Být či nebýt (s) upírem

Kapitola třicátá osmá

Dny mi splývají v jeden. A divíte se? Je to tady rutina. Pokud náhodou na pár hodinek usnu, v půl páté se už plně věnuji svým myšlenkám. V sedm třicet mi přinesou snídani a hořčík v prášku, který se rozpouští ve vodě, jenž musím před sestrou vypít. V osm za mnou přijde doktor a ptá se, jak se mám a doufá, že ze mne vytáhne něco, co by nasvědčovalo tomu, že si přiznávám, že Volturiovi nejsou skuteční. Ve dvanáct mi přinesou oběd a prášky na uklidnění a slabší antidepresiva. Odpoledne mám povolené návštěvy a v úterý, čtvrtek a sobotu za mnou přichází psychiatr, často v doprovodu pana Langa. V devatenáct třicet přináší večeři, většinou jen obyčejné pečivo.

Musím tomuto ústavu jedno ale nechat... od té doby co jsem tady, nemyslím jen na Volterru, ale i na svou rodinu.

Za několik minut by se měly otevřít dveře, do kterých vejde sestra se snídaní.

Ty dveře se skutečně otevřou, ale na příchozího hledím s otevřenou pusou. „Sebastian?" zkusím, jestli si jeho jméno pamatuju dobře.

„Jo, jsem to já," kývne a potichu zavře dveře. Přejde k zrcadlu a trochu si poupraví dredy. „Nesnáším déšť. A taky nesnáším, když všechny mikiny s kapucí jsou v prádle."

„Co tady děláš? Není škola? Nebo, co je dneska za den..."

On se na mě otočí a přisune si k posteli židli. „Je středa... Tak přijdu do školy později, to už se mi stalo tolikrát," mávl rukou. „Chtěl jsem vědět, jak ti je. Nikdo mi nedá přesné informace."

„Jak mi je?" povzdechla jsem si a rozhodila rukama. „Jako rybě v akváriu."

„Chci, abys věděla, že ti věřím."

„Ty mi- Co?" vyhrkla jsem.

„Věřím ti. Pro ostatní to musí být těžké, ale pro tebe je to ještě těžší. A to, jak se tě snaží přesvědčit o opaku, ti podle mě na náladě nepřidává. Měl jsem sestru. Jednou měla autonehodu a skončila na pár dní v komatu. Když se z něj probrala, říkala, že mluvila s naším pradědou, zemřel před deseti lety na rakovinu. Od toho dne prý slýchávala různé hlasy a viděla duchy. Bylo mi třináct, byl jsem přesně ten typ puberťáka, který se zavírá v pokoji a kašle na okolní svět. Chtěla se mi o tom svěřit, ale já ji poslal do háje. Začala brát mamčiny léky, o čemž se dozvěděli rodiče a chtěli ji poslat na léčení. Dva dny na to skočila z okna. Nechala za sebou dopis se slovy, že děda na ni už čeká a nemůže se dívat na zmučený výraz Kurta Cobaina ve svém zrcadle."

„Páni," vydechla jsem.

„Sice to je něco jiného než tvoje záležitost, ale podstata je stejná. Nechci, aby se ti něco stalo. Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost," chytl mě za ruce a upřeně mi díval do očí.

„Co tady děláte?" ozval se překvapený hlas od dveří. „Návštěvy jsou až od druhé hodiny odpolední!"

„Já vím, už jdu, už jdu!" zvedl obranně ruce. „Drž se," usmál se na mě naposledy a odešel.

„To byl tvůj kluk?" pozvedla sestra obočí. Štěstí, že sem přišla ona, jiná by z toho beztak udělala poprask.

„Já nemám- Ale nic," mávla jsem rukou.

„Vypij to," podala mi skleničku. Povzdychla jsem si a učinila tak. Se spokojeným úsměvem odešla za dalšími pacienty.

