Být či nebýt (s) upírem

Kapitola devátá

--Demetri—

Zase usnula. Chodí spát poměrně brzy a vstává pozdě. Mám pocit, že jí nějak vadí naše okolí. Vysává ji. Jako by vážně byla z jiné planety a musela si zvykat na naše klima. Podle jejího vyprávění to ale zní, že je z jiné dimenze.

Ale vím, že není odsud. Vyzařuje z ní nepřirozená aura, kterou ještě podporují vědomosti o nás. Mám pocit, že ví víc, než víme my. A to je asi to, co mě na ní tak přitahuje.

Ví, co jsme zač, ale nebojí se s námi mluvit. Sice je velmi opatrná, ale komunikuje. To by zvládl málo kdo, po tom co by viděl, jak jsme zabili lidi a pokusili se jí taky zbavit. Zná většinu našeho života. Je prostě neobvyklá. Blond vlasy, jedinečně zelenohnědé oči a veselá povaha. Není ani tlustá ani vychrtlá, je akorát. Nevím, co je to za módu, že se ženy předhánějí, která z nich se obejme dvěma prsty. V mé době by dlouho nepřežily.

Vešel jsem k ní do komnaty. Byla rozvalená přes celou postel. Její srdce bilo klidným spánkem, zapomnělo na okolní upíry. Při prohlížení si jejích vlasů rozhozených po polštáři, mi oči sklouzly na krk. Cítil jsem, jak se mi prodloužily tesáky a taky mírný tlak v čelistech.

Sakra, co to?

Na jednu stranu mám chuť okusit její krev. Abych já jediný měl právo vychutnat si tu lahodnou tekutinu, kterou nabízí. Ale na druhou stranu jí chci políbit. Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo, cítím, že by se tím mé kamenné srdce rozpadlo v písek.

Raději jsem přestal vdechovat její okouzlující vůni a jen si jí prohlížel. Kopla nohou a peřina se jí sesunula ke kotníkům. Pořád spí v tom šedém tílku a růžových kraťasech, ve kterých se tady objevila.

Její krev ve mně budila žízeň. Měl jsem pocit, že se za ta léta ovládám dobře, ale její krev... Voní lépe než ostatní. Bára se liší od ostatních lidí, je jiná a zvláštní...

O čem se jí asi zdá? Usmívá se a už se stočila do klubíčka. Ve spánku se zachichotala, takže to musí být něco pěkného. Jedna má část si přála, abych v tom snu dominoval. Nahnul jsem se nad ní a políbil ji na čelo. Usmál jsem se, ale potom sebou trochu cukla, tak jsem raději honem odešel.

„Demetri!" zavolala na mě Heidi. „Co jsi tam dělal?" prohlédla si mě podezřívavě.

„Jen jsem jí šel zkontrolovat," mrkl jsem.

„Jen jestli jsi nezabil," zasmála se.

„Ne, to ne."

„Nechceš se jít třeba projít?" zamrkala.

„Dneska nemám náladu, díky," pousmál jsem se a chystal se odejít.

„Pouze jedna procházka. Noční Volterra... vítr, moře," zakmitala dlouhými řasami. Začíná mi lézt na nervy.

„Ne, vážně ne," snažil jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Demetri, tak ta lidská holka ti stojí za noční návštěvu a já ne?" zeptala se vyčítavě. „Čím je víc než obyčejný člověk, nádoba na krev?"

„Heidi," zavrčel jsem, ruce sevřené v pěst. „Je prostě zvláštní."

„Proto jí Aro nezabil? Protože je zvláštní kvůli rudým tvářím? Tvářím krvavé barvy?"

„Heidi," tentokrát jsem při vrčení mírně vycenil i zuby. Vše se ve mně začínalo vařit. „Žádný dar na ni nepůsobil, proto žije. Myslel jsem, že to víš."

„Milý Demetri," pronesla to spíš, jako by si psala deníček a nemluvila tváří v tvář. „Byla jsem u toho. Je to tak trochu zvláštní případ, ale nevěřím, že by ty dary na ní nepůsobily. Třeba jste se jen nesnažili, byli oslabeni."

„Tak dost!" neudržel jsem se a za krk jí přimáčkl na zeď. „Jsme starší než ty. Silnější. A dobře víš, že Arův ani Janein dar se oklamat nedá."

„Nikdy nikdo takový nebyl. Tak proč právě teď?" nasadila mírně roztřesený úsměv.

