Být či nebýt (s) upírem

Kapitola padesátá

Nervózně jsem přešlapovala na studených kamenech Velkého Sálu. Byly tři hodiny v noci, kdyby spali, určitě by byli naštvaní, že jsem je v takovou nekřesťanskou hodinu vzbudila. Demetri stál u mě a hladil mě po paži. Jane si mě se svraštělým obočím prohlížela. Caius seděl znuděně na trůně, a aby se alespoň nějak zabavil, pozoroval Ara chodícího sem a tam po místnosti. A co se týče Marcuse, řekla bych, že se ze svého místa nikdy nezvedl. Nebyl tady jen Felix a Alec, kteří něco zařizovali.

„Takže jsi měla sen o dívce..." zopakoval podruhé Aro.

„To je smutné, že se jí nezdálo o tobě, že Demetri?" ušklíbl se Caius.

„Dost! Raději to utnu, než se vy dva do sebe zase pustíte. To bychom to nevyřešili ani do soudného dne." Aro se zastavil a promnul si spánky. „Mohla bys tu dívku nějak popsat?"

Zavrtěla jsem hlavou. „Stála daleko a byla v tom hábitu. Nějak cítím, že byla starší než já a pravděpodobně bruneta. Určitě byla hubená."

„V hábitu? Někdo od nás?" zvedla Jane obočí.

„Toho erbu bych si všimla, neměla ho."

„A co ty hnědé vlasy...?" zamyslel se Demetri.

„Víš, kolik je na světě ženských s hnědými vlasy?" zeptala jsem se jej skepticky. „Proč to vlastně řešíme? Byl to jen sen," rozhodila jsem rukama.

„Protože jsi ze spaní opakovala pořád dokola ingiustizia, ingiustizia," řekl Demetri.

„Cože?!" vyhrkla jsem. „Tos mi neřekl. Vždyť ani... co to znamená?"

„Nespravedlnost," odvětila Jane. „Je to italsky."

„Slyšela jsem, jak ten hlas řekl: Skoč a nespravedlnost bude dokonána. Co to má sakra být?" Obočí mi vylétlo vzhůru a já pocítila, jak se mne zmocňuje chlad.

„Někdo tě chce patrně mrtvou," promluvil Marcus.

Dopadla jsem na zem a snažila se nadechnout. Nešlo to. Hleděla jsem na jediné místo na podlaze a lapala po vzduchu.

„Měla bys něco vědět... Já nejsem mrcha..."

„Ne! Pane bože ne! Znova ne!" zacpala jsem si uši ve snaze ty slova potlačit. Najednou mě kdosi zvedl. Automaticky jsem se po něm ohnala, ale zachytil mou ruku.

„Klid, klid Báro."

Vytřeštila jsem oči a koukala na Demetriho. Dívali se na mě všichni. Chytla jsem se za krk a konečně se nadechla.

„Co se to právě stalo?" prolomil Caius ticho.

„Záchvat, teda jeho počátek," zasípala jsem. „Když jsem byla doma, jakmile mě něco vystresovalo, objevily se mi vzpomínky na vás, ty pěkné i ty... nepěkné. Časem jsem viděla i vás."

„Byl jsem fešák?" zakmital Caius obočí.

„Chtěl jsi mě zabít."

„Koukám, že mé přeludové já je mi více podobné. Nebesa, co se to se mnou stalo, proč jsem jí ještě nezabil?" Sepjal dlaně vzhůru.

„Nech těch teatrálností, bratře," zvedl Aro ruku a otráveně se zamračil.

„Odvedu ji raději na pokoj."

I když se mé nohy třásly, zvládla jsem dojít na pokoj jen s Demetriho pažemi lehce držíc mé lokty. Jakmile jsem pod sebou ucítila měkkou madraci postele, uvolněně si na ní lehla. Nebyla jsem nějak vyčerpaná, jen už od dětství mám pocit, že postel je jediné místo, které mne spolehlivě ochrání před vším.

„Je mi trapně, jak se tak o mne staráte," zašeptala jsem a hleděla do stropu.

Ucítila jsem, jak se madrace vedle prohnula. „Je to roztomilé," namítl Demetri.

„Já nejsem roztomilá," svraštila jsem obočí.

„Ale ano. Když jsem tě hodil do toho moře a tys byla mokrá, bylo to roztomilé."

