Být či nebýt (s) upírem

Kapitola čtyřicátá třetí

„Báro, nemůžeš si to tak brát, vlastně se nic nestalo, jen se ti vybavily vzpomínky," opakovala stále dokola Táňa.

Plavé vlasy ji lehce dopadaly na kožíšek u vesty. Její kozačky byly pohozeny vedle židle přitáhnuté k mé posteli, aby mohla pokojně sedět v tureckém sedu beze strachu, že si zašpiní nové rifle.

„Ty to nechápeš," zavrtěla jsem hlavou. „Doufala jsem, že je to pryč. Že jsem se z těch stavů vyléčila. Žít se vzpomínkami na někoho je jedna věc, ale nedokázat rozeznat své myšlenky od reality je věc druhá. Jednou můžu jít po chodníku a naproti uvidím Heidi. Zpanikařím, vběhnu do cesty a srazí mě auto."

„Nedělej to horší, než to je."

„Jsem realista, ne prosluněnej optimista jako ty."

„Nazdar, krásko!" vešel do pokoje s úsměvem Tomáš. Neshodil jej ani při pohledu na můj zoufalý obličej. „Nesu velkou novinu."

„Tome, teď není čas na šaškárny," zamračila se Táňa.

„Ale no tak... Podívej, Báro, co ti nesu." Z kapsy vytáhl mobil. Nepochopila jsem, tak jsem na něj zírala s otevřenou pusou. „Poprosili jsme s Brunem tvého tátu, aby se u doktorů přimluvil. Prvně se sice zdráhali, ale jak vidíš, povedlo se. Nemáš v něm SIM kartu, nesmíš si nic stahovat, jedině fotky a hudbu. Můžeš chodit na YouTube a Google. Pro jistotu jsou na mobil napojení, takže kdybys cokoliv porušila, okamžitě ti jej seberou."

Usmála jsem se. Vylétla jsem z postele a skočila mu okolo krku. „Díky," vlepila jsem mu pusu. No co, je jako můj bratr, i když je pravda, že něco takového jsme naposledy provedli v osmé třídě...

Sedla jsem si zpět na postel naproti Táně a Tomáš si našel své místo na stole. Okamžitě jsem najela na internet a na příslušné stránky. Potřebuju jim něco ukázat!

„Mám to!" vyhrkla jsem, až se Tom lekl. „Našla jsem to už dávno, ale nestihla vám to ukázat." Otočila jsem displej telefonu na ně. Oba propukli v smích. Na snímku byla ještě tehdy modrovlasá Nina zachycená s přivřenýma očima, otevřenými ústy a rukou mířící k nim. Momentka, kdy si pravděpodobně potřebovala kýchnout. „Je to na stránkách její bývalé školy."

Tomáš zhluboka dýchal a snažil se zadržet smích v sobě. Když však pohlédl na mobil a Táňu, která byla celá rudé a vydávala jen nějaké hekavé zvuky, opět se rozesmál.

„Nerada vás ruším, ale je čas jít," strčila starší žena hlavu do dveří. „Návštěvy jsou u konce."

---------------------------------------------

Neděle. Musím na tu pošahanou skupinovou terapii. Co jsem v sobě měla za drogy, že jsem na to kývla? Ale musím tam, jinak mi vezmou mobil. Nejsem na něm závislá, nejsem na něm dvacet čtyři hodin denně, ale když se dívám na fotografie, videa nebo úryvky z filmu, kde jsou Volturiovi, mám pocit, že ve mne vybuchuje na sto ohňostrojů. Je to příjemný pocit. Věřím, že na mě čekají, nevím, jestli se s nimi někdy uvidím, ale je příjemné mít něco, čeho se můžu chytit. Možná se k nim přenesu po smrti, třeba zítra, ale nic jiného si nepřeju.

Ale to, že je vídám na displeji mobilu, si nese i jiné faktory. O něco častěji se mi o nich zdají sny, ale na rozdíl od dřívějška se z nich dokážu probudit.

Zhluboka jsem se nadechla a ještě předtím, než jsem stiskla kliku, jsem šlehla pohledem po svém odrazu ve skle ve dveřích. Zplihlé vlasy s počátečními známkami mastnoty, pomačkaná tvář, ale tak tady vypadá většina.

„Dobrý den, Báro," usmála se na mě doktorka.

