Být či nebýt (s) upírem

Kapitola padesátá čtvrtá

„Ty tvé sny mě jednou dovedou k šílenství!" zanadával Aro a složil hlavu do dlaní. „Ale aspoň něco jsme se dozvěděli. Musíš nějak odpoutat své tělo, abys mohla zůstat tady a už nikam nemizela."

„To s tím odpoutáním těla je nejlehčí. Maličkost," řekl Caius a opřel se do trůnu.

„Vážně?" vylétlo Arovo obočí vzhůru a podíval se na svého bratra.

„Aro," zasmál se, „myslel jsem, že ti to došlo. Musí se z ní stát upír."

„Ano, Caius a zabíjení..." pokýval černovlasý hlavou. „Jakže vypadala ta žena?"

Přivřela jsem oči a snažila si jí co nejpodrobněji vybavit. „Modré starořímské šaty, černé oči, bledá kůže, vlasy ve stejném odstínu jako ty tvé, Aro, a- Počkat!" vykřikla jsem a mé tělo udělalo krok zpět. „Už vím, odkud je mi povědomá! Ta žena vypadala jako ty, Aro!"

Jmenovaný se na trůně napnul a já si uvědomila, co jsem bezmyšlenkovitě vypustila z úst. Rychle jsem si ruce přiložila k puse a vyděšeně koukala na Ara.

„Tmavé, zvlněné vlasy? Malý nos a oči? Ostře řezané lícní kosti?" zeptal se.

„Ano," přikývla jsem.

„Aro..." ozval se Marcus hlasem, který neměl zrovna daleko k šepotu. „Narážíš snad na to, že se jedná... o Didyme?"

Bolest, s jakou to Marcus vyslovil, mě zasáhla. Avšak její jméno od něj znělo tak jemně... I bolest v očích Ara. Připadalo mi, jako by celá místnost utichla. Nikdo se nepohnul. Caius pozoroval své dva bratry. Bylo pro mě nezvyklé, že Aro mlčí jako ryba, většinou to býval Marcus... Ten se teď zvedl a rychlejším lidským tempem kráčel ke dveřím vedoucím z Velkého Sálu.

Kdybych se více soustředila na identitu ženy a ne na význam těch slov, možná bych se pravdy dopídila dříve. Didyme byla zavražděna svým vlastním bratrem kvůli jeho neukojitelné touze po moci. Daroval ji věčný život a poté jí ho takto sprostě vzal. Byla to nespravedlnost, na kterou mě ve snech tolikrát upozorňovala. Po mně touží Aro více, než po ní...

„Marcusi, počkejte!" vyhrkla jsem. Neochotně se zastavil a pohlédl na mě. „Ta žena, chci říci Didyme, se o Vás zmínila. Teda alespoň myslím. Teď když vím, kdo to byl, a já svedla pár hádek s mou myslí... Didyme řekla tohle: Budeš svým vlastním pánem, jak mi řekl moudrý, který se teď chytá stříbrných nitek svých vlastních úvah. Mnoho upírů vás nazývá moudrým, vlastními úvahami byla myšlena Vaše zamlklost, Marcusi. Stříbro mohlo být to, že sedíte na levé straně – z mého pohledu -, kde při stupních vítězů stojí stříbrný medailista."

„Tu větu jsem ji řekl já," promluvil ochraptěle. „Budeš svým vlastním pánem... lidské míry na tebe nedosáhnou. Bála se, že se z ní stane vraždící maniak, řekl jsem jí, že jen ona určuje to, kdo bude."

„Ale jak to myslela v těch předchozích snech? Jaká nespravedlnost?" optal se nechápavě Caius.

„Podle mě narážela na to, že jí někdo zabil a nemůže být se svým bratrem a Marcusem, ale Bára, jakožto úplně cizí člověk, s námi zůstane. Tím skoč, říkala, ať zemře," poznamenal Demetri.

„Takže ze mě musí být upír," zašeptala jsem. „Ještě dnes."

„Dnes?!" vykulila Jane oči.

„Ano. Didyme říkala, že mám málo času. Nechci riskovat. Musím se proměnit ještě dnes."

---------------------------------------------------

„Díky, že to pro mě děláš, Demetri," usmála jsem se.

„Ještě máš možnost si to rozmyslet, tu nemělo mnoho z nás," zadíval se na mne starostlivě.

„Jsem rozhodnutá."

Pootevřel ústa a nahnul se ke mně. Políbil mě. Přitáhl si mě k sobě, až mě chlad z jeho těla studil přes triko na kůži. Polibky, jaké jsem od něj nyní dostávala, byly jedinečné, tak jako všechny. Teď mě líbnul do koutku úst, na líčko, lícní kost, krk...

Najednou se polibek změnil. Ostré špičáky projely mou kůží a narazily na krev. Bolestivě jsem vykřikla, ale pak se kousla do jazyka, nemůžu křičet... Bolelo to, opravdu. Jen jsem zhluboka dýchala.

Vše se mi začínalo mlžit. Cítila jsem, jak mě pokládá na postel a mluví na mě. Viděla jsem Demetriho rozmazaný obličej. Místo kousnutí mě neuvěřitelně pálilo, což se roznášelo i dál. Pocítila jsem ohromnou křeč a znenadání vykřikla. Mám pocit, že jsem se prohýbala v zádech jako luk a mezi prsty drtila prostěradlo. V té vší bolesti se zlomený nehet ztratil.

Neměla jsem šanci nad ničím přemýšlet... Jenže znenadání přišlo vysvobození... Vysvobození v podobě nikdy nekončící tmy...

------------------------

Identita tajemné ženy odhalena! Ani se nedivím, že tato možnost snad nikoho z  vás nenapadla. Vaše názory na ni si ráda přečtu. 
Omlouvám se, že skoro po měsíci čekání jste se dočkali jen takové krátké kapitoly, ale nedá se nic dělat. Obsah té druhé jsem totiž nechtěla cpát sem, protože by to bylo chaotické, kdyby se dění příští části nacházelo v této. Vidíte? I toto vysvětlení je krapet chaotické 😅 .  Ta další už bude o něco delší a mám v plánu jí vydat nejpozději do středy. Kdyby se tak nestalo, máte plné právo mě zahalit naštvanými zprávami 😏.
Krásný večer, 
Webi 😘