Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třicátá třetí

V noci jsem vůbec nespala a asi to na mě jde poznat, protože Tom málem dostal z mého vzezření infarkt. Bála jsem se zamhouřit oči, tak jsem jenom přemýšlela, vzpomínala. Mé smysly jsou již natolik otupené, že necítím únavu ani hlad. Trochu mě to i děsí.

Veškeré automatické činnosti jsou pro mne nutností. Jídlo strčím do úst jen tehdy, kdy žaludek škemrá a já jsem sotva schopná se vlivem křečí pohnout. Voda ze sprchy dopadá na mou kůži jen z důvodu, že se tak dobře přemýšlí a v tu chvíli mě nikdo neotravuje. Ani si nezapisuju ve škole látku a při písemce píšu to, na co si můj mozek vzpomene a občas se trefím. Už několikrát se mnou mluvila třídní, jednou jsem byla i v ředitelně, ale nic.

Mně samotné se mé chování příčí. Z pohledu dívky, jež jsem byla předtím, se sama sobě hnusím. Vždycky mi lidé, kteří se trápili kvůli lidem, zejména lásce, připadali divní. Nechápala jsem je. Pokud vás ta osoba milovala a opustila, nebyla ta pravá a vy s tím nic neuděláte. Jenže to mozek rozhoduje. Můj mozek prostě řekl, že už nebudu taková jako dřív. Ačkoliv se snažím být šťastná, nejde to. Mozek mi stále posílá vzpomínky a myšlenky na Volturiovy a nutí mi smutek a slzy.

Nepomáhá ani, když vidím, jak jsou ostatní kvůli mně smutní. Ale nedokážu s tím nic udělat. Jakoby mi někdo vypnul emoce, a jediná co mi nechal, by byl smutek pomalu přelívající se v depresi.

Páteční den strávený ve škole jsem nevnímala. Nějaký Brownův pohyb mi byl naprosto lhostejný. Stejně tak vlastnosti jakéhosi minerálu či původní obyvatelé Ameriky. Jediné, co mi stálo za alespoň chabé vnímání, byl pád Bastily.

„Byla zábava to pozorovat. S Alecem jsme se mohli potrhat smíchy. Měli jsme jít do Paříže zkontrolovat jednoho známého ve službách Jeho Veličenstva a strhlo se to v komedii. Ještě lepší potom bylo, když na závěr pochodovali s tou hlavou nabodnutou na kopí."

V té době mi Demetriho vyprávění nepřišlo tak zábavné, přestože do toho vložil několik opravdu vtipných situací, ale škodolibé. Teď se na to však dívám jinak. Prostě to tak bylo a oni mají jiný smysl pro humor.

Doma jsem se nechala přemluvit a hrála s Kubou karty, pokaždé mne porazil. Po nějaké době jsem jej taktně poslala pryč. Pustila jsem si scénu, kdy Jane ve třetím filmu mučí Felixe po čas sledování novorozených. Je to až obdivuhodné, jak taková na pohled jemná dívka dokáže ochromit statného muže. Zdání velmi klame, nikomu nevidíme pod kůži.

„Báro, obleč se a jedeme," vešla matka do pokoje.

„Kam?" Tahle informace mě opravdu překvapila. Doufala jsem v klidné odpoledne stráveném v mém vlastním mozku, mém vlastním světě.

„Máš sezení. Nezapomeň, že pan Lang je blízký přítel tvého táty, proto ti domluvil sezení na každý den, vyjma víkendů," usmála se a odešla.

Já tohle ale nesdílela. Řekla jsem mu vše, jak by mi to mělo pomoc? Touhle otázkou jsem se nevědomky zabírala celou cestu autem a následně i v čekárně, když si chtěl s mamkou promluvit o samotě ještě předtím, než se začne opět zajímat o mne.

Usedla jsem do křesla a dívala se mu do očí. Byl to smířený pohled.

„Tak jak se dnes máš?" usmál se.

„Ani nevím, tak jako poslední dobou pořád."

„Opravdu? Tvá mamka mi řekla, že zažíváš něco jako záchvaty. To podle tebe nestojí za zmínku?" povytáhl s úsměvem obočí.