Kývla jsem ji v odpověď, ale do zorného pole se mi dostala postava, která tady nemá co dělat.

„Sebastiane?" vyhrkla jsem překvapeně. „Co tady děláš?"

„Řekli mi, že máš problém se svěřit," přešel ke mně a objal mě, „tak si mě pan Lang odchytil ve škole a poprosil, jestli bych nemohl být přítomen těmhle terapiím. Prý mám na tebe dobrý vliv, nebo tak něco. Musel jsem ale podepsat papír, že nebudu nikde říkat o tom, co se tady dělo. Měl jsem pocit, jako bych vstupoval do gangu," zasmál se a sedl si na židli vedle mě.

„Dobře. Katy se dnes vrací domů, ale poprosila vedení, jestli by nemohla být přítomná téhle terapii jako zakončení svého pobytu zde," začala doktorka mluvit.

„Měla by tu ještě zůstat," ucedila jsem. „Ten, kdo se tady chce dobrovolně zdržet, musí být dozajista blázen."

„Dovolím si nesouhlasit," usmála se Katy. Vlasy měla spletené do copů, kolem očí linky a řasenku. V riflích roztržených na kolenou a bílém triku s velkým nápisem New York složeném z flitrů vypadala víc jako člověk než jako pacient léčebny. „Jsem velmi vděčné zdejšímu personálu za to, jak se o mě starali a že ze mne zase udělali tu holku, kterou jsem vždy chtěla být. Taky jsem to tady několik prvních týdnů nesnášela a nepřipouštěla si, že pomoc potřebuji, ale já ji potřebovala. Ty to také pochopíš. Když je necháš, vrátí tě zpět do starých kolejí."

„Ale já nechci pomoc. Nepotřebuju ji," protočila jsem očima. „Rozdíl mezi mnou a tebou je, že jsi byla vážně nemocná. V mém případě jsou nemocní lidé okolo."

„To stačí, Báro," chytl mě za paži Sebastian.

„Samozřejmě vyjma tebe, Sebastiane."

„Báro, co kdybys nám řekla, co se ti stalo, ať tvou situaci pochopíme všichni. Na minulém sezení jsi nám toho tolik neřekla," pobídla mě doktorka.

Uchechtla jsem se, založila ruce na prsou a trochu se sesunula na židli. Vlasy mi spadly přes oči. V hlavě se mi vynořilo tolik myšlenek, tolik věcí, kolik bych jim mohla říct, ale ani jedna nikoho nepřesvědčila. Nikoho z rodiny, proč by měla přesvědčit je, kteří mají svých starostí víc než dost?

„Báro, zkus to," zastrčil mi Sebastian vlasy za ucho, aby mi viděl do tváře. „Kvůli mně?"

„Nedělej ten štěněčí pohled," cukla jsem sebou. Rozšířil svůj úsměv, nakrčil obočí a podíval se mi do očí. „No dobře. Všichni myslím znáte Twilight..."

Neřekla jsem jim toho moc. Jen o tom, že jsem se zničehonic objevila na jídelním lístku Volturiových, že jsem mluvila s Edwardem, že mě Heidi málem zabila (důvod jsem vynechala) a nezapomněla jsem zmínit skvělou chuť italských jídel. Neřekla jsem o tom, že mě Caius hlídal, že na mě nebyli zas až tak zlí a že jsem se líbala s Demetrim. I když vzpomínka na tohle mi hlavou létala celou dobu.

Když jsem skončila, Katy na mne koukala s otevřenou pusou. Uvědomila jsem si, že se držím Sebastianovy ruky a on se usmívá, bodejť by ne, když docílil svého a já se svěřila úplně cizím lidem.

„To je něco," vydechla po chvíli ticha Tereza. „Ale ty tvé přeludy jsou alespoň něčím vysvětlitelné, když jsi zažila něco takového. I kdyby to byl jen sen. Mi se ale nic nestalo. Přeludy jednoho dne přišly a ještě neodešly."

-----------------------------------------------

Tak po dlouhé době jsem vydala kapitolu... Teď Vám také opožděně přeji krásné prázdniny, svátky (snad Vám Ježíšek přinesl to, co jste chtěli) a Silvestr. Když už jsem u toho posledního dnu v roce, chtěla bych v ten den vydat další kapitolu, tak snad se mi to povede :D.
Děkuji za hvězdičky, hlasování a komentáře. U další části - nashle ;)
Webi :*