Být či nebýt (s) upírem

Kapitola padesátá šestá

Do očí pod zavřenými víčky mě bodaly sluneční paprsky. Zdály se mi ostřejší než jindy. V uších mi nehučela krev, necítila jsem bolavá záda po dlouhém ležení na nich. Dostávalo se mi pocitu, že mám vše propojené, díky čemuž jsem silnější. V mé hlavě lítaly myšlenky, které říkaly, že můžu všechno. Měla jsem pocit, že jsem všemocná. Ale ještě jeden obraz se stále objevoval – krev kapající ze stěn. Vzpomněla jsem si, co se mi stalo, a že jsem se neprobudila z obyčejného spánku. Už jsem upír. Při tomhle zjištění jsem se rychle posadila a otevřela oči dokořán. Vše se mi zdálo jiné, jasnější. Kamenné stěny najednou měly mnoho malých puklinek, deka, pod kterou jsem ležela, byla obohacená sem tam nějakou dírkou a neměla tyrkysovou barvu, kterou jsem vídávala předtím, ale blankytně modrou. Okno nebylo tak čisté, za jaké jsem jej považovala, ale vlastnilo skvrny způsobené sluncem i deštěm. Stočila jsem oči ke svým rukám, byly bledé a už od pohledu hladké, bez jediného póru. Podívala jsem se na zápěstí a jizvy, jež jsem si sama zavinila, byly pryč.

Mé nové, ostřejší smysly cítily zvenku vůni noci a také přítomnost další osoby v místnosti. Otočila jsem hlavu. Demetri. Na vnější straně jeho pravé dlaně jsem si všimla drobné dírky, která kazila jinak bezchybný vzhled. Pozoroval mě temně rudýma očima.

„Demetri," hlesla jsem. Můj hlas nezněl jako můj. Zdál se mi příliš hladký a zvonivý.

Demetri ke mně udělal několik kroků a silně mě objal. Nebylo to podobné žádnému objetí z minulosti. Teď se nebál přitisknout si mě k sobě plnou silou tak, abych cítila každý centimetr jeho těla. „Bál jsem se o tebe," přiznal, když se odtáhl.

„Jak dlouho jsem byla... mimo?" zeptala jsem se a namotala si na prst pramínek vlasů. Jejich barva se mi vždy zdála obyčejně blonďatá, teď jsem však měla pocit, že jsou medově zlaté.

„Týden."

Překvapeně jsem vykulila oči.

„Ano, je to moc," pokýval hlavou. „Aro říkal, že už se asi nevzbudíš. Ale dokud jsem slyšel tvé srdce, tak jsem věřil. Přestalo bít před pár hodinami."

Těch informací se na mě valilo překvapivě hodně. Vnímala jsem všechno a to, že jsem se přeměňovala týden?! Vstala jsem z postele a bosé nohy se dotkly podlahy. K mému překvapení mě studená zem nezastudila, došlo mi, že teď mám asi stejnou teplotu. Došla jsem do koupelny a pohlédla do zrcadla. Rudé oči upíraly pohled na mou kopii uvězněnou v něm. Honem jsem pustila ledovou vodu a chrstla si jí do obličeje. K mé smůle to nic neudělalo, jen jsem byla mokrá. Většinou, když jsem si opláchla obličej studnou vodou, myslelo mi to jasněji, ale teď, když mám jinou teplotu, je to bezúčelné. V hlavě jsem si přemítala Demetriho slova o tom, že Aro mě už teoreticky pohřbil, a že se na mě valí pachy celého světa. A taky hlad. Pálivá bolest mi sužovala hrdlo.

„Vezmu tě na lov," položil mi ruku na rameno a promnul. „Vyřádíš se a budeš spokojená. Tři dny jsem nejedl, tak si uděláme hostinu," usmál se.

Když jsem nyní procházela chodbami Palazzo dei Priori, nezdály se mi tak zamotané, je sice pravda, že sama bych se na první dobrou odsud nedostala, ale už se mi to nejevilo jako bludiště. Jakmile jsme vyšli ven, s radostí jsem zjistila, že v takové tmě vidím vše dokonale. Světla už nesvítila, ale já přesně rozpoznala budovy. Vzal mě za ruku a klidným lidským tempem někam vedl. Šli jsme úplně na opačnou stranu Volterry, kde jsem ještě nikdy nebyla. Přeskočili jsme hradby a mířili někam dál. Náhle jsme se ocitli v jakémsi městě s architekturou podobnou volturijskému sídlu. Neptala jsem se, jen jsem se soustředila, ať neskočím do něčího okna a na místě osobám nevysaju krev. Měla jsem strašnou žízeň. A konečně jsme zastavili.