož jsem si ho jednou u večeře polila mlékem) a chystala se usnout. Nešlo to. Brýle ležely na stole, ale já nemohla uchopit spánek. Místo toho jsem si prohlížela erb Volturi, který měl Demetri na krku. Přejížděla jsem prstem po velkém V a užívala si přítomnost upíra z jejich řad. On mě hladil po zádech a já cítila, že se usmívá.

„Víš, měl jsem chuť tě políbit už tolikrát, ale pokaždé jsem couvl. Tehdy, když ses zde objevila, mě tvé znalosti okouzlily. Když jsem zjistil, co ti dělala Heidi a co ještě mohla udělat, cítil jsem největší bezmoc na světě. Když jsi vtrhla do toho Sálu v přítomnosti Cullenů, byl jsem překvapen, to je slabé slovo... Ale pokaždé, jestliže jsem ti nablízku, svádím boj. Jedna má část tě chce zabít ale ta druhá..."

„Jsem tvoje pěnice," hlesla jsem.

„Co?"

„Ještě dělej, že nevíš, co to je," ušklíbla jsem se.

„Já to vím, ale odkud to víš ty?" pozvedl obočí.

„Bella je Edwardova pěnice. Jednou se ji pokusil vysvětlit, co k ní cítí a znělo to podobně tomu, co mi teď říkáš ty."

„Tvá chytrost mě nepřestane udivovat," pohladil mě po tváři. Chystal se mě opět políbit, ale...

Místnost zahalilo oslnivé světlo. Zavřela jsem oči, aby mi to nevypálilo zrak a pocítila zvláštní volnost, avšak v těle útlak. Záře začala mizet a já pod sebou ucítila tvrdší madraci postele. Otevřela jsem oči a výkřik údivu se mi zasekl v hrdle.

Seděla jsem v zatemnělém pokoji, i tak jsem rozeznala obrys stolu, skříně, komody... Vylétla jsem z postele a okamžitě rozsvítila lustr. Byla jsem u sebe v pokoji, v Praze. Hodiny udávaly čas půl jedenácté a vteřinová ručička rychle spěchala oběhnout další kolo. Čas byl stejný, jako když jsem zmizela. Že by se mi to jen zdálo?

Byla jsem... doma. Na místě, kde jsem strávila šestnáct let. Ale necítila jsem se doma. Co je to domov? Je to místo, kde jsou lidé, kterým můžete věřit; kteří vás ochrání; kteří vás znají lépe, než vy sám sebe. Ale já se nyní necítila doma. Nacházela jsem se mezi stěnami, kterým bych měla říkat domov.

Cítila jsem se jako cizinec. Všechno tak známé mi připadalo cizí. Rodina, které bych měla skočit do náruče, ale stýská se mi po jiné rodině. Po rodině, která i přes všechny své nedostatky, stáří a rozdílnost drží pohromadě a přijala někoho, kým opovrhuje.

Jsem sobec. Tam jsem měla být jídlo, ale přežila jsem, ostatní lidé takové štěstí neměli. Tady bych měla být šťastná a užívat si přítomnost Jakuba, mamky, taťky, Táni, Lucky, Toma... ale nemůžu. Jsem sobec...

Proč jsem se vrátila teď? Proč ne v době, kdy mne Heidi šikanovala, nebo kdy jsem byla ze všeho vyděšená a přála být si z celého srdce doma? Proč když jsem byla šťastná? Copak mi není souzeno být šťastná?

Proto jsem byla tak rozpolcená? Protože mé tělo se připravovalo na cestování dimenzemi? Jestli je to tak, dalo se tomu zabránit? Ano nebo ne? Příliš mnoho otázek, ale zoufale málo odpovědí.

Jestli jsem si předtím myslela, že mi něco chybí, něco mi chybí právě teď.

.......................................

Tímto uzavírám dnešní výdej kapitol a přináším důležitou zprávu. Zítra ráno odjíždím na dovolenou do Maďarska. Plán máme nabitý, takže pokud v tom hotelu chytnu WiFi, pokusím se něco vydat, ale chci vás psychicky připravit, že se může stát, že celý týden nevyjde nic 😏.
Webi 😘