„Jsi tady teprve tři sta let. K mému věku, i věku vládců si přidej ještě jednu nulu. Nevidělas toho tolik, co my. Ale ani my nikdy neviděli někoho, tak talentovaného, zvláště dýchajícího člověka." Povolil jsem stisk ruky na jejím krku, ale přesto vztek stále ovládal mé tělo. Musel jsem se hodně krotit, abych jí nějak neublížil. Ještě chvíli jsem hleděl do těch fialových očí, její rudé překryla modrá barva a smícháním vznikla fialová. Potom jsem se sebral a rázně odešel.

--Bára—

Zdál se mi krásný sen. Byla jsem doma a tak jako každou neděli nucena hrát alespoň hodinu s celou rodinou karty. Když jsem chtěla vyložit postupku a hru ukončit, poprosila mě mamka, abych počkala, jelikož si šla zalít kafé. Když se vracela na své místo, přišla ke mně a políbila mě na čelo se slovy: „Chybíš nám."

Měla jsem za to, že polibek proběhl jen ve snu, ale ten se začal rozplývat, avšak já na čele stále cítila něco chladného a začala se pomalu probouzet. Rozespalýma očima jsem začala šacovat pokoj, ale nikdo zde nebyl. Ani když jsem si na tmu přivykla, tak jsem nikoho nezahlédla. Chvíli jsem čekala, zda se někdo ukáže, ale nic. Lehla jsem si zpátky.

Z chodby se ozývaly hlasy. Byly tlumené zdí, takže jsem nic nezachytila. Jenže pak někdo nebo něco narazilo do zdi. Leknutím jsem sebou trhla. Slyším vrčení. Strach se mě opět zmocňoval a já litovala, že jsem se vzbudila a po chladném doteku se jen nepřetočila a nespala dál. Nakonec byly slyšet naštvané kroky.

Uklidnila jsem se, že už snad budu moct klidně spát... ale pletla jsem se. Asi za půl minuty se otevřely dveře a přivedly do místnosti malý proužek světla. Oči jsem zavřela ještě silněji.

„Já tě vzbudila?" ozval se melodický, ale ironický hlas.

Odvážila jsem se pootevřít oči, dveře byly zavřené, ale osoba mi nejspíš chtěla vypálit zorničky. Rozsvítila světlo. Okamžitě jsem ruce dala na obličej. Doufala jsem, že odejde, jenže neučinila tak. Opatrně jsem ruce spustila podél těla.

„Heidi..." zachraptěla jsem rozespalým hlasem.

„Ano," kývla. „Něco jsem slyšela, prý jsi zvláštní. Tak bych tě chtěla vidět."

„Promiň, ale mohla jsi přijít až zítra."

„Nedalo mi to," ospravedlnila se. „A když i Demetri podniká noční návštěvy, proč bych nemohla já?"

Demetri? Ten, komu patřil chladný dotek, byl on? Ale proč?

„Víš, nemůžu neříct, že mi tady nepřekážíš. Vlastně... měla jsi být jídlo. Měla jsi zemřít a byl by klid. Nebýt tvé odvahy. Nebýt toho, že na tebe žádné dary nepůsobily."

„Jsem jenom člověk, to ti tak vadím?"

„Ano," objevila se u mě. Byla až nebezpečně blízko, což mi vůbec není příjemné. „Jsi člověk, a ti tady nemají jen tak co pohledávat. Už vůbec by se neměli bavit s někým jako je Jane, Alec, Felix nebo snad Demetri."

„Vadím ti proto, že se mnou mluví?" zeptala jsem se roztřeseně. Srdce mi bušilo do hrudi jako splašené. Snažila jsem se uklidnit, tak jako mi vždycky říkal Demetri, ale bezvýsledně.

„Vadí mi Demetriho zájem o tebe!" nekřičela, ale byla v jejím hlase slyšet nenávist. „Dej od něho ruce pryč!"

„Nesnažím se o nic. Jsem tady prostě cizinec a chtěla bych se vrátit domů," šeptla jsem.

„Taky bych byla raději, kdybys byla pryč. Prostě na Demetriho nic nezkoušej, a budeš živá a zdravá."

...................................................
Už se mi trochu ulevilo, tak jsem se rozhodla vám poslat kapitolu. Na scénu přichází Heidi...  😏
Snad se vám líbilo a své dojmy z kapitoly mi můžete napsat do komentářů 😉
Webi 😘