„Štípaly mě oči," zamračila jsem se.

„Fakt? Ani mi to nepřišlo," ušklíbl se.

„Nech toho. Dost. Tuhle hádku nemůžu vyhrát!" zvedla jsem obranně ruce.

„Jedna nula pro mě," zazubil se.

„Ale no tak!"

Překulila jsem se na bok, abych na něj viděla. Vítězoslavně se usmíval a v tmavě rudých očích mu hrály jiskřičky. Jeho pleť byla jako vždy bledá a vyhlazená. Uvědomila jsem si, jak ošklivá oproti němu jsem. A hlavně ty jizvy na rukou.

Došlo mi, že se vzdálenost mezi námi snižuje. Cítila jsem chlad vycházející z jeho kůže i zvláštní omamnou vůni. Zmocnil se mne pocit, který jsem v takové míře už dlouho nepocítila. Pocit štěstí, obrovského štěstí. Ten ale zmizel po otevření dveří a vystřídala jej úzkost a strach.

„Nechtěla jsem rušit," omluvila se Heidi. Ve tváři neměla sebevědomý úšklebek, který jsem viděla kdykoliv předtím. Teď vypadala znuděně, ale ani to nezabránilo mému srdci vyplašeně bušit. Demetri propaloval Heidi nenávistným pohledem a u toho mě hladil po zádech. Já se snažila odtrhnout obličej od jejích očí, ale nešlo mi to. Upírka si zastrčila pramen vlasů za ucho a pokračovala: „Chce tě Felix, Demetri. Potřebuje pomoc s něčím, co Alec očividně nezvládá."

„Vážně si myslíš, že teď odejdu, když víš, že Bára je zase tady?" zeptal se s nenávistně ohrnutým rtem.

„Neublížím jí. Nemá to cenu," namítla.

„Upírům jako ty se nedá věřit."

„Upírům celkově se nedá věřit," opravila jej se zvýšeným hlasem. Sekundu na to si odkašlala a udělala krok vzad. „Kdybys už šel, Felix je jistě netrpělivý."

„Znova: Nikam nejdu."

„Jen běž, já ji pohlídám. Přese mě se nikdo nedostane." Alec se usadil v křesle a nechal si mezi prsty proklouznout trochu svého daru.

„Tak dobře," rezignoval nakonec Demetri a svižným krokem odešel pryč z pokoje. Heidi na rozloučenou taktéž kývla hlavou a zavřela za sebou dveře.

„Uklidni se, už je pryč," usmál se na mě Alec.

Držela jsem se za krk a snažila se uklidnit. „S čím potřeboval Felix pomoc, že jsi mu nestačil ty?" zeptala jsem se, abych přenesla svou pozornost jinam.

„Máme tady upíra stopaře-"

„To je přece Demetri."

„Neskákej mi do řeči a poslouchej," mrkl a pokračoval: „Je to obyčejný stopař a sám k nám přišel, že by chtěl patřit k Volturiovým. Aro řekl, že by bylo vhodné mít někoho, kdo nám vystopuje méně vážné případy, když Demetri nebude moc. Problém toho upíra je, že dokáže vystopovat jen to, co sám chce. Takže když měl najít mě, nešlo mu to. Tím že je Demetri stopař by mu s tím mohl umět pomoc více než já."

„To chápu," kývla jsem. „Hele, pokusím se usnout. Už toho bylo na mě moc."

„Samozřejmě, nebudu ti bránit," usmál se a dále si mne nevšímal.

Opět mi trvalo dlouho, než se mi podařilo zabrat. Pomalu jsem přecházela hranici do světa spánku, když jsem zaslechla, jak se otevřely dveře, a někdo posunul židli k mé posteli...

-----------------------------------------

Ano, opět to bylo dlouho, co jsem vydala kapitolu, ale já neměla na psaní náladu. Až dnes mě chytl jakýsi impuls a já psala. Pravděpodobně to bylo tím, že se neúprosně blížily přijímací zkoušky. Všem, kteří je dělali přeju hodně štěstí - to brzo, co? -, ať se dostanete tam, kam chcete. Mě upřímně mozek během testů hlavně z matematiky několikrát vypnul, ale to už tak bývá. Ještě jednou: hodně štětí.
Webi 😘