Být či nebýt (s) upírem

Kapitola šedesátá druhá

Celou cestu do Palazzo dei Priori mezi mnou a Alecem pochodovala Jane a na nás oba vrhala netrpělivé pohledy. Asi doufala, že jí obeznámíme s následkem mého daru hlouběji, ale my mlčeli. Vytáhla jsem na povrch Alecovu nejhorší vzpomínku, kterou se jistě snažil za celý svůj život zapomenout, a také jej přinutila to prožít znova.

Ve mně pořád odeznívaly ty mučící pocity, jakožto bezmoc, strach, bolest. V té době již byli bráni téměř jako dospělí, ale já sama jsem si i přes mou amnesii k rodinnému životu nedokázala představit, že bych měla čelit očitému zabití mé matky a následně být zachráněna před upálením upírem, který pro mou přeměnu vyvraždí celou vesnici. Už chápu, kde se v Jane bere to sadistické potěšení z mučení druhých, ale přesto si nejsem jistá, že bych dělala něco podobného...

V Palazzo dei Priori jsem se okamžitě zavřela v pokoji a hleděla do stěny. Chtěla bych se s někým o mou bolest podělit, jenomže zdá se mi, že Alec se mnou mluvit nechce, Jane bude raději s ním, Demetrimu jsem udělala něco podobného a Felix si na bolest lidského života nepamatuje. Nezbývalo mi nic, než přetrpět toto vše o samotě. Pravděpodobně nyní budu znít sobecky, ale přála bych si, aby tady u mě byl alespoň někdo, kdo by cítil přesně to, co cítím já. Nějaký upír s takovým nadáním.

Jasper.

Najednou mi v mysli vyskočilo jméno a tvář. Zvlněné vlasy do půli krku barvy zlaté kontrastujíc s duhovkou jeho očí. Na rtech pohrává chlapci lehký úsměv. Znala jsem ho. Možná ne osobně, ale pravděpodobně jsem o něm četla. Jak mi několikrát připomínal Demetri původ mých rozsáhlých vědomostí o tomto světě.

Vyšla jsem na chodbu, kde jsem se okamžitě s někým srazila. Svými upířími reflexy jsem zachytila padající tác a s omluvným úsměvem zvedla tvář k osobě, do které jsem narazila. Byla to žena v černých šatech a s hnědými vlasy.

„Ty jsi Valentýna," pravila jsem překvapeně a vložila jí do rukou tác i s psaním. „Proč tenhle dopis nemá Aro u sebe?"

„Jsou důležité dopisy, které chtějí vyřídit okamžitě," odvětila tiše. „A ty mu musím donést já. Omluvte mě."

Valentýna se rozešla chodbou a já ji po pár vteřinách následovala. „Od koho to je?"

„Od pana Cullena," odvětila tiše.

„Carlisle?" pozvedla jsem obočí. Zase jméno, které se zjevilo odnikud. „Je napsáno jméno dobře?"

To už ale bylo pozdě. Otevřely se dveře a my stanuly ve Velkém sále. Aro na mě překvapeně pohlédl.

„Pardon. Už jdu," sklopila jsem pohled.

„Ale na tom vlastně nesejde," mávl rukou. „Poodstup."

Poslechla jsem a přistoupila ke stolu, na kterém ležely knihy, papíry a dokonce i nějaká mapa. Pohledem jsem vyhledala Demetriho, který se na mě intenzivně díval. Poté se pokusil lehce usmát.

Valentýna přešla k Arovi a podala mu dopis. „Dopis od Carlislea," objasnil ostatním situaci. „Což se píše s S, sličná Valentýno." Unaveně zavrtěl hlavou a mávl na Demetriho s Felixem. Ti se brunetce postavili za záda. „Do jejich klanu se přidal nový člen."

„Zdá se, že náš přítel posiluje svou moc," poznamenal Caius.

Aro se na něj usmál a poté se zadíval na Valentýnu. Demetri s Felixem pochopili. Pravděpodobně by se na ní vrhli přímo v Sále, ale uvědomovali si mou přítomnost, a tak brunetu chytli pod paží a odtáhli pryč. Sklopila jsem pohled, abych nemusela vidět, jak sebou žena vyděšeně škube a křičí.

„Nejprve pravopis, a až poté slovosled," povzdechl si Aro a podal dopis Marcusovi.