Odmítavě jsem pohlédla na chleba s paštikou. Vzala jsem ho do ruky, otevřela okno a skrz mříže hodila ven. Přistál na střeše kousek od chleba ze včerejška.

Za nějakou dobu se otevřely dveře znovu, tentokrát přišel doktor, jehož jméno mi stále uniká, se starší a trochu silnější zdravotní sestrou.

„Báro, jak se dneska máš?" začal zvesela.

„Vcelku dobře."

„Jaký byl spánek? Nějaké noční můry?"

„Nespala jsem."

Povzdechl si a zaklapl desky. „To jsi mi říkala už včera. Musíš spát."

„To neovlivním."

„Ale ano, ovlivníš. Jsi pánem svého těla, rozhoduješ, co se s tebou stane. Vše je to o psychice, to jsme ti říkali už tolikrát. Dokud si sama budeš vsugerovávat, že jsi nemocná, že je ti špatně a další věci, tak to tak bude."

Neodvětila jsem, tohle jsem slyšela už tolikrát, že jsem to znala nazpaměť. Hleděla jsem do rohu místnosti a pomalu se mastící vlasy mi spadaly do tváře.

„Jinak jsi snad v pořádku. Snídani jsi očividně snědla," konstatoval. Zdál se být tímto faktem nadšený, takže jsem neměla to srdce mu jej vyvracet. „Abych nezapomněl," zastavil se ve dveřích, „dnes tě přijde navštívit bratr."

Nezareagovala jsem, jen jsem zvedla hlavu a chvíli koukala do jeho tváře. Poté jsem nohy spustila na zem. „Zajdu si na záchod," řekla jsem jen a protáhla se kolem nich.

Musela jsem dojít až nakonec chodby, kde se nacházela veřejná koupelna. Vlezla jsem si do jedné z kabinek a opřela se o zavřené dveře. Vydýchávala jsem se, ani vlastně nevím z čeho.

Po vykonání potřeby jsem si umyla ruce a opláchla obličej. Pohledem jsem zabloudila na sprchy. Jediné, co zabraňovalo pohledů okolí na nahá těla, jež si večer užívají vody, byly stěny pouze oddělující jednotlivé sprchy. Jinak žádný závěs. Aspoň že tohle bylo oddělení pouze pro pacientky.

--------------------------------------

Očekávám otevření dveří. Není to tak, že bych se nemohla dočkat, až budu mít společnost, ale nemůžu se dočkat chvíle, kdy nezvaný host odejde. Brácha se tady snaží stavovat každý den, ale má brigádu, což mu to lehce znesnadňuje.

Podle mého by sem chodili každý den, ale lékaři naštěstí většině řekli, že jestli budu mít příliš pozornosti, že mi to může naopak uškodit. Jedná se totiž o to, že když tady jsou, stejně je ignoruju, a kdyby nastal tlak na mou osobu, abych se zapojila do konverzace, moje mysl by si opět mohla vybavit nějakou neexistující situaci, kdy mi chce jednotlivec ublížit.

Skutečně, dveře se otevřely a na mě vykoukla dívčí hlava. Mohlo mě napadnout, že brácha sebou vezme i Lucku.

„Nazdar, holka!" křikla s širokým úsměvem. Vletěla do pokoje a začala mě dusit v objetí.

Opatrně jsem jí položila ruce na ramena, ale to pro to, abych ji od sebe odtáhla. Na krku ji visela kartička se jménem a ta se mi při té přílišné blízkosti zabodla do krku.

„Ahoj, Báro," usmál se na mě Kuba, ale naštěstí mě neobjal. „Přinesl jsem ti čokoládu, tu s oříšky. Vždycky ses po ni mohla utlouct."

Naoko děkovně jsem kývla a dala ji do šuplíku. Lucka si sedla na postel vedle mě a on na židli.

A mluvili. Říkali mi co je ve škole nového a já jen mlčky poslouchala. Nezapojovala jsem se, u mě nic nového nebylo.