Být či nebýt (s) upírem

Kapitola padesátá sedmá

Seděla jsem v pokoji a rozčesávala si vlasy. Krev z tváře jsem si okamžitě smyla a pošpiněné oblečení hodila na zem. Měla jsem na sobě pyžamo – šedé tílko a růžové kraťasy. Demetri před chvílí odešel, neřekl mi kam, jen prý musí něco zařídit. Odložila jsem kartáč a oči mi padly na mé brýle. Vzala jsem si je do ruky a zkusila si je přiložit k očím.

„Tohle už asi nebudu potřebovat," povzdechla jsem si, ale místo toho, abych je hodila do koše, schovala jsem si je do šuplíku u nočního stolku.

Náhle se otevřely dveře, objevila se v nich Jane s Alecem.

„Jane," vydechla jsem úlevně a skočila jí kolem krku. Nečekala to, takže zavrávorala, ale naštěstí se jí podařilo najít rovnováhu zpět, aby nespadla. Opatrně mi položila ruce na záda a tím si mě k sobě více přitiskla.

„Byl to dlouhý týden," promluvil Alec. „A jak se tak dívám na to oblečení... i dlouhá noc. Bez perverzností."

Pousmála jsem se.

„Tak jaký byl první lov?" optala se Jane a sedla si na postel. Stále nepouštěla mou ruku, takže jsem si musela sednout k ní.

„Divný. Ale nevím, co jsem čekala. Bylo lehčí zabít, než jsem si myslela, avšak zároveň těžší, než jsem si myslela..." Zaklonila jsem hlavu a povzdechla si. „Cítím se jinak. Tak zvláštně."

„Je pěkné vidět, že už jsi stejná jako my," pohladil mě po paži její bratr. „A ne jako třeba... Jakub – tak se jmenuje tvůj bratr, že?"

„Cože?"

„Máme jít za Arem. Ou, Jane, Alecu, nečekal jsem, že tady budete," povytáhl Demetri překvapením obočí.

„Chtěli jsme se na ní podívat. Nejsi jediný, kdo měl o ni strach," ušklíbla se Jane.

„Raději pojďme," zvedla jsem se. „Nechci Ara hned první den mého nového života naštvat."

Když jsem vešla do Sálu, zmocnil se mě zvláštní pocit. V tichosti si mě prohlíželi, cítila jsem se trochu jako papoušek v kleci, kterého můžete pozorovat v ZOO. Aro si mě prohlížel snad nejvíc a s největším zájmem. Až mi naskakovala husí kůže.

„No, čekal jsem, že to nepřežiješ," promluvil po chvíli. „Vítej zpět."

„Děkuji, Aro."

„Jaká byla tvá první zkušenost s krví?" optal se Caius.

„Matoucí. Nevím, co si mám myslet. Samotná její chuť je úžasná, ale to, že jsem někoho zabila, už tak úžasné není," zkousla jsem si ret a sklopila pohled.

„Mohl bych teď udělat jeden pokus?" roztáhl Aro rty v oslňujícím úsměvu, který mě donutil polknout, protože nevěstil nic dobrého. „Jane, zkus použít na Barboru svůj dar."

„Proč?" pozvedl Alec nechápavě obočí. „Vždyť víme, že je imunní."

„Teď už by naše měla být se vším všudy," obhajoval své myšlenkové pochody. „Jane..."

Ona se na mě podívala a polkla. „Omlouvám se," zavrtěla hlavou a již pevně řekla: „Bolest."

Mé tělo postihla hrozná bolest. Začala jsem nekontrolovatelně ječet a padla na kolena. Měla jsem pocit, že mi praská celé tělo. Choulila jsem se v klubíčku, občas jsem škubla v bolestné křeči rukou nebo nohou. Nevím, co bylo horší, zda proměna nebo tohle mučení. Během proměny se mi do kůže zarýval strach, že budu navždy v temnotě a bolesti, jenže teď jsem vnímala všechno.

Najednou vše ustalo. Bolest se z těla odplavovala a mé smysly opět začínaly fungovat. Zhluboka jsem dýchala, sípala a nabírala dojmu, že se každou chvíli rozbrečím.