Caius se za stále křičící Valentýnou díval s přivřenýma očima a slastně pootevřenými rty. Jistě, že by raději její smrt viděl na vlastní oči, nebo ještě lépe byl jejím původcem.

„Barboro, zavři," kývl na mě Aro.

Na nic jsem nečekala a okamžitě se přemístila ke dveřím, které jsem rychle zabouchla, čímž jsem utišila křik Valentýny. Zůstala jsem u jejich křídel stát.

„Alespoň je náš spor s Cullenovými již ukončen," řekl věcně Marcus.

„Ukončen?" otočil se na něj Aro nechápavě. „Božíčku, ne."

Caius vykulil oči a zděšeně se na svého bratra podíval. Dokonce i Marcus, jenž si doteď prohlížel dopis, složil unaveně ruku, v které třímal lejstro, na opěrku. Kousla jsem se do rtu a promnula si ruce.

„V našem sporu jde o něco víc, než jen o osud pouhého člověka," pronesl Aro s nebezpečným úšklebkem a rudé oči zabodl do mne.

„A o co tedy jde?" optal se nedůvtipně Caius.

„Můj bratře, ale já myslel, že jsi to již pochopil. Mají něco, co chci." Arovy oči se zaplnily touhou po zakázaném ovoci, až by mi naskočila husí kůže, kdybych byla ještě živá. „Barboro, pojď sem."

Vyšla jsem schody a podala mu ruku. Vší silou jsem se snažila udržet jeho mysl co nejdál od mého daru, což se mi nakonec přece jen povedlo. Aro zklamaně mou ruku pustil.

„Zdá se, že informace, které máš z knih, nejsou úplnou součástí tvého mozku, jelikož to jsou vzpomínky z lidského života od tvé rodiny a tudíž je nemohu přečíst. Ty vzpomínky zkrátka nejsou tvé. Zapátrej ve své mysli sama a řekni mi, jaké okolnosti donutily Edwarda udělat z jeho vyvolené upíra."

Zavřela jsem oči a soustředila se. Tu vzpomínku jsem skutečně našla, avšak zdála se být v mlze. „Je tam krev, spousta krve. Byla přeměněna v afektu právě Edwardem, aby jí zachránil od úplné smrti. Byl tomu přítomný i jakýsi černovlasý kluk, ale upír to není. Jmenuje se Jacob, myslím."

„Nic víc?" optal se podezřívavě Caius.

„Je to v mlze. Nic víc si nevybavuji. Možná později," odvětila jsem tiše. Otevřely se dveře a do Sálu vstoupil rozesmátý Demetri s Felixem. „Felixi, v koutku máš..." ukázala jsem na svou tvář.

Pochopil a rychlým pohybem si krev setřel.

„Co tedy pro tu tvou věc, Aro, hodláš dělat? Chceš jim vtrhnout přímo do hnízda?" zamračil se Caius.

„Trpělivost, bratře. Musíme si počkat na vhodný okamžik."

A tak se čekalo. Čas běžel a měsíce se měnily. Teplé počasí vystřídaly mírné deště, ale hlavně nižší teploty. Lidé chodili v bundách a šálách, kupovali dárky k Vánocům, ale sníh nikde. Ale já jsem nepocítila žádnou změnu. Jen napětí. Od Carlisleova dopisu se do Volterry nedostaly žádné informace. Aro byl čím dál více nervózní. Já sama měla neblahé tušení. Uvnitř mě hlodaly zvláštní myšlenky, a když jsem byla o samotě, objevovaly se zvláštní obrazy. Vlci na zasněžené louce. Zlaté oči. Malá dívenka s bronzovými vlásky... Možná bych řekla, že to jsou vzpomínky, ale odkud? I mé oči jsou k nelibosti Volturiů častěji zlaté, než rudé, ale nikdy jsem nikoho takového neviděla. Kromě Alice Cullenové. Něco se blíží.

Všechen ten čas napětí završil dne, kdy si mou přítomnost vyžádali v Sále...

-------------------

Jenom drobná poznámka: Ve filmu tento dopis přinesla Bianca. Správně totiž dopis o svatbě Belly a Edwarda přinesla Valentýna a Bianca až o Bellině přeměně. Nějakým zvláštním způsobem jsem si to popletla a na chybu přišla pozdě, ale to nevadí, pro příběh to není podstatné 😉.
Jak jsem psala, tak později vyjde ještě jedna kapitola.
Prozatím se loučí Webi 😘.