Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třicátá

Časem na mě ve škole přišel hlad. Na obědě jsem však snědla jen jeden suchý knedlík a zbytek i se zelím odnesla. Dneska nás čeká tělocvik, vedení školy je naštěstí tak milostivé, že jej máme bez dotěrných pohledů kluků ze třídy.

Převlékla jsem se do legín a volného trička a vlasy sepla do ležérního culíku. V tělocvičně už na nás čekala učitelka s volejbalovými míči. Připojila jsem se do dvojice k Táně, Lucka měla to štěstí a ulila se, jelikož šla dnes na očkování.

Jednou mě ten míč málem praštil do hlavy, potom jsem jej pro změnu hodila sotva metr od sebe. Učitelka po mě párkrát něco zařvala, ale když zjistila, že to nemá smysl, nechala mě být. Neměla jsem náladu na žádnou takovou aktivitu, neměla jsem náladu na lidi. Chtěla jsem být sama, nebo s někým, kdo není člověk.

Ze školy jsem musela jít pěšky, jelikož Jakubovi vyučování skončilo již dávno. Kdybych byla tak rychlá jako upíři, už dávno bych byla doma. Dny ve škole teď byly jiné. Normálně jsem neměla o přestávce ani čas si odskočit, a teď... Nikdo na mě nemluví, ale přesto mluví o mně.

Pomalu jsem otevírala vchodové dveře, když jsem zaslechla hlasy.

„Tak to ani omylem! Jste se zbláznili, ne?" Kuba se svojí sestřičky zastával vždycky, i když už jsem nebyla malá.

„Je to pro její dobro," ohrazoval se taťka.

„To určitě," odfrkl si.

„Pomůže jí to, Kubíčku, uvidíš," zaslechla jsem babiččin hlas, stářím už na vše zvyklý a jemný. „Moje známá měla taky vnučku... Vždycky se usmívala, ale jednoho dne se začala uzavírat, až nakonec skočila z okna. Maruška, má sousedka, říkala, že prý i brala drogy nebo tak něco. Chceš, aby tak dopadla i Barunka?"

Víc slyšet nepotřebuji. Konečně jsem odemkla dveře a vešla. Jen jsem si sezula boty a chystala se nepozorovaně vniknout do pokoje, ale to by si mě nesměli všimnout. Upřímně, nevšiml by si mě leda tak slepý, protože vchodové dveře vedly téměř do obýváku, ve kterém stáli.

„Barborko!" vykřikla babička a objala mě.

„Ahoj, babi," odvětila jsem.

„Tolik se mi po tobě stýskalo, kde jsi byla?"

„Ve Volteře." Už jsem nezapírala.

„Je to nutné," kývla na mého tátu. „Posaď se, Barunko."

„Víš, Báro," začal můj otec, „mluvili jsme s tvou učitelkou... říkala, že ses za těch pár dní odloučila a má o tebe strach. Shodli jsme se na tom, že bychom to měli řešit..." Chvíli bylo ticho, možná čekali, že něco řeknu, ale já se ani nedívala na ně. Zajímavá byla tapeta cihlové zdi po nejdelší stěně obývacího pokoje. „Rozhodli jsme se, že začneš navštěvovat mého známého, je to psycholog... velmi dobrý psycholog." Jakoby se obhajoval.

„Hm."

„Hm, nic víc na to neřekneš?" zvedla mamka obočí.

„A co bych měla říkat? Už jste se dohodli."

„Jdeš tam zítra."

„Hm." Po tomhle jsem se zvedla a zamířila do pokoje. Pustila jsem si druhý díl Twilight ságy a přetočila to na část, kde se poprvé objevují Volturiovi. Obraz.

Dívala jsem se, jak Aro trhá upírovu hlavu i na následný Carlisleův bolestný výraz. Tuhle scénu jsem si pustila ještě jednou.

„Všem vám to staré oblečení tak slušelo, dělalo vás ještě majestátnějšími, škoda, že ho již nenosíte," zašeptala jsem s lehkým úsměvem.

Potom jsem přetočila scény, kdy Edward opouští Bellu a říká, že je jen člověk a nehodí se pro něj. Ach, jak je jen naivní. Když se dívali na Romea a Julii, tak jí řekl, že toužil mít možnost spáchat sebevraždu, ale teď s ní se necítí jako monstrum. Něco ale mám s Bellou společné. Příšernou bolest v srdci.

Ale Bella je jiná než já. Viděla, že není Jacobovi lhostejná, ale přesto mu nechávala alespoň část naděje. Na tohle jsem se nemohla dívat. Nemohla jsem se dívat jak holka, která má být kladná postava a kterou každý řadí do kladné škatulky, využívá nejlepšího kamaráda k tomu, aby viděla někoho, kdo je taky bez protestů řazen ke kladným, k hrdinům.

Nikdo není jen kladný a jen záporný. V každém z nás je kus světla i temnoty. To jsem pochopila u návštěvy Volturiů. Takže nehodlám koukat na to, jak Bella skáče z útesu.

Volterra, jak mi to město chybí. A potom Demetri. Mluvil s takovou nenuceností, že by to člověk nedokázal. Zatímco Felix byl lehce napjatý, ale taky si ten pocit nadřazenosti užíval. Demetri se snažil jednat klidně. No a potom přišla Jane...

Sál, Velký Sál a Arovy přehnané emoce. Vážně, někdy se neumí ovládat, nebo to je jen maska? Ano, je to maska. Dělá velká gesta, směje se, aby zamaskoval svou nepředvídatelnost. Jenže když s někým trávíte tolik času, zvyknete si. Jejich na první pohled špatné vlastnosti vám přijdou pro ně typické a naprosto normální.

„Pamatuju si, jak jsem u tohohle byla. Jak se Caius opět nedočkal smrti. Jak jsi byl kvůli mně uvnitř nervózní, Demetri. Ale já musela. Nechtěla jsem, abyste je zabili, i když jste na to měli plné právo. Vy jste totiž právo..." Slzy stékaly po tvářích, ale já přesto jako v hypnóze pozorovala televizi, kde jsem pozorovala pořád dokola to samé. „Řekl jsi ,Dobrý úlovek, Heidi,'," mohla bych to dabovat, tak nazpaměť jsem to už znala, „a ona na tebe zase zamrkala ve snaze tě nějak zaujmout. Není pro tebe dost dobrá, ale já ano? Demetri, v čem jsem tě uchvátila? Jsem ještě dítě. Ona je... krásná."

„Mluví sama se sebou," zaslechla jsem bratův šepot.

„To se spraví," vydechl taťka.

„Demetri, všichni si myslí, že jsem blázen." Zaznamenala jsem Kubovo zajíknutí. „Ale co když bláznem jsem? Co když jsem blázen do tebe... Demetri, je mi jedno, že jsi někoho zabil a toužíš i po mé smrti. Nemůžu ti to vytknout, je to tvoje přirozenost a nikdo by neměl být tím, kým není. Nestyď se za to, kým jsi, buď svůj a originální."

----------------------------------------

Další část na světě 🙌🎉.
Upozorňuji, že kapitoly teď budou mít jiný nádech. Bude v nich jakási bezbrannost... sama nevím jak to popsat. Nemůžu zakazovat to někomu číst, ale jestli má s tímto typem příběhů někdo problém, tak to nečtěte, nechtěla bych čelit nějakým nedorozuměním. Věřím, že většina čtenářů se dívá na filmy s upíry a tak jsou zvyklí i na horší věci, ale píšu to sem pro jistotu 😉.
Jinak budu ráda za vaše dojmy z kapitoly 😊.
Loučí se Webi 😘