„Mio Dio," žasl Aro.

„Jsi v pořádku?" pomohl mi na nohy ustaraný Demetri.

Ještě stále mi odeznívala bolest, ale přikývla jsem. „A-Aro, teď když víme, že na mě fungují vaše dary... chtěla bych ti něco ukázat."

Zablýsklo se mu v očích. Spolu s úsměvem před sebe natáhl ruku. Oddělila jsem se od Demetriho a přešla k Arovi, načež jsem svou ruku vložila do té jeho. Bylo zvláštní vidět, že naše kůže nese stejný odstín, i když se mi zdálo, že ta jeho je přeci jen světlejší. Najednou vše kolem mě zmizelo a přede mnou se promítala zamlžená scéna. Viděla jsem moře a pláž, na které si dívenka stavěla hrad z písku a zdobila jej chaluhami i mušlemi. Měla černé vlasy, malý nosík a opálenou pleť. Oblečená byla v lehkých šatech světle modré barvy a fialovým přepásáním pod prsy. Odněkud se vynořil chlapec vzhledově odpovídající mému věku. Dlouhé černé vlasy mu padaly na bílou tógu. V obličeji byl velmi podobný holčičce. Ta se na něj otočila a rozběhla se k němu. Jednalo se o Ara (mladšího, než jakého jej znám) a jeho sestru Didyme. Oba byli šťastní, opiti klidem a přítomností toho druhého.

Překvapeně jsem se od Ara odtrhla a položila si ruku na hrudník. Udiveně jsem na něj koukla.

„Viděla jsi něco?" zeptal se nejistě.

Němě jsem přikývla a polkla.

„Viděl jsem to, co se ti stalo v uličce s Demetrim. Až pozdě jsem si uvědomil, že se to může stát i teď," pravil odměřeně. „Viděl jsem to také."

„Ale nevím proč." Rázným krokem jsem přešla k Demetrimu a chytla jej za ruku. Zvedla jsem naše dlaně do vzduchu a ukázala na ně. „Teď se jej dotýkám a nic."

„Musíš ten dar dostat pod kontrolu, až tehdy budeš schopna jej ovládat."

„Omlouvám se, bratře, ale jsem trochu mimo," zamračil se Caius.

„Jde o to, bratře, že Barbora vládne očividně darem podobným tomu mému."

„Ou," ušklíbl se. „Zajímavé."

„Ani bych neřekla, je to vyčerpávající."

„Tak pojď do pokoje, je pravda, že pro dnešek toho musíš mít plné zuby," chytla mě Jane povzbudivě za paže. „Můžeme jít, Aro?"

„Ano, řekl bych, že ano. Pěknou noc, má milá novorozená," usmál se a otočil se čelem k trůnu.

V pokoji jsem se usadila na postel. Kousla jsem se do jazyka a přemítala. Pocit, který mě naplňoval, když jsem sála krev, byl neskutečný. Silný, takový jsem ještě nikdy nezažila. Ale stále je tu ta věc s tím zabíjením. Odmítám to přijmout. Jenže kladné dojmy přebíjí ty špatné a já musím přiznat, že když z té ženy odcházel život, cítila jsem se najednou všemocná, jako by všechno dění světa bylo v mých rukou. Tvořím hranici mezi životem a smrtí a určuji, koho nechám žít.

Zalekla jsem se nad těmi myšlenkami a zavrtěla hlavou.

„Báro? V pořádku?" chytl mě někdo za paži. Zvedla jsem pohled a usmála se do Demetriho tváře.

„Ano, jen jsem se krapet zamyslela," usmála jsem se.

„No a... jak to zvládáš?" optal se Alec. Nevšímal si káravého pohledu Jane a pokračoval: „Nestýská se ti po rodině? Protože když jsi tady byla, tak jsi pořád mluvila o svých přátelích a-"

„Alecu!" okřikl jej Felix. „Nevidíš, že Báru přivádíš do rozpaků?"

„Alecu, já... Já nevím, kdo je má rodina," podívala jsem se na něj zklamaně.