„Vždyť o tom víte. Aspoň vás neobtěžuju a nehustím tu samou věc do vašeho mozku po druhé."

„Ale já chci znát tvůj pohled na věc. Jak to vnímáš ty, co u toho zažíváš, či co tomu předchází... Na tohle máš odpověď jen ty."

„Prostě se tam objevili a pak byli pryč," rozhodila jsem ruce. Do očí se mi draly slzy při vzpomínce na Heidi a všechny ostatní.

„Byli? Kdo oni?" zajímal se a něco zapisoval do sešitu na svých kolenech.

„Heidi s Caiem."

„Povíš mi k nim něco blíž?"

„Co bych měla? Heidi je bruneta a Caius blonďák," pokrčila jsem rameny.

„Prý často zmiňuješ jedno jméno..."

„Demetri," zašeptala jsem a v tu chvíli slaná voda přetekla a pomalu se lila po tvářích.

„Ano," pokýval opatrně hlavou a podal mi z krabičky kapesník, který jsem odmítla. „Zdá se, že v něm vidíš oporu. Popiš mi jej."

„Je zvláštní. Vlasy má světlé, ale to je tak vše, co vám mohu říct. Musel byste jej znát alespoň z fotky..."

„A máš nějakou?" Neochotně jsem vytáhla z kapsy mobil a našla fotku, na které byli vyšší členové rodu Volturi. Usmála jsem se na Jane s ostatními a ukázala prstem na Demetriho. „Zkus mi toho muže nějak popsat."

„Je velmi starý, i když se to nezdá, starostlivý a milý - i když tyto vlastnosti skrývá. Zabil mnoho lidí a chová neúctu k lidskému životu - tak jako ostatní -, přesto mne nechá žít."

„Zabil mnoho lidí? A ty u něj hledáš pomoc?" Tohle mu připadalo děsně absurdní, šlo to poznat z jeho výrazu.

„Věřit ve zlo je jistější než věřit v dobro. Od zla totiž víte, co můžete čekat. I dobro se vymkne z rukou."

„Jsem rád, že jsi mi něco řekla, ale už budeme muset končit," usmál se a šel ke dveřím, které následně otevřel. Postavila jsem se a v tu chvíli do dveří vešla Heidi.

„Nech mě být!" vykřikla jsem. „Jsou tady lidi, nemůžeš porušit zákon!"

„Ale ty jsi jej porušila, řekla jsi o nás člověku," ušklíbla se a vešla do ordinace.

„V našem světě o vás ví! Ale když mě zabiješ, uděláš to ještě horší! Nech m- Ááá!"

Rychlými kroky se ke mně přiblížila a odrhnula mi vlasy z krku. Křičela jsem a couvala. Dlaněmi jsem si objímala krk a začínala se pomalu třást. Z očí mi tekly slzy, takže jsem její postavu měla rozmazanou.

„Báro!" donutil mě mužský hlas otevřít oči.

Nade mnou se skláněla mamka s vyděšeným výrazem.

„By-byla tady. Heidi ona... Oh, ne. Byl to přelud?" Kývli. „Ale já ji opravdu viděla! Ona-"

„Pojď, půjdeme domů," pomohla mi mamka a pomalu mě vedla k autu.

---------------------------

Ano, omlouvám se, strašně se za sebe stydím. To jak dlouho nevyšla kapitola je příšerné. Přiznávám, že první týden jsem na nějaké vydávání dočista zapomněla. Potom jsem si říkala: „Zítra, zítra vydám kapitolu,"; „Dobře, ale zítra už určitě!" no a dopadlo to takhle 😩. Asi se k tomu přidal i stres... Momentálně jsem v devítce, čili mě čekají přijímačky, a já jakožto šílený stresman už teď vím, že je nedám.
Každopádně jsem si řekla, že za týden vydám aspoň dvě kapitoly, takže se to pokusím dodržet.
Nevím, jak bych se vyjádřila k dnešní kapitole, tak to za mne můžete udělat vy v komentářích 😊.
S pozdravem a omluvami,
Webi 😘